Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Vzpírá se času a prostoru

Poselství k Mezinárodnímu dni divadla 27. 3. 2017

Isabelle Huppert. FOTO SYLVIE LANCRENON

Autorkou poselství k dnešnímu Mezinárodnímu dni divadla je francouzská herečka Isabelle Huppert.

Světový den divadla se koná každé jaro už pětapadesát let. Den, to je čtyřiadvacet hodin, které začínají u divadla nó a bunraku, přejdou přes pekinskou operu a kathakali, zdrží se mezi Řeckem a Skandinávií, mezi Aischylem a Ibsenem, Sofoklem a Strindbergem, mezi Anglií a Itálií, Sarah Kane a Pirandellem, a mimo jiné taky ve Francii, kde jsme my a kde leží Paříž, která ze všech měst na světě vítá nejvíc zahraničních souborů. Našich čtyřiadvacet hodin obsáhne Francii i Rusko, od Racina a Molièra k Čechovovi, potom překonáme Atlantik a skončíme v univerzitním městečku někde v Kalifornii, kde mladí možná znovuobjevují divadlo. Divadlo se totiž vždy znovu rodí z vlastního popela. Jen je třeba neúnavně odstraňovat konvence. Tak zůstává živé. Vzpírá se času a prostoru, současné hry čerpají z uplynulých staletí a klasický titul zesoučasní pokaždé, když jej nanovo inscenujeme.

Světový den divadla, to samozřejmě není den všední. Zahrnuje nezměrný časoprostor – a tady bych ráda připomněla skvělého, byť skromného francouzského dramatika Jeana Tardieua. Pokud jde o prostor, ptá se, jaká je nejdelší cesta mezi dvěma body… Pokud jde o čas, nabádá na desetiny vteřiny měřit dobu potřebnou k vyslovení slůvka věčnost. A dál o časoprostoru říká: Než usnete, zaměřte se na dva libovolné body ve vesmíru a spočítejte si, jak dlouho by vám ve snu trvala cesta z jednoho do druhého. Ten pojem ve snu si pamatuji. Jako by se Tardieu setkal s Bobem Wilsonem. Také bychom ten náš světový den divadla mohli shrnout vzpomínkou na Samuela Becketta, jehož Winnie říká se svou příznačnou vervou: Přece to nakonec bude další šťastný den! Když jsem přemýšlela o tomto poselství, o něž mě laskavě požádali, vzpomněla jsem si na všechny sny o všech těchhto scénách. Sem na půdu UNESCO tak nepřicházím sama, doprovázejí mě všechny postavy, které jsem na jevišti ztvárnila, role, které zdánlivě odejdou, když je po všem, ale žijí ve vás pod povrchem a jsou vždy připraveny pomoct nebo škodit těm, které přijdou po nich: Faidra, Araminta, Orlando, Heda Gabler, Médeia, markýza de Merteuil, Blanche Dubois… Se mnou jsou tu i postavy, kterým jsem nadšeně tleskala jako divačka. A jako taková jsem součástí celého světa. Jsem Řekyně, Afričanka, Syřanka, Benátčanka, Ruska, Brazilka, Peršanka, Římanka, Japonka, Marsaillanka, Newyorčanka, Filipínka, Argentinka, Norka, Korejka, Němka, Rakušanka, Angličanka, jsem skutečně z celého světa. V tom tkví podstata globalizace.

Laurence Olivier roku 1964 u příležitosti tohoto dne divadla oznámil, že po více než století bojů se konečně v Anglii podařilo stvořit národní divadlo, z nějž záhy také chtěl vytvořit divadlo mezinárodní, přinejmenším co se týče repertoáru. Dobře věděl, že Shakespeare patří všem v celém světě.

S potěšením jsem zjistila, že vůbec první poselství těchto Světových dní divadla bylo roku 1962 svěřeno Jeanu Cocteauovi, jakožto autorovi jedné z cest kolem světa za osmdesát dní nesporně k tomuto poselství povolanému. Já jsem cestu kolem světa podnikla jinak, podnikla jsem ji v osmdesáti inscenacích anebo v osmdesáti filmech. Mluvím i o filmech, protože pro mě není rozdíl mezi hraním v divadle a ve filmu. Pokaždé, když to řeknu, zní to překvapivě, ale je to pravda, je to tak. Žádný rozdíl v tom není.

Když tu mluvím, nejsem sama za sebe, nejsem herečka, jsem jen jednou z množství osob, díky nimž divadlo existuje dál. Je to tak trochu naše povinnost. A naše nezbytnost. Jak to říct: ne kvůli nám existuje divadlo, to spíš díky němu existujeme my. Divadlo je silné, odolává, přežije všechno, války, cenzuru, nedostatek peněz. Stačí říct jen scénou je holé jeviště čas je nedefinovaný a poslat na scénu herce. Nebo herečku. Co udělá? Co řekne? Budou mluvit? Publikum čeká, dozví se to, publikum, bez nějž není divadla, na to nezapomínejme. Jeden člověk v hledišti už je publikum. Stejně ale nejsou prázdné židle žádoucí! Snad jen u Ionesca…  Stařenka v závěru říká: Ano, ano, zemřeme v plné slávě… zemřeme, abychom se stali legendou… Přinejmenším budeme mít ulici s naším jménem…

Světový den divadla existuje už pětapadesát let. Za těch pětapadesát let jsem osmou ženou, kterou oslovili, aby přednesla poselství, ostatně ani nevím, jestli je to slovo „poselství“ patřičné. Mí předchůdci (ten mužský rod se vnucuje!) mluvili o divadle představivosti, svobody, původní, připomínali mnohost kultur, krásu, otázky bez odpovědí… Roku 2013, tedy před pouhými čtyřmi lety, řekl Dario Fo: Jediné řešení dnešní krize tedy spočívá v naději, že bude uspořádán velký hon na nás, divadelníky, a zejména pak na ty mladé, kteří chtějí dělat divadlo. Vznikne nová diaspora divadelníků, kteří z tohoto omezení nepochybně vytěží dosud nepředstavitelné výhody a inspiraci pro nová divadelní představení, pro nové divadlo. Nepředstavitelné výhody, to je pěkný slogan, skoro do nějakého politického programu, ne? … Jelikož jsem v Paříži a zanedlouho nás čekají prezidentské volby, všem, kteří by nám podle všeho chtěli vládnout, radím, aby si všimli nepředstavitelných výhod, které nám skýtá divadlo. Jenom ne hon na čarodějnice!

Pro mě je divadlo ten druhý, je to dialog, nepřítomnost zloby. Přátelství mezi národy, nevím sama přesně, co to znamená, ale věřím v komunitu, v přátelství diváků a herců, ve spojení všech těch, které spojuje divadlo, těch, kteří pro něj píšou, překládají, těch, kteří ho osvětlují, oblékají, vypravují, těch, kteří ho hrají, kteří ho dělají a těch, kteří do něj chodí. Divadlo nás chrání, zastřešuje… Pevně věřím, že nás má rádo… tak, jako my máme rádi jej… Vzpomínám si na jednoho stařičkého, staromódního inspicienta, který každý večer, než se zvedla opona, v zákulisí pevným hlasem říkal: Místo divadlu! To budou poslední slova. Děkuji.

Přeložil Michal Zahálka

///

FOTO archiv

Isabelle Huppert (*1953) patří k nejuznávanějším francouzským, ale i světovým herečkám. Drží rekord v počtu nominací na francouzskou filmovou cenu César. V divadle hrála mimo jiné v inscenacích Petera Zadeka (Veta za vetu), Roberta Wilsona (Orlando, Kvartet), Jacquese Lassalla (avignonská Médeia) či Krzysztofa Warlikowského (Faidra/y). Z její početné filmografie jsou obzvlášť významné její spolupráce s režiséry Michaelem Hanekem (PianistkaLáska, Happy End aj.) a Claude Chabrolem (ObřadKonec sázekDíky za čokoládu aj.). Za Verhoevenův film Elle získala řadu ocenění včetně Zlatého glóbu a nominace na Oscara.

///

Mezinárodní den divadla byl ustanoven v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem (International Theatre Institute – ITI). Tento den slaví každoročně 27. března všechna národní střediska ITI a spolu s nimi celá mezinárodní divadelní obec. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce – k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství – z podnětu Mezinárodního divadelního institutu je každoročně jeho autorem vybraná světově proslulá divadelní osobnost.

  • Autor: DN
  • Publikováno: 27. března 2017

Komentáře k článku: Vzpírá se času a prostoru

  1. Zdeňka Brandejská

    Teprve osmé poselství
    k Mezinárodnímu dni divadla z pera ženy. Jaká skvělá příležitost přihodit na závěr i drobný poloakt z archivu.

    28.03.2017 (22.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,