Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vladimír Morávek: Jsem člověk stižený vizí

Rozhovor s odcházejícím uměleckým šéfem DIVADLA HUSA NA PROVÁZKU

K 1. lednu odešel – po čtrnácti letech – z postu uměleckého šéfa Divadla Husa na provázku režisér Vladimír Morávek. Při té příležitosti napsal text Na odchodnou jedné éry, který jsme 13. prosince publikovali v internetových Divadelních novinách a ve kterém rekapituluje své působení v Huse na provázku. Následující rozhovor vznikal týden poté, těsně před Vánocemi.

Jak vám poslední dny v Huse je?

Divně je. Jako když vyorají krtka. Mhouří oči – černé chlupaté stvoření, dívá se do slunce – kolem hučí vyorávače a jemu se stýská po chodbičkách.

Jak dnes – po půl roce – hodnotíte události, které k vašemu odchodu vedly?

Jsem rád, že to tak proběhlo. Sem tam nějaká ta píča po stěnách mě bolela – ale dál snažil jsem se usmívat jak nějaké lečo. Nikdy jsem si tak intenzivně neuvědomoval, jak frajersky se zachoval Václav Havel, když vyklízel pracovnu a ruce podával a evropský summit v Praze obstaral. Pro samé potvrzování sebe sama nikdo si nevšiml, jaká to byla frajeřina – udělat pár anekdot na téma své existence a hezky si obstarat dopravu na Hrádeček. I já se tak nějak ten poslední půlrok snažil.

Jak se díváte na své účinkování v DHnP?

Když jsem onehdá pohořel v konkurzu o Městská divadla pražská, ptali se mě u slyšení, zda ty moje revoluční změny (chtěl jsem Rokoko přejmenovat zpět na Osvobozené divadlo) cítím jako uvážené – že značka Městská divadla má špičkovou návštěvnost: 94 %. Tak jsem se usmál a řekl: Slibuju víc. A tak to bylo i s Husou. A zdařilo se. Klíčové bylo pro mne napojení Provázku na osobnost Václava Havla, na skupinu Ztohoven a na propojení s Milošem Štědroněm, Milošem Formanem, Milanem Uhdem a Milanem Kunderou. Hezký příběh to byl, ne že ne.

Budete znovu usilovat o jiné divadlo v Praze či jinde?

Budu. Až přijde čas. A bude to hvizd a zář. Celé město bude stát fronty na herce, jak skrze ně umyje se obec z vin.

O co vám v DHnP šlo především?

Jsem člověk stižený vizí, rapl utržený z řetězu. Naučil jsem se to tak u Scherhaufera a Tálské, ti se to naučili u Sokolovského, ten se to naučil u E. F. Buriana. Usilovat o krásu, jako by šlo o život, to je náš los a o to mi šlo. Ale vím, že ještě důležitější je lidi, co to usilování s vámi sdílejí, milovat. I to jsem v rámci svých sil naplňoval.

Mohl byste srovnat dvě velké epochy, jichž jste byl tvůrcem – deset let v Klicperově divadle a čtrnáct v DHnP?

Bylo to hodně podobné, jen v Hradci to bylo nanebevzetí otloukánka. Tehdejší zázrak se mohl stát jednak tím, že ředitel Ladislav Zeman při každé možné příležitosti uměl říct ano, a jednak tím, že z celé téhle země sezval jsem dost zvláštní týpky – všechny ty Tomicové, Budaře, Jeništy, Babčákové, Jelínky, Knihy a Veselé –, abychom pak deset let byli pořád spolu, mluvili o snu a ve snu o snu. O smyslu divadla v té době.

To na Provázku už evropský soubor byl. Ale tak nějak bez naděje. Nějak jim chyběl, kdo by říkal: Děti, nebojte. Peter Scherhaufer umřel a Eva Tálská dala výpověď. Nebyl, kdo by nesl tíhu. A já miloval ty lidi, co tam byli a nebojí se vydávat zář, podruhé se vykoupat ve stejné řece. Tisíckrát vám řeknou, že to nejde… a ono to jde. Staral jsem se vždy o to, aby fyzika nebyla nejdůležitější předmět na světě…

Co vůbec je pro vás divadlo?

Nástroj k dosažení katarze. Cosi jako orgasmus. Trochu teskně je, vina ve vás bydlí a zrada všude kolem a blbosti, a najednou zčistajasna zažijete pět vteřin bez pochyb. Světlo je a radost. To je opravdový smysl divadla. Aby tam jeden přišel a přestal plakat, umyl se. Z falše, lhaní, ze selhání. Načež je líp. A dá se radovat a věnovat se dobročinění.

P. S. Tu fotku pořídil Jan Budař, když jsem u něj někdy touhle dobou před rokem byl. Říkal jsem, že je mi nějak divně na Provázku. A on mi říkal, abych se na to vysral, odjel s ním do Indie, že něco zažijem, budem psát nový scénář. A já jsem řekl, že jestli slyšel o tom Pitínského nádherném představení Touha stát se indiánem… Tak si mě vyfotil.

  • Autor: Vladimír Hulec
  • Publikováno: 08. ledna 2018

Komentáře k článku: Vladimír Morávek: Jsem člověk stižený vizí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kritika

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Obrazem

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,