Zestárla jsem na osudu cizích žen
Vinohradská rodačka Dagmar Neumannová se narodila v roce 1921, a přestože nikdy nesnila o divadelní dráze, strávila celý život na prknech Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Odmalička byla trémistka: už jen recitace básničky ve škole se nesla ve znamení nepřekonatelného ostychu. Odchována byla Divadlem na Vinohradech, kam ji rodiče pravidelně brali již od útlého věku. Jedním z mých prvních zážitků byla Princezna Pampeliška, dodnes vidím, jak vypadala scéna. Na Vinohradech jsem se poprvé setkala s Hamletem, kterého tehdy hrál Miloš Nedbal. Do té hry jsem se zamilovala. Navštěvovali jsme i Národní divadlo a když jsem byla starší a maminka dovolila, chodila jsem do Velké operety, kde zářil Jára Pospíšil, to byly mé divadelní úlety, dodává s úsměvem.
Když jsem vystudovala gymnázium, byly vysoké školy zavřené, narychlo jsem si našla práci v kanceláři, abych se vyhnula práci v Říši, a přes přátele jsem začala chodit do ochotnického spolku ČIN, kde se mi zalíbilo. Ten spolek vznikl za války a byl poměrně úspěšný, jezdili jsme i do Hronova, vzpomíná na své divadelní začátky. Po skončení války se rozmýšlela, zda jít studovat na konzervatoř, ale bylo jí už 24 let. A tak jsem udělala konkurs do Revoluční scény v Praze, kde byl ředitelem profesor Jaroslav Hurt. Ale tahle scéna skončila dříve, než začala. Hurt odešel jako ředitel do Jihočeského divadla a já jsem šla s ním. V prvních letech svého angažmá byla na jihu Čech nešťastná a chtěla se vrátit domů – do Prahy. Dostávala jen roční smlouvy, hrála málo, několik měsíců v roce si vždycky protrpěla. V návratu do Prahy jí ale vždy zabránila skutečnost, že k divadlu odešla přes nesouhlas rodičů, a tak vydržela. Postupně přicházelo více rolí a začala zažívat krásná období. Nakonec jsem ráda, že mně Budějovice umožnily dělat celý život to, co jsem chtěla, měla jsem tu své publikum.
První režisér, který na ni výrazně zapůsobil, byl Karel Konstantin. Ráda vzpomíná na režisérskou éru Miroslava Macháčka, Otto Haase, Milana Fridricha; z hereckých kolegů na svého prvního Radúze Oldřicha Michla, Karla Šebestu, Karla Hlušičku, Zdeňka Kutila, Karla Rodena, Vladimíra Januru, s kterým často hrávala manželský pár; z kolegyň pak na Věru Petákovou, Věru Krpálkovou, Martu Záhorovou, Libuši Bokrovou či Natašu Gollovou, kterou obdivovala už v době, kdy jako dítě chodila do vinohradského divadla.
Často byla obsazována do dramatických a tragických rolích. Sama nejraději vzpomíná na Mahulenu, Runu, Rosavu, Gertrudu nebo Maryšu. Zestárla jsem na osudu cizích žen. Když každý den čtyři hodiny při zkoušce trpíte, tak se vám to vryje do obličeje. Navíc ani po zkoušce to herec nepustí z hlavy a večer mě čekalo zase další utrpení a k tomu tréma. Svůj život jsem si protrpěla, ale krásně. Jediné, čeho lituje, je, že si nic nezapisovala a nemá ani kompletní seznam svých rolí. Nikdy jsem nebyla kominda, myslím, že bych to ani neuměla. Z veselejších rolí mě potkaly třeba Marie ve Večeru tříkrálovém nebo Orsetta v Poprasku na laguně. Vysněné role jsem neměla, hrála jsem, co přišlo. Jediná role, která mě lákala a minula, byla Panna orleánská, a jediná role, s kterou jsem se nedokázala ani v nejmenším sžít, byla Vassa Železnovová. Dokonce jsem na nástěnku v divadle upevnila cedulku: Vyměním Vassu Železnovovou za cokoli, čímž jsem si pohněvala režiséra Milana Fridricha, uzavírá letmé nahlédnutí do svých rolí, kterých od počátku padesátých let napočítáme přes sto dvacet. Nejkrásnější na herectví je pro mě pocit, když dáváte život někomu jinému. Vzpomínám si, jak jsem hrála v Millerově hře Všichni moji synové a vstupovala na jeviště s trémou. Najednou ve mně všechno začalo cítit, co ta žena – Kate Kellerová – je a já sama se někam vytratila.
Srdeční záležitost pro ni bylo hraní před českokrumlovským otáčivým hledištěm. Krumlovské večery byly nezapomenutelné. Zvláštní ztišení přírody před začátkem představení nebo měsíc, který vyšel naprosto náhodně v pravou chvíli, vybavuje si jednotlivé momentky i pocit, kdy si oblékala provlhlé kostýmy pro propršených dnech. Dodnes se jako divák na otáčivé hlediště ráda vrací, naposledy letos v létě při Shakespearově Jak se vám líbí v režii Davida Radoka. O této inscenaci se vyjadřuje velmi uznale. Pamatuje celou historii otáčivého hlediště, první inscenaci Ztracenou tvář sledovala jen jako divák a pak minimálně v jedné krumlovské inscenaci za sezonu hrála. Z množství titulů připomene Radúze a Mahulenu, Lucernu, Sen noci svatojánské nebo Krásku a Zvíře, kterou psal František Hrubín přímo pro prostor otáčivého hlediště. Jen jedenkrát mě v létě neobsadili, tehdy jsem řekla, že mám pocit, jako by mě nevzali na školní výlet. Pozorně sleduje a intenzivně prožívá spory o umístění točny v zámeckém parku. Vždyť ta točna už je také historie, brání její zachování v zámeckém parku.
Kdybych se znovu narodila, nevím, zda bych zase skončila u divadla. Hrála jsem ráda, ale určitě bych byla schopna dělat i něco jiného. Kdyby nepřišla válka, asi by se můj život vyvíjel jiným směrem. Třeba bych vystudovala vysokou školu, vždycky mě zajímala bytová architektura. Ničeho ale nelituji. Právě pozitivní přístup k životu, nelíčená radost z maličkostí, nadhled a pokora životní i divadelní je patrná během celého rozhovoru.
Do Jihočeského divadla se stále vrací jako pravidelná návštěvnice generálních zkoušek a letos na podzim se po čtrnáctileté odmlce vrátila i na jeviště. Když ředitel divadla Jiří Šesták oznámil při udílení cen Jihočeská Thálie, že v Roku na vsi budou účinkovat i penzisté, a tedy i já, měla jsem nejdřív obrovskou radost, protože jsem chtivá, ale radost následně vystřídal strach, zda to zvládnu, když už špatně chodím. Pan režisér Břetislav Rychlík zkoušel s obrovskou chutí a nasazením. Jeho způsob práce se mi moc líbil. Na začátku zkoušení jsme podnikli tematický zájezd na jižní Moravu a já se poprvé v životě ocitla ve vinném sklípku, nemůže si vynachválit vlídnost a pohostinnost Moravanů stejně jako zážitky z návštěvy rodného domku Mrštíků či přihlížení folklorním zvykům.
Stáří se, věrna jednomu francouzskému citátu, snaží čelit aktivní činností a věří následující Goethově myšlence: Jen ten je hoden svobody a žití, kdo rve se o něj den co den. Tato noblesní a laskavá dáma žít opravdu umí!
Komentáře k článku: Zestárla jsem na osudu cizích žen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
