Zápisník nezmizelé (No. 20)
Svěží legenda poprvé v Národním divadle v Praze! Ač je to k nevíře, Edita Gruberová až ve svých jednasedmdesáti letech poprvé stanula na prknech naší národní scény. Ve čtvrtek 31. května to bylo druhé z celkových tří uvedení Normy Vincenza Belliniho v titulní roli s touto slovenskou „královnou bel canta“ či „fenoménem koloraturního zpěvu“, jak ji titulují četné kritiky a odborný tisk.
Norma v podání Edity Gruberové dosáhla stejného věhlasu jako v nastudování Marie Callas nebo Montserrat Caballé. Repro archiv
Více než dvou a půl hodinový náročný part, ve kterém si odpočine jen zřídka, proslavil Editu Gruberovou na mnoha světových jevištích. Norma v jejím podání dosáhla stejného věhlasu jako v nastudování Marie Callas nebo Montserrat Caballé. Teď se v této roli poprvé ve své dlouhé kariéře po tři večery představuje publiku pražského Národního divadla v inscenaci Toma Sugaa, Borise Kudličky a Enrica Dovica (tento večer pod taktovkou Petera Valentoviče) z října 2015, kterou si oblíbila a nazkoušela už během turné v Japonsku. Možná je symbolické, že se jí tento debut podařil na samém závěru její hvězdné kariéry. Byl by to důstojný odchod ještě v téměř plné síle a v neuvěřitelné kondici. Až se v této souvislosti dere na jazyk slovo úkaz nebo zjevení.
Edita Gruberová v pražském Národním divadle. FOTO archiv
Edita Gruberová působí neuvěřitelně vitálně, svěže a energicky. Je skvěle herecky i výrazově vybavena a hlavně stále nádherně zpívá. Zejména její proslulá koloraturní technika a nuance ve vyšších polohách jsou brilantní. Poučenější ucho možná zaslechne jemné intonační drobnosti, pomocné tóny – ovšem mistrně zapracované do přednesu a dramatičnosti momentální dějové linky – nebo trochu tenčí a ne tak pevné tóny ve spodním rejstříku, ale stále převažuje nadšení z jejího výkonu a obdiv k její osobnosti. Mnoho o generaci mladších pěvkyň by nebylo takového výkonu schopno. Dramatická úloha nejvyšší galské kněžky, která se provinila proti všem přísahám, zamilovala se do římského konzula Pollioneho, ten ji ale opustil kvůli lásce k její mladší žákyni a nechal ji samotnou s utajovanou láskou, výčitkami i dvěma syny, Editě Gruberové sedla.
Nelze pominout ale ani druhý ženský výkon, Janu Horákovou Levicovou jako Adalgisu. Opět mě nadchl její sametově sytý a nosný mezzosoprán, který dokázala lahodně rozeznít i v nejvyšších tónech. Oleg Korotkov byl důstojným Orovesem, hlasově šťavnatým a příjemným, i když přeci jen ne úplně dokonalým. Podobně působil i bělehradský rodák, vycházející hvězda Zoran Todorovich jako Pollione. Možná se do role drsného a přelétavého velitele římských vojsk příliš vžil, alespoň v prvním dějství, a hlas tak exponoval, až působil místy řezavě a nevešel se úplně do precizní intonace. Pokornější poloha daná vývojem jeho postavy mu slušela mnohem lépe.
Titulní roli v Belliniho Normě má Edita Gruberová ve svém repertoáru od roku 2003. Nejčastěji ji zpívala v Bavorské státní opeře v Mnichově. FOTO archiv
Edita Gruberová je fenomén. Bylo zážitkem ji v Praze – zřejmě už naposledy – zažít. Dodnes sice působí (teď už jako čestná členka) ve Vídeňské státní opeře, kde ztvárnila 45 rolí a vysloužila si tam titul královna bel canta, je ale otázkou, jestli by si neměla ponechat tyto zasloužené pocty v plném lesku a odejít z aktivního pracovního života s grácií dřív, než pomyslná koruna začne ztrácet lesk. Byla by to velká škoda.
Národní divadlo, Praha – Vincenzo Bellini: Norma. Dirigent: Enrico Dovico, režie: Tomo Sugao, scéna: Boris Kudlička, kostýmy: Alexandra Grusková. Premiéra 2.října 2015 ve Státní opeře v Praze. Psáno z reprízy 31. května 2018 s dirigentem Peterem Valentovičem a Editou Gruberovou v titulní roli.
Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 20)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
