Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Vladimír Morávek: Jsem člověk stižený vizí

    Rozhovor s odcházejícím uměleckým šéfem DIVADLA HUSA NA PROVÁZKU

    K 1. lednu odešel – po čtrnácti letech – z postu uměleckého šéfa Divadla Husa na provázku režisér Vladimír Morávek. Při té příležitosti napsal text Na odchodnou jedné éry, který jsme 13. prosince publikovali v internetových Divadelních novinách a ve kterém rekapituluje své působení v Huse na provázku. Následující rozhovor vznikal týden poté, těsně před Vánocemi.

    Jak vám poslední dny v Huse je?

    Divně je. Jako když vyorají krtka. Mhouří oči – černé chlupaté stvoření, dívá se do slunce – kolem hučí vyorávače a jemu se stýská po chodbičkách.

    Jak dnes – po půl roce – hodnotíte události, které k vašemu odchodu vedly?

    Jsem rád, že to tak proběhlo. Sem tam nějaká ta píča po stěnách mě bolela – ale dál snažil jsem se usmívat jak nějaké lečo. Nikdy jsem si tak intenzivně neuvědomoval, jak frajersky se zachoval Václav Havel, když vyklízel pracovnu a ruce podával a evropský summit v Praze obstaral. Pro samé potvrzování sebe sama nikdo si nevšiml, jaká to byla frajeřina – udělat pár anekdot na téma své existence a hezky si obstarat dopravu na Hrádeček. I já se tak nějak ten poslední půlrok snažil.

    Jak se díváte na své účinkování v DHnP?

    Když jsem onehdá pohořel v konkurzu o Městská divadla pražská, ptali se mě u slyšení, zda ty moje revoluční změny (chtěl jsem Rokoko přejmenovat zpět na Osvobozené divadlo) cítím jako uvážené – že značka Městská divadla má špičkovou návštěvnost: 94 %. Tak jsem se usmál a řekl: Slibuju víc. A tak to bylo i s Husou. A zdařilo se. Klíčové bylo pro mne napojení Provázku na osobnost Václava Havla, na skupinu Ztohoven a na propojení s Milošem Štědroněm, Milošem Formanem, Milanem Uhdem a Milanem Kunderou. Hezký příběh to byl, ne že ne.

    Budete znovu usilovat o jiné divadlo v Praze či jinde?

    Budu. Až přijde čas. A bude to hvizd a zář. Celé město bude stát fronty na herce, jak skrze ně umyje se obec z vin.

    O co vám v DHnP šlo především?

    Jsem člověk stižený vizí, rapl utržený z řetězu. Naučil jsem se to tak u Scherhaufera a Tálské, ti se to naučili u Sokolovského, ten se to naučil u E. F. Buriana. Usilovat o krásu, jako by šlo o život, to je náš los a o to mi šlo. Ale vím, že ještě důležitější je lidi, co to usilování s vámi sdílejí, milovat. I to jsem v rámci svých sil naplňoval.

    Mohl byste srovnat dvě velké epochy, jichž jste byl tvůrcem – deset let v Klicperově divadle a čtrnáct v DHnP?

    Bylo to hodně podobné, jen v Hradci to bylo nanebevzetí otloukánka. Tehdejší zázrak se mohl stát jednak tím, že ředitel Ladislav Zeman při každé možné příležitosti uměl říct ano, a jednak tím, že z celé téhle země sezval jsem dost zvláštní týpky – všechny ty Tomicové, Budaře, Jeništy, Babčákové, Jelínky, Knihy a Veselé –, abychom pak deset let byli pořád spolu, mluvili o snu a ve snu o snu. O smyslu divadla v té době.

    To na Provázku už evropský soubor byl. Ale tak nějak bez naděje. Nějak jim chyběl, kdo by říkal: Děti, nebojte. Peter Scherhaufer umřel a Eva Tálská dala výpověď. Nebyl, kdo by nesl tíhu. A já miloval ty lidi, co tam byli a nebojí se vydávat zář, podruhé se vykoupat ve stejné řece. Tisíckrát vám řeknou, že to nejde… a ono to jde. Staral jsem se vždy o to, aby fyzika nebyla nejdůležitější předmět na světě…

    Co vůbec je pro vás divadlo?

    Nástroj k dosažení katarze. Cosi jako orgasmus. Trochu teskně je, vina ve vás bydlí a zrada všude kolem a blbosti, a najednou zčistajasna zažijete pět vteřin bez pochyb. Světlo je a radost. To je opravdový smysl divadla. Aby tam jeden přišel a přestal plakat, umyl se. Z falše, lhaní, ze selhání. Načež je líp. A dá se radovat a věnovat se dobročinění.

    P. S. Tu fotku pořídil Jan Budař, když jsem u něj někdy touhle dobou před rokem byl. Říkal jsem, že je mi nějak divně na Provázku. A on mi říkal, abych se na to vysral, odjel s ním do Indie, že něco zažijem, budem psát nový scénář. A já jsem řekl, že jestli slyšel o tom Pitínského nádherném představení Touha stát se indiánem… Tak si mě vyfotil.


    Komentáře k článku: Vladimír Morávek: Jsem člověk stižený vizí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,