Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Z deníku tanečnice

    Miřenka Čechová zřejmě patří mezi nejprogresivnější taneční a pohybové umělce současnosti. Nejen v českém, ale i v evropském měřítku. Projekty souboru Tantehorse, jejž založila spolu s Radimem Vizvárym, jsou toho neklamným důkazem. Jejich nejproslulejší inscenace Dark Trilogy nebo S/He is Nancy Joe teď doplnili o subtilní a lyrické vylíčení vztahu žáka a ikony, umělce a umění a v neposlední řadě ženy a stereotypu ženskosti. Nejnovější inscenace, kterou 17. února premiérově uvedlo divadlo Ponec, nese název Faith a víra byla ve všech svých podobách během bezmála hodinového představení zkoušena až do nejzazších možností.

    FOTO MARTIN MAŘÁK

    Autorka konceptu Miřenka Čechová se zpovídá ze vzpomínek na léta, kdy se tanec a pohybové divadlo rozhodla teprve studovat. FOTO MARTIN MAŘÁK

    Inscenace Faith jako by zapadala do zatím pravděpodobně nepojmenovaného rámce, který zde ad hoc a trochu zjednodušeně pojmenuji „žena a její tělo“. Především divadlo Ponec (ale jistě bychom našli i další taneční scény) se stává pomyslnou základnou těchto tendencí. Vedle S/H eis Nancy Joe a Faith vzpomeňme třeba na veleúspěšnou a velmi osobní inscenaci skupiny Vertedance Kolik váží vaše touha.

    Faith má však ještě jednu, možná ještě hlasitější rovinu sdělení. A je to právě onen příběh víry. Nejen víry ve vlastní schopnosti, ale i vítry v samotnou motivaci cokoli dělat, v tomto případě tedy tvořit – víry v umění. Základní linie je velmi průzračná. Autorka konceptu Miřenka Čechová se zpovídá ze vzpomínek na léta, kdy se tanec a pohybové divadlo rozhodla teprve studovat. Vrací se po svých vlastních stopách až na začátek, k bolesti, která tanečníky provází po celý život,vzpomíná na svou vlastní víru a na příslovečnou kalvárii, která ji doprovází. Nejdůležitější vzpomínka je ovšem ta na studia na konzervatoři, kde se setkala s výraznou osobností českého baletu Taťánou Juřicovou. S mnohokrát oceňovanou tanečnicí, která ztvárnila celou řadu legendárních rolí, která však svůj život předčasně ukončila sebevraždou…

    Vstupní obraz začíná rozvážně, zdrženlivě, ale i neklidně. Scéna je jednoduchá; vystačí si pouze s bílou baletizolovou plochou přecházející v promítací plátno. Postava začínající tanečnice v podání Miřenky Čechové se utkává především s vlastním tělem, do úmoru nacvičuje různé sestavy, než se vyčerpaně skácí k zemi, aby se na scéně mohla konečně objevit postava Taťány, již velmi přesvědčivě ztvárnila Andrea Miltnerová. Ta se po celou dobu pohybuje mimo bílý obdélník vymezující svět začínající tanečnice. Svět života nebezpečně blízko zásvětí. Nebo také vhled do hlavy, do paměti tanečnice.

     Na scéně se objeví i Taťána, kterou velmi přesvědčivě ztvárnila Andrea Miltnerová. FOTO MARTIN MAŘÁK

    Na scéně se objeví i Taťána, kterou velmi přesvědčivě ztvárnila Andrea Miltnerová. FOTO MARTIN MAŘÁK

    Ačkoli představení trvalo necelou hodinu, vystřídalo se v něm poměrně dost výstupů, které budily zdání nekonečného trvání. Každý pohyb je nesčetněkrát opakován, často obě aktérky tančí synchronizovaně, přičemž Taťána plní svou roli drilující autority s umanutou trpělivostí. Ve chvíli selhání přichází na řadu ještě tvrdší dril a sebetýrání. Víra její studentky a následovnice je však povážlivě zkoušena, tanec se hroutí, ladnost přechází v kakofonii a život v smrt. Tehdy se obě ženy konečně setkají. Vše znovu probíhá velmi pomalu. Pocitu totálního zpomalení pomáhá i expresivní apokalyptické blues dark-jazzového kvarteta Bohren und der Club of Gore. A v neposlední řadě i překvapivě funkční videoprojekce výseků z přírodních scenérií, které nejen že ještě dále ubrzďují celý příběh, ale zároveň nastavují zrcadlo lidské snaze překonat pomíjivost. Výrazná a oceňovaná práce s výtvarnem a audiovizuálními prostředky je pro Tantehorse charakteristická, ale myslím, že tato citlivá a křehká, téměř nevýrazná, o to intenzivnější projekce se stane v jejich případě trvale vzpomínanou.

    Faith vlastně není příliš příjemným zážitkem. Po celou dobu se jím prolíná pocit krutosti a smutku; výjimečné oddechnutí umožňuje jen občasné komické zopakování některých pohybů, svým bezmyšlenkovitým prováděním však stále narážejí na zásadní otázku, která by se neměla nikdy vyslovit: Má to ještě vůbec smysl? Bez zbytečného filosofování však můžeme odpověď nalézt už v samotném faktu, že tento projekt vůbec vznikl. Přestože není inscenace Faith nijak zvlášť veselá, nese silný příběh, který nelze jen tak odložit.

     Divadlo Ponec – Tantehorse: Faith. Scénář, režie, výtvarný koncept Miřenka Čechová, choreografie a interpretace Miřenka Čechová, Andrea Miltnerová, hudba Bohren und der Club of Gore, sound design Matouš Hekela, light design Martin Špetlík, scéna Jakub Tauš, Petr Boháč. Premiéra 17. února 2014.


    Komentáře k článku: Z deníku tanečnice

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Rád bych se
      ještě někdy k této produkci Miřenky Čechové někde vyjádřil, neb jde podle mého názoru o velmi osobní zpověď jí samé a vedle čistě uměleckých kvalit (či nedotažeností) z ní vyzařuje silné osobní zaujetí, jež považuju za zásadnější než samotný jevištní výsledek. Ten někdy balancuje na rozhraní těžko akceptovatelného sentimentu a kýče – především přespříliš popisně zobrazovaný vztah tanečnice (či fyzického „těla“) v podání Čechové a baletky v interpretaci Andrey Miltnerové. Tyto okamžiky představení brzdí a banalizují. Stejně jako filmové projekce vody a listí. Chybí syrovost smrti a tělesnosti, jak ji Čechová nabízí v úvodu nebo na konci, stejně jako se vytrácí rituálnost, již jinak – třeba jen vyčleněním bílého prostoru z okolního světa a sundaváním si obutí a částí oděvů – Čechová dodržuje.
      Zkrátka je to silné obsahem a „ponorem“ autorky, ale problematické způsobem provedení. Chtělo by to ještě „vnějšího“ pozorovatele, nejspíš režiséra, možná také light designera, kteří by některé banální obrazy a projekce vyměnili, vyhodili či dotáhli jinam.

      25.02.2014 (13.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,