Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zápisník nezmizelé (No. 15)

    Jako rozvernou, trochu groteskní a jemně nedotaženou představilo 1. února Národní divadlo v Praze svoji novou Figarovu svatbu v režii Magdaleny Švecové a na scéně Andreje Ďuríka. Jubilejní dvacáté provedení této legendární opery W. A. Mozarta přitom poprvé v historii tohoto operního domu režírovala žena a odehrálo se na scéně Stavovského divadla. Předchozí inscenaci uvádělo Národní divadlo s plným nasazením od r. 2002 až do loňského září a s novou si věří natolik, že ještě před včerejší premiérou prodalo a naplánovalo její japonské turné na rok 2019.

    Šmrncovní Zuzanku vystřihla Jana Sibera a důstojně hravou hraběnku Jana Šrejma Kačírková. Mužným hrabětem byl Jiří Hájek, solidním, i když ne příliš výrazným Figarem Miloš Horák. Ostatní bych nijak zvlášť nevyzdvihovala, o některých dokonce raději taktně pomlčela. Navíc v podstatě všichni měli určité intonační rezervy, ale možná to bylo emocemi z premiéry nebo výrazně pomalými tempy, která nasadil dirigent Enrico Dovico. Určitě nebude od věci zajít se pro srovnání podívat i na další obsazení, u většiny rolí totiž inscenátoři nasadili dokonce tři alternace.

    Scéna byla jednoduchá, vyvolávala pocit paláce. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Scéna byla jednoduchá, vyvolávala pocit paláce, zajímavým prvkem byl např. vějíř z pavích per, který byl z vnitřní strany opatřen světly (jak nechtěně odhalila Zuzanka ve 3. dějství), takže kouzelně ozařoval svoji momentální majitelku. Naopak bych asi ráda oželela nemotorně se pohybující makety pávů po jevišti nebo pojízdné namalované stromy – trochu archaický způsob. Myslím, že doba pokročila a že v éře videomapingu a nových materiálů už není nutné k podobným archaismům sahat. Naopak vtipně působily v 1. aktu panely připomínající stěny komnaty, které se daly protočit a poodhalily tak např. toho, kdo poslouchal, nebo nabídly rám, do kterého se jako živý obraz někdo schoval. Zajímavě pojatý byl Cherubína. Vedle pěvkyně v kalhotkové roli dostal ještě dvojče, urostlého mladíka ve stejném kostýmu. Celá postava tak získala zajímavý rozměr, zvlášť scéna v komnatě hraběnky.

    Hraběnka (Jana Šrejma Kačírková) a Hrabě (Jiří Hájek) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Co jsme asi nikdo moc nepochopil, byla jakási činoherní intermezza během dvou přestaveb. Vždy cením, když tvůrci nějakým způsobem zapojí publikum a sál. V tomto duchu bylo třeba hravé, když se Cherubín s Barbarinou prodírali během jejich duetu přes diváky v první řadě. Ale zbylé dvě mluvené (a asi měly být i groteskní) scénky, kdy na sebe pár lidí bez nějakého významu pokřikovalo buď na scéně nebo z několika lóží „padre, madre“ a pod.. no nevím. Navíc to povzbudilo i některé netaktní a sebestředné diváky, tedy spíš divačku, která začala rušit a do jejich dialogu nahlas vykřikovat jakési vlastní tvůrčí repliky. Nesouhlas se dá vyjádřit různě a rozhodně inteligentněji, zvlášť, když je daná osoba hudební kritičkou! O to víc mám pocit, že nás toho paní Olga J. mohla ušetřit, protože jsme nepřišli do divadla na ni. Konec konců ať se opět podepíše pod nějaké představení a ukáže, jak by se to podle ní mělo dělat.

    Pražská Figarova svatba se tedy vydala do života. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Pražská Figarova svatba se tedy vydala do života. Sice trochu jako nedonošené a nevyrovnané dítě, ale pokud se jí ještě dostane trochy péče, mohla by se stát solidním zástupcem svého druhu.

    Národní divadlo, Praha / Stavovské divadlo –  Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba (Le nozze di Figaro). Hudební nastudování: Enrico Dovico, režie: Magdalena Švecová, scéna: Andrej Ďurík, kostýmy: Kateřina Štefková, světelný design: Přemysl Janda, choreografie: Olga Kyndlová, pohybová spolupráce: Tomsa Legierski, dramaturgie: Beno Blachut, sbormistr: Martin Buchta, Sbor a Orchestr Národního divadla. Premiéry 1. a 3. února 2018. Psáno z 1. premiéry 1. února 2018.

    Repro ND

    ///

    Více na i-DN:

    Kritické teze Josefa Hermana (No. 3/2018)

    Čelákovické glosy (No. 26)


    Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 15)

    1. Jan Dehner

      Vážená Nezmizelá,
      zdá se mi, že jsme byli každý na jiném představení…

      08.02.2018 (10.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Veronika Paroulková

      Vážený pane,
      četla jsem Vaši recenzi a nemám z ní až tak odlišný pocit. Možná se víc lišíme způsobem vyjadřování, mírou ironie resp. laskavosti a stupněm potřeby kritizovat než vnímáním věci samé.
      S pozdravem
      V. Paroulková

      08.02.2018 (12.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,