Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hlavně je to všechno jedno

    Jídlo. Téma Kamily Polívkové. Na konci Štréblova monologu v Hrdinové jako my všechny diváky nahnala k rautovému stolu. Aby se najedli, aby se stali spoluúčastníky oficiální události, spoluviníky Klause Uhltzschta. Mileniny recepty se rovnou celé odehrávají v kuchyni. A vaří se tam, i když nepříliš chutně. Ve Vévodkyni a kuchařce jsou diváci opět nejen svědky, ale přímými účastníky – tentokrát vybrané slavnostní hostiny.

    Vévodkyně a kuchařka

    Vévodkyně (Vladimír Javorský) a Justýna (Eva Novotná) zvou diváky na hostinu FOTO JAKUB JÍRA

    Kolem dvou dlouhých stolů v Mozartově sále sedí padesát šest diváků, všichni si vzájemně vidí do talíře (a do tváře). Jako všechny podobné události to působí jemně trapně. Každý přemítá, jestli si bere správnou vidličku, jestli jí ten který pokrm dle pravidel, snaží se nežvýkat, nemlaskat, nekrkat. Nechce na sebe upoutat pozornost ostatních diváků, všudypřítomné hospodyně Justýny (Eva Novotná), natož pak hostitelky, Vévodkyně v podání Vladimíra Javorského.

    Kromě toho všeho světla a jídla je tu také minimalistická hudba, nervní melodie Ivana Achera (takové umí jen on), která napětí sále zvyšuje. A obsáhlé monology o estetice, o kráse, o smrti a samozřejmě o jídle, jež s obřadností hodnou Ladislava Fukse, milovníka zrcadel, rakví a mladých mužů pronáší Vladimír Javorský coby androgynní hostitelka. Vévodkyně a kuchařka není úplně snadný román na čtení, natož na dramatizaci. V podstatě postrádá děj a je určen spíš k manifestačnímu přednášení než hraní. Kamila Polívková (s Viktorií Knotkovou) si s ním pohrála po svém. Jde o variaci na Velkou žranici. Zatímco Velká žranice je svobodná, hostina u Vévodkyně nikoli. Ve žranici si všichni uleví, přejedí, opijí a usouloží se k smrti za vedení rozmarných řečí o životě, rozlučková hostina Vévodkyně je vedena dle přísných pravidel. Jako představení. Diváci nejsou, jak už bylo řečeno, pouhými svědky, ale přímo aktéry. Jsou však uvězněni v přísné režii. Nikdo nemá svobodnou vůli. Účastníci hostiny se najedí, ale jsou při tom nuceni poslouchat rozlučkový monolog Vévodkyně a pak bezmocně (zvědavě?) přihlížet její dobrovolné smrti.

    Jídlo (a jeho nechutnost) je klíčovým tématem inscenací Kamily Polívkové, o tom jsem přesvědčen. Ve Vévodkyni a kuchařce je však jídlo pouze prostředkem. Řeč je o manipulaci, o divadle, o režii. O posedlosti detaily. Vévodkyně říká – ve shodě s jedním českým profesionálním balzamovačem –, že svatbu si člověk může zopakovat, ale pohřeb je jen jeden a podle toho má vypadat. Premiéra i derniéra v jednom. Vévodkyně jako režisérka vlastního pohřbu je posedlá dokonalostí, i když v protikladu k tomu dojde k názoru, že je všechno jedno, protože vše končí zánikem, smrtí. Taktéž inscenace Kamily Polívkové je vyladěná do všech detailů, navzdory vší opulentnosti velmi přísná, až dandyovská – přestože její sdělení je totožné: hlavně je to všechno jedno, protože zánik všechno vymaže. A ten zánik přijde.

    Národní divadlo Brno, Reduta – Ladislav Fuks, Viktorie Knotková: Vévodkyně a kuchařka. Režie Kamila Polívková, dramaturgie Martin Kubran, Viktorie Knotková, scéna Michal Pěchouček, kostýmy Zuzana Formánková, hudba Ivan Acher. Premiéra 5. listopadu 2015 v Mozar­tově sále divadla Reduta.


    Komentáře k článku: Hlavně je to všechno jedno

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,