Divadelní noviny > Zahraničí

Za humny je klasika

Není kam v Česku zajít na dva klasiky opery 20. století. Richard Strauss se za poslední čtvrtstoletí hrál toliko sedmkrát jevištně a dvakrát koncertně, Dmitrij Šostakovič jen jednou, byť nastudování Lady Macbeth Mcenského újezdu dirigenta Františka Preislera ml. a režiséra Davida Radoka v Národním divadle v Praze lze považovat za kongeniální! Ještě že za nimi a jim podobnými stačí nakouknout za humna do nedalekých Drážďan. Ale také se naskytla příležitost v dalekých Košicích.

Strauss je doma v Drážďanech

U nás se ani neví, že velký operní, zvláště německý svět slaví 150. výročí narození operního velikána Richarda Strausse, který spojil pozdní romantismus a wagneriánství s modernou. Slavnostní rok načali logicky právě v Semperově opeře Elektrou, která tu v roce 1909 zazněla vůbec poprvé a od té doby pravidelně, tedy více jak století propracovávají interpretaci opery do nejmenších nuancí. Tak jsme to donedávna činili s českými klasiky, dnes s nimi ztěžka začínáme nanovo.

V Drážďanech to bylo „posloucháníčko“. Přesně zahraný každý tón, každá fráze, do nejmenších zvukových fines. To neznamená pořád opakovat totéž. Dirigent Christian Thielemann objevil v partituře nové valéry, kontroloval její vyhrocené emoce, mírnil zvukovou dynamiku, Straussovu až barbarskou hudbu zjemnil a zvukové efekty (hned známý vstupní motiv) spíš tlumil. To vše v úspěšné snaze krvavou antickou historku psychologizovat a prohloubit její duchovní étos. Zřejmě, jak tu bývá zvykem, po dohodě s režisérkou Barbarou Frey, která k psychologii postav přispěla svými prostředky, nejpůsobivější byly barevně symbolické a střihem charakterizující kostýmy a také vzájemná souhra tělo na tělo, pohled na pohled. Ponechala však pěvcům příliš prostoru pro konvenční způsoby vyjadřování emocí a rozmělnila prostorové aranžmá. Také nevystupňovala napětí až do vyhroceného závěru, což ani nešlo před replikou průčelí poničeného hotelového komplexu v berlínském Tempelhofu, které gesto hudby otupilo.

Famózní však byla Evelyn Herlitzius jako postavou nezvykle drobná Elektra, v úvodu opery vystrašené ptáče schoulené ve výklenku staveniště, rozechvělá, která však svoji vůli prosazovala postojem a očima, ohromujícím hlasem, mohutným, plným energie, emocí a přesných významů. Ideál operního herectví! Vládla reprezentativnímu obsazení slavnostního nastudování: nejvíc pozornosti si vynutila Waltraud Meier v roli Klytaimnestry, René Pape zpíval Oresta vláčným temným barytonem jako ztělesnění práva a řádu, Anne Schwanewilms coby Chrysothemis byla herecky i hlasově přesným způsobným protikladem třeštící Elektry.

Oslavy pokračovaly koncertním provedením Straussovy operní prvotiny Guntram, premiérované ve Výmaru 1894, díla pozoruhodně poskládaného z tematických, hudebních a literárních (Strauss napsal i libreto) idiomů v té době vládnoucího kultu Richarda Wagnera. Nosná vokálně orchestrální kompozice, zvlášť v brilantním provedení proslulé drážďanské Staatskapelle, s níž obsáhlé dílo s obdivuhodnou precizností a v nádherném zvuku nastudoval kupodivu izraelský třicetiletý dirigent Omer Meir Wellber. Hrát tu směsici ušlechtilosti, heroismu a germánských ctností na jevišti si neumím představit, poslouchat svého druhu symfonickou fresku však bylo strhující. Wagnerovský tenorista Frank van Aken pojal titulní, technicky až extrémní roli jako sportovní duel s náročným partem, vyzbrojen láhví s vodou a ručníkem, do kterého co chvíli utíral zpocenou hlavu a krk. Chvílemi se zdálo, že skončí v provazech, ale stačil malý oddech, aby spustil znovu s plnou silou – obdivuhodný a zřejmou neohlášenou indispozicí ovlivněný průběh, nikoli výsledek jeho kreace! Najít alternaci bylo samozřejmě sotva možné. Obsazení všech rolí, až po malé epizody, samozřejmě opět slavnostní a kvalitní. Přišli jen straussovští fajnšmekři, a byli nadšeni.

Strauss doputoval do Košic

Operní soubor Státního divadla v Košicích lze považovat za slovenský protějšek zdejšího ostravského – v regionálních podmínkách usiluje o náročný program a nabízí současnou podobu operního divadla. Zřejmě v Košicích také usoudili, že nemá smysl podbízet se maloměstsky operní zábavou, lepší je nabídnout divákům účast na ambiciózních projektech. Našla tu útočiště i řada mladých českých umělců, kteří doma na podobné úkoly, a mnohdy vůbec uplatnění, marně čekají, personální propojení s Ostravou je zřejmé.

K vůdčím osobnostem košické opery patří česká dramaturgyně a režisérka Linda Keprtová, loni laureátka cen Dosky. Režie vůbec prvního košického uvedení opery Richarda Strausse Ariadna na Naxe jí však nenabídla příběh, který by mohla s ženskou jemností a obrazivostí originálně vyprávět. Expresionisticky groteskní výjevy jí nezbylo než s větší či menší mírou přímočarosti vybarvit a opentlit. Spolu s výtvarnicí Evou Jiřikovskou hnaly aktéry do groteskní nadsázky postav, fyzicky až zběsilých akcí, v nichž režisérka trochu polevila jen výtečně zpívající Louise Hudson v titulní roli. Koloraturní Zerbinettu efektně zvládla Michaela Várady a kalhotkovou roli Skladatele náležitě dramaticky podala Lucie Kašpárková.

Košičtí zaslouží velkou pochvalu za odvahu pustit se do tak náročného díla plného technicky obtížných partů pěveckých i orchestrálních. Partituru nastudoval Konrad Leitner, leč před premiérou se řízení vzdal a na poslední chvíli náročnou skladbu dirigoval Marián Lejava, vzhledem k situaci nakonec velmi přehledně. Na jemnosti a obtíže Straussovy partitury orchestrální hráči úplně nestačí, jakkoli na poprvé to nebylo špatné. Stejně tak záplava postav nebyla, a sotva v košických poměrech mohla být, úplně vyrovnaná, v menších rolích vypomohli i pěvci z ostravského nastudování před pěti lety – inu, kde u nás či na Slovensku najít pěvce, kteří by tohle už znali?

Záplava volebních billboardů dala cestě za Straussovou groteskou o zpovykaných manipulativních zbohatlících podivnou příchuť. Z drtivé většiny z nich marně sliboval blahobyt Robert Fico. Marketing světu vládne – budovu košického divadla proto omotali Ariadninou pověstnou nití.

Šostakovičova panelstory v Drážďanech

Vždycky jsem si myslel, jak by se hodilo uvést Šostakovičovu podivnou skladbu Moskva Černomjuški, sestavenou z prvků klasické i ruské budovatelské operety, amerických muzikálů, častušek a estrád, pojednávající o dostavbě moskevského sídliště, třeba v Ostravě – mohlo by se hrát o Porubě. Skvělé dílo, výsostný Šostakovič, přitom vlastně moralita z rodu těch, které u nás ve stejné době na přelomu socialistických 50. a 60. let psal Vratislav Blažek. Na studiové scéně Semperovy opery, ukryté v zadním traktu operního komplexu a stroze nazvané nazvané Semper 2, sedadla nečíslována, šatna provizorní, ji uvedli v úpravě pro estrádní orchestr, umístněný na několika místech členitého estrádního podia. Hráli to jako přehnanou komunistickou agitku, s posměšně použitými komunistickými symboly, postavy vizuálně sestavené z prvků budovatelských kostýmů pojatých ovšem s postmoderní volností a provokativností, vlasy křiklavě obarvené, přehnané pohyby a gesta podle hesla zítra se bude tančit všude. Podívaná pěkná i poslyšená, i když operním pěvcům myslím Šostakovič v této dryáčnické podobě vlastní není, a také trochu lacině jednostrunná a ve výsledku méně komická, než se aktéři a inscenátoři křečovitě snažili. Nicméně publikum bylo ze stominutové inscenace hrané bez přestávky nadšené, jen si myslím, že Šostakovičovo dílo nabízí komplikovanější možnosti. Spolu s rudou knížkou jako programem rozdávali i symbolický ruský chléb.

Tak jestlipak se Šostakoviče a Strausse dočkáme doma?

Semperova opera Drážďany: Richard Strauss: Elektra. Opera o jednom dějství podle hry Hugo von Hofmannsthala. Dirigent Christian Thielemann, režie Barbara Frey, scéna Muriel Gerstner, kostýmy Bettina Walter. Premiéra 19. ledna 2014.

Semperova opera Drážďany: Richard Strauss: Guntram. Koncertní provedení opery o třech dějstvích. Dirigent Omer Meier Wellber, sbormistr Wolfram Tetzner. Premiéra 23. února 2014.

Štátne divadlo Košice – Richard Strauss: Ariadna na Naxe. Opera o jednom dějství a prologu, nastudováno v němčině. Hudební nastudování Konrad Leitner, dirigent Marián Lejava, režie Linda Keprtová, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská. Premiéra 14. března 2014.

Semperova opera Drážďany: Dmitrij Šostakovič: Moskau, Tscherjomuschki. Hudební komedie o třech jednáních v německém překladu. Dirigent Mikhail Agrest, režie Christine Mielitz, scéna a kostýmy Christian Rinke. Premiéra 21. února 2014.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 16. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Za humny je klasika

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ