Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Za dveřmi snů (No. 2)

    Pokud jsem včera hořekoval nad tím, že se festival pouličního divadla Za dveřmi schovává za dveřmi holešovického Výstaviště a nejde do rizika konfrontace se skutečným pouličním chodcem, pak svá slova dnes částečně beru zpět. Druhý den se totiž v programu vyskytla dvojice Adrian Schvarzstein a Jūratė Širvytė-Rukštelė, kteří svou performancí přerušili dopravu u Mánesova mostu, zbourali chod místní kavárny i poklidný letní čas Rudolfina. Konečně žádné doprovodné letáky a všudypřítomné bannery neustále připomínající, že jde o součást festivalu. Ale překvapující pouliční performance, která si nebere servítky a do posledního patníku pracuje s městem.

    Arrived – dva cizinci s hrajícími kufry FOTO KAREL FOŘT

    Katalánský umělec Adrian Schvarzstein se na Za dveřmi objevil už v roce 2012 s projektem Dans. A loni jiný ztřeštěný chlapík, který se nezalekne ničeho, Matteo Golbuser, přijel s inscenací Loser, na níž Schvarzstein spolupracoval coby režisér. Letos je tady Schvarzstein hned se dvěma performancemi. Tou první je zmiňovaná spolupráce s litevskou tanečnicí a choreografkou Jūratė Širvytė-Rukštelė s názvem Arrived. Muž a žena oblečeni, jako by přijeli odněkud ze štetlu za válečného běsnění. Uhlazení, spořádaní, s dvěma koženými kufry, z nichž se nepřetržitě ozývá hudba. To jediné dává kolemjdoucím na srozuměnou, že se děje něco výjimečného. A taky že dělo. S naivitou cizinců v očích přistupovali k divákům i náhodným chodcům, brali jim lahve s vodou a dávali je jiným, ústy jim předávali plátky růží, usazovali je v hoch kavárně na břehu Vltavy za zděšeného kroucení hlavou místního číšníka, kreslili na Mánesově mostě křídou přechod, čímž prakticky na několik minut zastavili dopravu v Praze… Do jednoho auta s velkou korbou dokonce naskočili s tím, ať tedy jede – což zastavilo i tramvajový provoz –, kousali do svačin a stále všechny olíbávali. Až nakonec skončili za dveřmi Rudolfina. Jasným motorem jejich surrealistického řádění je Adrian Schvarzstein, všechny skopičiny vyšly z jeho inspirativního vnímání města jako jedné velké dokonalé kulisy, která umělcovi neklade žádné překážky. Je tu jen pro něj, a je tedy jen na něm, jak s ní naloží. Schvarzstein s Širvytė-Rukštelė s ní naložili tak, že odteď už budu chodit Prahou s naprosto jiným pocitem. Za mě rozhodně nejkrásnější festivalový zážitek.

    Druhou performancí Adriana Schvarzsteina je one man projekt Greenman. To se takhle na place objeví muž celý v zeleném a s dětskou koloběžkou a s neuvěřitelnou energií začne do svého běsnění vtahovat diváky, kteří mají buď na sobě něco zeleného, anebo se mu prostě jen vyskytli v zorném poli. Děj vzniká ad hoc na základě jeho momentálního nápadu, je to tedy spíš sled ztřeštěných mikrosituací a rozhodně není určen pro introverty s odporem k interaktivnímu divadlu. Tady nejde o nic jiného než o interaktivitu, o čemž bych sám mohl jako jeden z objektů Greenmanova řádění vyprávět. Ale nebudu, jen si tam stoupněte sami.

    Život siamských dam v projektu Tabernacula FOTO KAREL FOŘT

    Program ovšem mezitím pokračoval za branami Výstaviště dvěma intimními divadelními momentkami. V maringotce koncert pro maximálně čtyři diváky Šalabunda a v malém šapitó pro stejně skromný počet diváků představení Tabernaculum – obé souboru Le Cabaret Nomade. Spíše než divadelní kusy jsou to křehké obrázky ze starých dob inspirované poetickým kabaretem v případě Šalabundy a životem siamských dam v případě Tabernacula. V Šalabundě se člověk ocitá v ložnici hudebnice, která na pár minut odehraje drobný koncert jen pro jednoho diváka (v případě festivalu tedy pro čtyři diváky). Intimita spojená s lyrikou a jemnou melancholií tu funguje jako ztišující balzám na utepané srdce Pražana. Zato mírně hororově působí dvě siamské dámy hrající společně na dětský akordeon v malém šapitó Tabernacula. Kdyby byla větší tma a obě v groteskních maskách účelně nasvíceny, mohlo by jejich vystoupení docela dobře vyděsit. Je to zároveň miniatura, v níž jsou všechny náznaky souboje o vůdčí postavení v tom nesourodém a nikdy rozpojitelném společenství siamských dvojčat, i jasně patrný smutek z osudu.

    Uhni hraju! vyprávím o hereckém zákulisí… FOTO KAREL FOŘT

    Melancholii a lyriku však brzy v programu vystřídala „komedie dell’arte ulice“ Uhni hraju! souboru Hombres. Páteří jsou herci Petr Štěpánek (ten mladý) a Jakub Albrecht (ten z F. X. Kalby) z TME divadla. Ve spolupráci se skladatelem a muzikantem Danielem Čámským a režisérem Jakubem Folvarčným připravili inscenaci, která se snaží divákům představit život divadelního herce v zákulisí. Nic nového pod sluncem, záleží proto hlavně na tom, jak moc velkými osobnostmi tvůrci jsou a co si jsou ochotni dovolit. A Hombres se ukazují jako ti spíše bez skrupulí. Na pozadí opery Rusalka prožíváme jeden večer dvou tanečníků křoví, kteří, aby vůbec za večer trhli nějakou korunu, si zároveň naložili role laně, bludiček a konferenciérů o přestávkách. Obnažují šokující provázanost „subkultury“ herců malých rolí. Když náhodou někdo z nich nějaký večer nemůže tančit křoví v Rusalce, vezme to někdo z Louskáčka, ale za toho bude muset nastoupit někdo z Kouzelné flétny. Provázanost herecká ovšem nekončí na jevišti (resp. v zákulisí), ale překračuje i za hranice soukromí. A tak se na pozadí bláznivé komedie o hercích rozplétá i tragická zápletka konce jednoho přátelství kvůli ženě. Vedle směnného provozu se bortí i mýty (jsou-li tedy ještě nějaké) o tom, co herci dělají v šatně, když nehrají. Ano – stále hrají. Aspoň pohledem Hombres. Daniel Čámský jako principál a režisér posouvá a režíruje průběh večera přes všechny kotrmelce, díky nimž se sledem neuvěřitelných náhod stanou z nedůležitých křoví Princ a Rusalka, až k tragickému konci. Důležitou roli hraje taky jednoduchý, za to extrémně funkční scénografický prvek – stolek se zrcadlem, jenž znázorňuje hereckou šatnu. Při otočení vypadá jako výřez skály a jezera, lze tak rychle měnit scénu.

    Miniaturní stínové divadlo o člověku aneb Maringotka snů…FOTO KAREL FOŘT

    Závěr večera patřil Maringotce snů, tedy Kateřině Hadravové a Tomáši Kovácsovi, kteří předvedli miniaturní stínové divadlo o člověku, jeho kocourovi a strašlivém krabu na cestě vesmírem. Představení mělo všechny podstatné atributy stínového divadla včetně autorské hudby, která by ovšem mohla být o něco hlasitější. V zadních řadách nebylo mnoho slyšet – na druhou stranu ze zadních řad ani není příliš vidět, takže doporučuji zdržovat se spíše v předních řadách. Jednoduchými loutkami byl odehrán příběh v různých osvětlených částech maringotky, čímž se jinak lyrický děj významně dynamizoval a zároveň ukázal nádherné možnosti maringotky. Poslední možnost představení zhlédnout máte dnes, tak ji nepropásněte.

    ///

    Ostatní díly festivalových zpravodajství:

    Za dveřmi snů (No. 1)

    Za dveřmi snů (No. 3)


    Komentáře k článku: Za dveřmi snů (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,