Kyjovský rodák Miroslav Tichý, který je dnes pokládaný za jednoho z nejdůležitějších českých fotografů minulého století, se stal hlavní figurou pozoruhodné komorní inscenace Divadla Husa na provázku. Scenáristka Simona Petrů (partcipoval též Petr Jan Kryštof) a režisérka Anna Petrželková vytvořily na zdejší sklepní scéně svéráznou jevištní poctu muži, který byl okolím považovaný za voyeurského bezdomovce, perverzního podivína a šmírujícího „úchyla“. Tento originální umělec, který pohrdal okolním uznáním a vlastně i svým nezvyklým dílem, fotil na kyjovském koupališti a ve zdejších ulicích výhradně ženy. A inscenace nazvaná Tichý Tarzan s podtitulem Zcizené deníky fantoma erotické fotografie se snaží po svém zprostředkovat vnitřní umělcův vesmír, stírá nálepky, kterými ho opatřili spoluobčané (někteří Tichým strašili v Kyjově své děti!) a hlavně média. A zřejmě právě ony ukradené privátní záznamy z podtitulu vyjadřují ambici obou zmíněných autorek, které chtějí po svém pohlédnout spíše do Tichého nitra a za jeho petrifikovaný mediální i sociální obraz.

Atmosféru Tichého fotografií evokuje inscenace Husy na provázku FOTO JAKUB JÍRA

Funkční fotoaparáty si tento nekonvenční a zanedbaný zjev z jihomoravského maloměsta vyráběl sám – třeba z roliček od toaletního papíru, z plechovek, zátek či ze skel brýlí. Svoje primitivní přístroje schovával pod svetrem a snímal jimi spoře oděné dívky a ženy zejména na plovárně. Relaxující Kyjovanky často neměly ani potuchy, že je špinavý stařec fotí. Výsledkem byly přesvětlené či podsvětlené neostré záběry. Své negativy Tichý mnohdy úmyslně poškrábal, poléval kávou či rumem. Často jeho výtvory „dotvořily“ myši. Podivín se ke konci života stal proti své vůli mediální a obletovanou hvězdou, kterou vystavovaly přední světové galerie a za jejíž díla se dnes platí tisíce eur. Proč to všechno připomínám? Dívčí autorský tandem Petrů – Petrželková připravil jedinečnou poetickou montáž, která sleduje Tichého od jeho odchodu na pražskou výtvarnou akademii přes programovou izolaci od okolního světa v rodném Kyjově až po kurátorské „nanebevzetí“. Mladý tým začal hru Tichý Tarzan připravovat ještě před loňskou fotografovou smrtí a nechtěl recyklovat mediálně módní materiál.

Životopisné údaje a jakési předěly Tichého života jsou v inscenaci jen záchytnými body, které tvoří nutný biografický konstrukt. Petrželková se snaží přes zajímavé výtvarné řešení a v jedinečném režijním stylu skládat portrét muže, který dobrovolně zvolil společenskou izolaci a stal se tak vlastně totálně svobodným tvůrcem. Opus je tedy poctou svrchovaně nezávislé tvorbě, nepodrobené žádnému ideovému ani společenskému diktátu. Přestože režisérka nepoužije jedinou repliku Tichého fotky, jsou právě ony klíčem ke scénickému řešení Lucie Labajové. Fotografické papíry se válejí po zemi, kde je „rozežírají“ herci přeskakující ze svých lidských rolí do stylizovaného stáda dotěrných pískajících myší, jak tomu bylo v Tichého domácnosti. Ostatně postupem času si chce z tohoto muže každý tak trochu ukousnout. Na horizontu stojí velká průhledná, ale „upatlaná“ deska ve formátu fotografie, za níž režisérka mistrně inscenuje, komponuje a rozžívá výjevy z Tichého snímků. Má to neodolatelné kouzlo a grácii. Fotografa hraje Ivana Hloužková. Herečka suverénně těží z Tichého jedinečně dikce, ale i z držení stařeckého těla, a pod divoce rozježenou parukou a divým plnovousem by publikum pohlaví interpretky nepoznalo. Efektně působí scéna, kdy Tichý alias Hloužková vklouzne mezi své focené objekty se zarostlou hřívou, leč s ženským tělem v plavkách, které tak rád primitivními objektivy zaměřoval. Tichý se tak v jediném okamžiku prolne se svou tvorbou, stane se její nezpochybnitelnou součástí. O podobně silné okamžiky není v inscenaci nouze. Důležitý je však i akcent na jedinečný a často drsný, vulgární Tichého humor. To když třeba Mistr svému kurátorskému objeviteli Buxbaumovi naservíruje zpět nóbl katalog z vlastní výstavy ve věhlasném Centre Pompidou, dekorovaný Tichého teplým lejnem, protože on právě na roveň lidských exkrementů své dílo a umění řadí. Fotografovo okolí je potom inscenováno v jemné karikatuře, ať už je to lehce hloupá sousedka, majetek a příležitost větřící Buxbaum, kyjovský starosta nebo dvojice pubescentních pitomoučkých dívek, které se v jednom z magických okamžiků večera doslova stanou Tichého nahými múzami, přihlížejícími vyvolávání snímku, který zachycuje jejich těla. Fotka v několika následujících vteřinách nenávratně zčerná a přes jednoduchý fyzikální pokus tak Petrželková akcentuje pomíjivost času.

Přednostmi fortelné a imaginativní inscenace jsou nápaditá revokace uměleckého odéru Tichého fotek i – přes nedůsledně využívaný kyjovský dialekt – výborně konstruovaný scénář, v neposlední řadě pak herecké výkony. V nezvyklém obsazení hlavní role nejde o režijní svévoli, ani prvoplánovou travestii, ale mimořádně uchopenou mužskou figuru. Tichý sám několikrát připomene, že se žádného ze svých snímaných objektů sexuálně netknul a že ho ženy vždy zajímaly jen jako nezbytná matérie pro jeho jedinečné snímky. A tuto nezvykle nemajetnickou něhu směrem k ženskému světu dokáže autenticky vyjádřit snad jenom žena.

Tichého dílo i život samozřejmě vyvolává řadu otázek. Mnohé se snažila zodpovědět po senzaci pasoucí média, Petrželkové inscenace dělá ovšem Tichému advokáta z jiného úhlu: zábavně a múzicky.

Divadlo Husa na provázku Brno – Simona Petrů, Petr Jan Kryštof: Tichý Tarzan (zcizené deníky fantoma erotické fotografie). Režie Anna Petrželková, výprava Lucie Labajová, hudba Petr Hromádka, dramaturgie Josef Kovalčuk. Premiéra 13. ledna 2012.