Zabitý Rosenkrantz a Guildenstern

Dva muži pověření úkolem, o němž toho moc nevědí, na cestě, kterou neznají. Krátí si čas házením mince, na níž ustavičně padá hlava. Jeden vyhrává se samozřejmou rutinou, druhý je rozrušen disbalancí vesmírného řádu. A na konci jejich výpravy je nevyhnutelně čeká smrt. Stoppardovo existenciální podobenství, Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, se koncem června vůbec poprvé představilo londýnskému West Endu na scéně královského divadla Haymarket.

Budova získala již v 18. století oprávnění užívat titul „královské divadlo“, privilegium udělené do té doby jen scénám Covent Garden a Drury Lane. Nový umělecký ředitel, Sir Trevor Nunn, si dramatickou prvotinu anglického židovského autora původem z Československa, zvolil jako svou druhou režii ve funkci. Měl nastudovat i její první jevištní zpracování v roce 1964, ale z projektu nakonec sešlo. Poté co v uplynulých letech uvedl světové premiéry šesti Stoppardových dramat, se teď znovu pokouší konfrontovat s dnes již klasickou variací na Hamleta. Uvážíme-li masivní marketingovou kampaň i fakt, že je Nunn pokládán za jednoho z nejschopnějších současných britských divadelních režisérů (věnuje se hlavně shakespearovským hrám a velkým muzikálovým produkcím), očekávání bylo obrovské. Výsledek je ovšem rozpačitý.

Ústřední herecká dvojice Samuel Barnett (Rosencrantz) a Jamie
Parker (Guildenstern) nese rysy beckettovských smutných klaunů, ač bez
vrstevnatějšího nánosu. Na Čekání na Godota ostatně odkazuje výtvarné
ztvárnění první scény – blíže nespecifikovanou zastávku obou druhů na
cestě do Elsinoru tu charakterizuje uschlý strom uprostřed jeviště (na
němž se Beckettovi hrdinové uvažují oběsit). Kombinace toporného
držení těla, které se ani na okamžik neuvolní a intelektuální hantýrky
filozofického přemítání působí, jako by se Rosencrantz a Guilderstern
transformovali hned do dvou „replikantů“ postavy Mosse, komického
„ajťáka“ z oblíbeného britského televizního seriálu IT Crowd (v českém
překladu Ajťáci). Tato poloha je zdrojem gagů, ale zabraňuje hlubšímu
vcítění do charakterů. Existenciální osten „umírá“ spolu s hlavními
hrdiny. Zatímco Barnettovu Rosencrantzovi chlapecky udivená
nedovtipnost docela sluší, ostražitý Guildenstern Jamie Parkera by
potřeboval onu tísnivou bázeň důsledněji osmyslnit.

Stoppard sleduje vývoj Shakespearovy tragédie z perspektivy dvou
relativně okrajových postav, Hamletových někdejších přátel, kteří se
na rozkaz krále promění v jeho špehy. Ve svém dramatu, nesoucím rysy
absurdní poetiky, nechává Rosencrantze a Guildensterna pasivně
přihlížet princovu „šílentsví“. S neodbytným pocitem marnosti mladíci
tuší, že jejich malé životy byly fatálně vtaženy do vysoké hry, v níž
se příliš neorientují a na jejímž konci nečeká odměna. Nunnova
inscenace se snaží vyvolat sympatie a soucit tím, že oba charaktery
„vlamuje“ do poloh nevinných dětí, které dostaly nepřiměřený úkol –
řešit problémy dospělých. Zvolená stylizace ale bohužel znesnadňuje
divákům brát jejich úlohy vážně, ztotožnit se s nimi, a zabíjí tak
samotný dramatický efekt. Příběh Rosencrantze a Guildensterna v tomto
případě nelze číst jako podobenství o počínání a prožívání moderního
člověka vrženého do mezní situace.

Výjevy ze dvora Nunn rozehrává na potemnělé scéně, zastíněné
dvěma portály v pozadí. Snad je to odkaz k dvěma možnostem volby –
zůstat/odejít, k dvěma stranám mince, na níž ovšem padne vždy
hlava. Zůstávají-li na jevišti Rosencrantz s Guildensternem osamoceni
v zajetí strachu ze ztráty kontaktu a ze smrti, vyvolávají dojem vězňů
v žaláři, čekajících na popravu. Když prostor opanuje král se svou
družinou, všichni ve spolek ozdobeni dobovými kostýmy a veršovanou
výřečností, jsme náhle na krátký okamžik přeneseni do Shakespearova
světa. Přesto se i v tento moment režisér při charakterizaci postav
nezříká zcela karikatury. Spíše je nám předváděna hra na Shakespeara,
odvolávající se k motivu kočovných komediantů, který je v Stoppardově
dramatu obšírně rozpracován. Jestliže bratrovražedný král (James
Simmons) i Oféliin starý otec Polonius (Andrew Jarvis) ještě drží své
postavy v mezích schématicky konvenčního výkladu, Hamletova matka
(Fiona Gillies) již připomíná pouze frivolní milenku v renesančních
šlechtických šatech. Sám princ dánský (Jack Hawkins) je obdařen
vzezřením šaškovitého lunetika s rysy Jacka Rozparovače. Toto pojetí
sice vnějškově umocňuje dojem nepatřičné přítomnosti zbloudilého
Rosencrantze a Guildensterna, ale nenabízí shakespearovsky mocný
kontrapunkt k jejich všednímu, do dnešní doby zasazenému (oba jsou
civilně oblečeni v džínách) přežívání.

Již zmíněná potulná herecká tlupa putuje celým Stoppardovým
dramatem až na palubu lodi (znázorněné třemi sudy a vyvýšeným pódiem
s parapletem), vezoucí oba nešťastně zapletené hrdiny do Anglie na
vlastní popravu. Poučují je o zákonitostech pravdivého příběhu, v němž
nesmí chybět krasořečnění, láska a krev. V inscenaci zrcadlí tato
úpadková trupa „dobu vymknutou z kloubů“ se svéráznou popisností. Její
principál (Chris Andrew Mellon) je sebevzhlíživě rozkročený v realitě,
o níž ví, že je lidský konstrukt. Obrazy, v nichž je rozehrána
teatrálnost kočovné společnosti patří již z povahy textu k divadelně
vděčnějším momentům.

Stoppardův příběh nenabízí ve stávajícím nastudování takovou
podívanou, jakou by si samotné drama i tradice divadla Haymarket
zasloužily. Režisér Nunn se však chystá zužitkovat své dlouholeté
působení u Královské shakespearovské společnosti v inscenaci Bouře plánované na konec srpna letošního roku. Doufejme, že i hvězdné
obsazení s Ralphem Fiennesem v roli Prospera přispěje tentokrát k
většímu úspěchu.

Theatre Royal Haymarket, Londýn. Tom Stoppard – Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi.
Režie: Trevor Nunn.
Výprava: Simon Highlett,

kostýmy: Fotini Dimou. Premiéra 21.6.2011

Autor: Šárka Švábová
Publikováno: 11. července 2011

Komentáře k článku: Zabitý Rosenkrantz a Guildenstern

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)