Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Wilson-Svoboda: světlo a zvuk v jiných dimenzích

Před časem, když zazářila v Národním divadle inscenace Janáčkova Osudu v režii Roberta Wilsona, bylo to v bahnitém českém rybníku naprosté zjevení, perla, zázrak, a tak na ni také z valné většiny kritika reagovala. Jako kdyby se za tu dobu stalo na naší umělecké scéně něco převratného a rybník nebyl ještě smrdutější, další Wilsonovy počiny (inscenace Žebrácké opery v rámci loňského festivalu divadla německého jazyka, letošní inscenace Káti Kabanové a Věci Makropulos v Národním divadle doplněné přednáškou na půdě Nové scény) už jsou přijímány s určitou dávkou rezervovanosti, a pro někoho už je prý toho Wilsona příliš…

 Při letošním „wilsonovském podzimu“ naštěstí pronikl Wilson kromě divadla i do oblasti, která je mu bytostně vlastní – do výtvarné scény – do pražských galerií. Do 6. února příštího roku probíhá v Muzeu Kampa výstava Josef Svoboda, Robert Wilson, Světlo (Light up the Lights), zároveň s ní v Galerii Švestka přehlídka prací z jeho videoartové tvorby.

Ze dvou generací

Robert Wilson (narozen 1941) pochází z Texasu, kde také vystudoval univerzitu, ale v roce 1963 přesídlil do New Yorku a začal se věnovat experimentálnímu divadlu, založenému na výrazně stylizované výtvarné a hudební, respektive zvukové složce. Prvními z nich byly v roce 1969 The King of Spain a The Life and Times of Sigmund Freud, slavná je opera vytvořená spolu s Philipem Glassem – Einstein on the Beach (1976). Je zároveň bytostným výtvarníkem s láskou k operním dílům, kteréžto spojení činí z inscenací, ať už činoherních, či operních, jedinečné tvary.

Dílo o generaci staršího scénografa Josefa Svobody (1920-2002) je u nás dostatečně známo, jeho scénografie okouzlovaly svou vynalézavostí v pojímání architektury prostoru, magičností, kouzlením se světlem a barvou, umným zakomponováváním fotografií, filmových projekcí. Svobodův způsob práce, ač výsostně výtvarný, připomínal zároveň i práci režiséra – schopností neustále vnímat divadelní tvar jako jeden celek, se všemi složkami, a schopností udávat tón režijní koncepci inscenací; i v tom si je jeho osobnost blízká s Wilsonovou.

Jiný čas než nad hladinou

Svést do jedné výstavní síně dva výtvarné mágy se jeví jako geniální zásah do černého; důvody jejich „srozumění na dálku“ nejsou jen vnější (podobná estetika, poetika, důraz na práci se světlem, experiment, zapojení jiných médií), tvůrčí příbuznost má vnitřní rozměr, z něhož se teprve zákonitě odvíjí podobnosti na první pohled viditelné. Jde o zvláštní vnímání času, prostoru, zvuku. Jejich kreace někdy evokují pocit, kdy se člověk ponoří pod mořskou hladinu, do jakési vesmírné beztíže (a tedy jakoby zpátky do lůna) a smysly najednou vnímají svět ve zcela jiných parametrech: zvuky jsou tlumenější, vzdálenější, světlo měkčí, pohyb plynulejší a pomalejší, čas zcela jiný, než nad hladinou. Ostatně – jak se praví ve výstavním letáku – Svoboda i Wilson vnímají „světelný proud nebo vyzařování jako svého druhu hmotu. Lépe řečeno jako skupenství hmoty. Myslím, že je v této souvislosti možné použít jakousi paralelu mezi skupenstvími vody. Na jedné straně led (hmota) a na druhé pára.“ Škoda, že není uveden autor textu – je jím autor koncepce, scénograf Daniel Dvořák?

 Svoboda, zdá se, se k tomuto „tvůrčímu principu“ dobral dlouhodobou prací se světlem, které bylo pro něho skutečně hmotným výrazovým prostředkem, stejně pastózním jako barva. Wilsonovo tvůrčí uvažování a cítění prohloubila a ozřejmila také skutečnost, že adoptoval dvě postižené děti, které mají dar odlišného vnímání daný od přírody.

 Práce Josefa Svobody, vystavené na Kampě, nejsou pro diváky a návštěvníky scénografických výstav rovněž neznámá – jde o díla, vytvořená pro Národní divadlo v 60. letech (Racek, Majitelé klíčů, Hamlet), pro Laternu magiku, mezinárodní scény. Ve spojení právě s díly Wilsonovými jsou však postavena do nového světla, a můžeme si tak uvědomit jejich další možný rozměr a význam. Navíc je expozice doplněná ukázkou principu vynálezu, který je ve světě znám jako „světlo Svoboda“, a ukázkami využití principu Svobodova „zrcadlení“, které v různých modifikacích prosazoval nejméně od konce 50. let dvacátého století.

Kresba nad videoart

Tolik vyzdvihovaná výstava Wilsonových videoartových děl (jakkoli vtipná, přesahující onen již leckdy trochu nudný „žánr“) budí oproti „konvenčně“ uspořádané výstavě na Kampě obecně větší nadšení i u odborné veřejnosti. Nemohu si však pomoci: uhlokresby, ručně vytvářené makety a sochařské objekty, které jsou představeny vedle fotografií a videí z inscenací na Kampě, v sobě nesou fyzickou stopu výtvarníka, otisk tahů, které provádí výtvarníkova ruka, a to vše pro mne znamená větší napětí, více vzrušující rytmus a tajemství. Tento „konzervativní“ způsob tvorby řekne o výtvarníkovi ještě něco navíc, kresba je odedávna lidským poznávacím znamením, prazákladem veškeré lidské existence i tvorby, je stejně neomylným znakem, jako krok, způsob lidské chůze.

 Wilson vystavil např. cyklus uhlokreseb pod názvem Golden Windows (které neuvěřitelně korespondují se Svobodovými návrhy k Wagnerovu Zlatu Rýna, doplněné barevně i tvarově působivou maketou), několikrát se výstavou prolne motiv židle, důležitý ve Wilsonově životě coby nutkavá vzpomínka z dětství. Pokaždé ve výtvarně čistém provedení, kdy křehké linie půvabného předmětu vrhají v různých denních dobách různě dlouhé stíny a „pokračují“ tak díky působení světla ve své hmotné existenci. Jednou jako Freud chair hanging, židle visící v prostoru, podruhé takřka jako funkční součást expozice, jednoduše postavená u stěny, či jako objekt na divadelně působící scéně s jednou osamělou postavou v pozadí na horizontu.

Celá výstava se nese v černobílých tónech, jen sem tam narušených pestřejší škálou barev – z Wilsonových děl představuje pestřejší tvář tvorby např. videoportrét Winony Ryder. Výjimečným objektem – barevně i světelně – je světelný panel z inscenace Einstein on The Beach, jehož „aktivita“ je provázena působivou Glassovou hudbou.

 Hudba zní rovněž z videoprojekcí Wilsonova i Svobodova zpracování některých operních (a „laterněmagických“) děl, a její mísení s minimalistickou kompozicí dotváří velice přesně onen zvláštní, jakoby z „jiného světa“ přicházející zvukový rámec výtvarných děl, o němž již byla řeč výše…

 Josef Svoboda – Robert Wilson: Světlo (Light up the Lights). Výstava v Muzeu Kampa, 14. 11. 2010 – 6. 2. 2011. Koncepce výstavy Daniel Dvořák, spolupráce na koncepci a realizace Karel Kut.

  • Autor: Věra Velemanová
  • Publikováno: 14. Prosinec, 2010

Komentáře k článku: Wilson-Svoboda: světlo a zvuk v jiných dimenzích

  1. Pavel Hurych

    Šel jsem se podívat na výstavu s velkým nadšením, bohužel byl jsem dost zklamán jak ovsahem ta rozsahem expozice. O panu Wilsonovi jsem toho moc nevěděl a tak jsem byl natěšen na novinky, bohužel nevím o mnoho víc než před návštěvou. O pani Svobodovi toho vím mnoho ( měl jsem to štěstí navštěvovat jeden z mála seminářů pořádaných v sedmdesátých letech minulého století a také se motat okolo když tvořil Odisea a také nebyl takový problém sledovat jeho práci nejen doma al i v zahraničí). O to víc mne mrzí, že spoustu zajímavých a dost podstatných věcí z jeho práce zůstalo návštěvníkům utajeno. Grafiky a fotografie nejsou nezajímavé, ale napadá mne, že kurátor zapomněl, že výstava se jmenuje SVĚTLO. Ukázka Svobodových světelných ramp by si zasloužila lepšího vysvětlení než jen staticlá ukázka využití protisvětla. ( v době mé návštěvy svítila jen polovina rampy) Daleko geniálnější bylo využití těchto ramp jako světelných sprch. Až na jednu vyjímku zcela chybí práce se zrcadlením. Svobodův nepřekonaný nápad s prohýbáním odrazových ploch např. v Odiseovi. Je škoda, že z tak bohatého potenciálu bylo využito tak málo. Samostatný videoklip o Františkovi Svobodovi připomíná Filmový Týdeník ze šedesátých let minulého století ( podívejte se jakých úspěchů dosáhla naše socialistická společnost) a o Svobodově práci pouze minimum. Laik který není obeznámen s jeho prací těžko pochopí, že pohyblivé části scén nejen měnily hrací prostor, ale díky promyšlenému nasvícení i třeba čas nebo dávaly prostoru zcela jiný význam.
    Samostatným bodem je leták vydaný k výstavě. Myslel jsem, že se tam dočtu něco zajímavého ještě před vstupem do výstavních prostorů. Bohužel sugestivní grafika tohoto letáčku mne odradila již na první stánce, neboť se mi začali dělat mžitky před očima. Pravděpodobně bylo záměrem grafika odradit návštěvníky od čtení.
    S pozdravem P. Hurych

    23.12.2010 (15.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 19/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


11. 11.-24. 11. 2014

Číslo 19/2014 (11. 11.-24. 11. 2014)

Obsah čísla 19/2014

Komentář

Pomozme najít šéfa činohry...

Ředitel Národního divadla Jan Burian...

Osobnost měsíce

Miloslav Oswald

za nastudování opery Viktora Ullmanna...

Jak já to vidím

Lucie Juřičková, herečka

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Kouzlo nechtěného

Jsme příliš zatíženi vnějším...

Kronika

Bylo & bude

Bylo Vedení Českého rozhlasu rozhodlo...

Kritika

Tělo zuřivě toužící...

Dvakrát jsme se nyní setkali s tvorbou...

Chaos v chaosu

Projekt Divadla VOSTO5, VerTeDance a...

Tajemství Václaváku

Druhé město – společný projekt...

Odvrácená strana konzumu

Klicperovo divadlo v Hradci Králové...

Historky z kanclu

Sklepní prostor Márnice v Divadle...

Semafor, kritika a pan...

Po premiéře svého Prstenu pana...

Příběh z předměstí s...

Většina z nás patrně netušila, že...

Tabori v zajetí jevištní...

Komorní scéna Aréna uvedla jako...

Hřebec s nejistým jezdcem

Inscenace Othella v režii Michala Langa...

Oněgin v ornamentech...

Není divu, že Puškinův veršovaný...

Šosák kvete v každém věku

S operou Výlety páně Broučkovy byly...

Nesnesitelná lehkost smrti

Chápu postřeh tvůrců inscenace...

Výkřik týrané dívčí...

Kdyby někdo změřil ty veletoky krve...

Učebnice loutkářství aneb...

Naivní divadlo letos slaví 65....

Kritický žebříček 19/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Naháči, skákači a mluvič

Festival 4+4 dny je hodně speciální...

Tělo zuřivě toužící...

Dvakrát jsme se nyní setkali s tvorbou...

Chaos v chaosu

Projekt Divadla VOSTO5, VerTeDance a...

Tajemství Václaváku

Druhé město – společný projekt...

Rozhovor

Daniel Špinar: Nemám rád...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kauza

Kontext

Než čas pohádky přebere

Když sáhnou dnešní děti po...

Vivat Homeland, Lundová a...

Úvahy posttelevizní

Zemřel Lanďák! Hrál ve...

Pavel Landovský (11. září 1936...

Ve Vídni šly hodiny jinak

To, že zemřel Pavel Landovský, jsem...

De Paulus Landyus nil nisi...

Pavel Landovský (dál jen PL)...

Burza

Fagi a divadlo

Vy jste skladatel?

Dva skladatelé, dva Magoři

Došlo do redakce

Gabriel Chevallier: Zvonokosy (3CD,...

3LO3

V říjnu se konaly volby, listopad je...

Členství v HA

Herecká asociace informuje

Východočeské divadlo...

Divadla regionů

Rejžek píše Justovi

Střihnu jinam. Po Petru Skoumalovi...

Zahraničí

Ljubimov? Ljubimov!

Stručný obsah příspěvku zde není...

Paralelní otázky aneb...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Brookův koberec v Turecku

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Výročí

Výročí 16.–30. listopadu

Malík Jan, sólista opery (16. 11....

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 19/2014



Obsah,