Každý nový ředitel považuje dnes tetrologii za povinnou součást svého zadání a Krämer má smlouvu na všechny čtyři části (Valkýra uzavřela v červnu první polovinu sezony). Jenže tady šlo o něco docela jiného než v Miláně, režisér, jak se říká, „vymetl šuplík“ své předchozí hamburské zkušenosti, postmoderna rychle zestárla, „eintopf“ se změnil v nesmysl (jak se postmoderně často stávalo), pařížské obecenstvo si s chutí zapískalo a možná se mu i zastesklo po Mortierovi.

Wagnerova tetralogie se však kupuje jako balík, takže se možná máme na co těšit. Protože nové pařížské vedení sází na návrat k opernímu stylu devatenáctého století, šlo tady možná o jakousi ne zcela pochopitelnou výjimku, možná omyl. Ostatní repertoár i inscenace jen potvrdily, co už naznačil operní podzim. Konservativní publikum okřálo, dočkalo se i Belliniho náměsíčné Somnambuly (jako obvykle zařazené kvůli vyžadované divě, jenže její místní prototyp, Natalie Deassay, byla částečně nemocná, takže ani tohle se nepovedlo), Dona Carlose, Hoffmannových povídek, Idomenea a naštěstí i z minula ohřáté Lišky Bystroušky a Brittenova Billyho Budda. Nakonec obstál jen nový Massenetův Werther pod Plassonovou taktovkou, v režii známého filmového režiséra Benoita Jacquota, který má za sebou m.j. i filmovou Tosku.

Z dalších operních scén je vlastně třeba s radostí zaznamenat dvě krásné englické inscenace Purcella, Dido and Aeneas a Fairy Queen, po letech obnoveného nezapomenutelného Lullyho Atyse (Christie) a pokračující snahu Komické opery vrátit na malé jeviště oblíbený repertoár, který tam patří.

A pak se najednou objevili v Théâtre du Châtelet Bídníci. Světoznámý muzikál, ale ve Francii prakticky neznámý, kromě estrádní Hosseinovy inscenace z roku 1980, to máme třicet let. To je totiž tak: Skladatel populární hudby a zpěvák Michel Schoenberg a jeho tuniský textař Alain Boublill toužili vytvořit francouzský muzikál amerického typu, zkusili to s francouzskou revolucí a nakonec z toho byli původní Bídníci, po letech si jich všiml britský producent, přesvědčil Royal Shakespeare Company, jejíž přední režisér Trevor Nunn pomohl předělat libreto, autoři přidali další hudební čísla a v této verzi prošel pak muzikál celým světem, byl přeložen do jednadvaceti jazyků, hrál se ve dvaačtyřiceti zemích, vidělo ho padesát dva milionů diváků a nakonec se v této podobě dostal po třiceti letech i do Paříže, kde se ovšem hraje a zpívá už jenom anglicky. A nikdo tu (ani myslím jinde) neví, jak to skutečně bylo. Habent sua fata… nejen knížky.

Jinak je krize, divadelní i hudební. Takže se držíme jistot. Molièra (v Čechách by se zřejmě mělo říkat Molièreho), Shakespeara, hraje se řada Čechovů a Ibsenů, Goldoni, samozřejmě Labiche a Feydeau, a pak už převážně jenom jejich bulvární odvar nebo režisérské variace na cokoli. Z dovozu zaujal především berlínský Michael Thalheimer, který v Théâtre de la Colline režíroval Koltèsův Boj černocha se psy (a už předtím Hauptmannovy Krysy). Totéž platí o tzv. vážné hudbě, jen nesmíme zapomenout, že Jakub Hrůša tu konečně v čele orchestru Philharmonie dirigoval Sukova Asraela. Když neprší, aspoň káplo.

Závěrem si nemohu odpustit dvě poznámky o filmu. Letošnímu 63. festivalu v Cannes (vzpomínám, jak jsem v roce 1946 s mlíkem na bradě absolvoval ten první a prospal Hitchcockův Notorious) se vytýkalo, že byl hodně politický, to jest, že řada filmů se obracela k problémům současného světa. A také, že jako obvykle převažovaly tzv. autorské filmy. Osobně si myslím, že to tak za těch třiašedesát let skoro vždycky bylo a že jistá angažovanost většinou charakterizuje autorské filmy. Že někde nejsou, je už jiná věc. Potvrdilo se navíc, jak se stále více rozevírají nůžky mezi autorskými filmy a zábavním filmovým průmyslem, filmy, které, jak říká Menzel, „myslí na diváky“. Jak jsme se před těmi třiašedesáti lety mýlili, když jsme si mysleli, že to bude naopak. Letošním paradoxem přitom je, že Zlatou palmu si odvezl právě esoterický, estetizující a zcela nepolitický (aspoň podle našich měřítek) thajský film.

Francouzský ministr školství (žádný levičák, právě naopak) oznámil, že od nového školního roku bude francouzským gymnáziím na DVD k disposici dvě stě filmů světového divadelnictví (něco jako Králíkův projekt) a že se budou promítat v rámci klubového programu pro studenty jednou až dvakrát týdně. Mezi gymnazisty je prý obrovský zájem. Myslíte? A co nefrancouzští ministři školství?