Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kocovina podle Wyspiańského

    Na komplikovaný text Stanisłava Wyspiańského Veselka si u nás po sametovém listopadu troufl jen Petr Lébl. Ve hře ho zajímaly groteskní a trochu mystické společenské obřady plné trapného chování, žvanění zastírající prázdnotu v duších a jalových životech. Břetislava Rychlíka v činohře Národního divadla v Brně naopak zajímá obecnější politický koloběh, kocovina z nikdy neuskutečněných nadějí provinční společnosti, z marného přesvědčení, že jednou bude líp. Poláci alespoň za svobodu bojovali, my ne. My můžeme nanejvýš litovat krachu idejí pravdy a lásky, převálcovaných většinovým pragmatismem – ideje je sice dobré hlásat, ale žít podle nich? Brát vážně deklarované mravní a etické zásady je přece tak nepohodlné! O tom stačí si číst a hrdinství prožívat v divadle.

    Veselka, Svatba, na které se odehraje všechno

    Ironický živý obraz revolučního srocení FOTO JAKUB JÍRA

    Je zřejmé, že inscenaci koncipoval člověk veskrze politický v době rozpadu zdejší vlády, že zkoušky dokončil v předvolební nervozitě – z jeviště lze vytušit nedůvěru, že volby něco změní. A to Rychlík netušil, jaké divadýlko politikové spustí dřív, než uklízečky poklidí volební místnosti. Proto jako režisér a upravovatel hry podtrhl Wyspiańského přesvědčení o neschopnosti společnosti něco se sebou udělat, a ostatní témata upozadil, nebo rovnou odstranil. Lze s tím jistě diskutovat, stejně jako s razancí, s níž Rychlík mnohovrstevnatou hru zjednodušil. Nehraje o rozervané polské duši, tím méně o polských reáliích, a už vůbec ne o polském mysticismu a polských dějinách, tedy o všem, s čím se vyrovnával Wyspiański. S dramaturgem Janem Gogolou se zbavili většiny polských atributů nejjednodušším způsobem – vyškrtali je, a zbytek převedli do Česka, přesněji někam na jižní Moravu, vyznačující se kosárky a pitím slivovice. Ano, je to svým způsobem otřepané.

    Je samozřejmě diskutabilní už to, zda zdejší politické a ideologické kocoviny řešit právě Wyspiańským, našly by se k tomu účelu onačejší texty. Veselka však má přesah významného evropského textu, propojuje českou a moravskou kotlinu s přilehlým středoevropským prostorem, ukazuje, že v tom nejsme sami geograficky ani historicky.

    Folklór inscenace je od počátku falešný, juchaný jen na oko, zparchantělý jako všechno kolem nás. Zastupoval falešnou dějinnou základnu současnosti – a nemůžeme být lepší než naši předkové, když se neudálo nic, co by nás nasměrovalo jinak, hlásá se z jeviště. Proto postavy na jevišti netroubí na roh, ale cinkají svazky klíčů. Rychlík se však hořce vysmívá nejen současníkům, včetně sebe sama, ale také slávě slavných Slávů spolu s někdejšími V+W nebo Jaroslavem Žákem, a jako jim, ani Rychlíkovi to paďouři neodpustí. Díváme se na sebe sama jako do hodně vypouklého zrcadla inscenace ne proto, abychom se zhrozili ze sebe sama, ale z toho, jaké přesvědčení si předáváme z pokolení na pokolení. Z genetického kódu společnosti.

    K nejpůsobivějším momentům inscenace počítám pozvolný přechod od folklóru k čím dál grotesknější nadsázce v první části hry, v druhé už zbyla jen fraška, stejně trapná jako to, co nyní prožíváme – křičí Rychlík prostřednictvím opilých sedláků, kteří řinčí husitskými cepy a kosami, hr hr na ně, nedáme se, uděláme si pořádek. Ale nejdřív se napijeme na kuráž, aby nám to šlo, a ráno, v kocovině po prochlastané noci, úpíme, vzlykáme, vymlouváme se. A čekáme, co nám zase někdo nařídí. Sedlák, hospodyně, starosta, básník, děvečka, je to jedno, není tu jediná sympatická nebo alespoň normální postava. Panoptikum dotvořila Zuzana Štefunková-Rusínová chytrými kostýmy, postavy křepčí, potácejí se a vykonávají zveličené názorné akce na prostorném nezastavěném jevišti Tomáše Rusína. Báječné svícení by si nezadalo kdekoli v současné Evropě. Tělocvičné nářadí evokuje maloměstskou sokolovnu, zároveň si tropí posměch z dávného latinského přísloví „ve zdravém těle zdravý duch“, velebeného zdejšími národovci a stoupenci Tyrše – další způsob, jak propojit minulost se současností do budoucnosti. Zpívá se k tomu, hraje se oduševnělý a revoluční Beethoven, ale také polsky zadumaný Chopin (v moderním hávu), škoda, že ne jen naživo, ale také reprodukovaně. Hraje, kdo má ruce a nohy, nechci nespravedlivě vyzvednout jednotlivce z perfektně sehraného celku – soubor Mahenovy činohry je hodně silný!

    Otázka, proč právě Wyspiańského Veselka, má i ryze divadelní odpověď. Interpretačně krajně obtížný text je prostě náročným úkolem pro pocuchanou činohru brněnského Národního divadla – jaké jiné by si měla dávat, jestli chce znovu a pořádně vymezit své místo mezi CEDem a Městským divadlem? Mají nabízet polobulvární pateticky hranou Královu řeč jen proto, že si ji diváci pochvalují? Nemyslím, musí je přesvědčit o kráse a působivosti komplikovanější divadelní estetiky. Své vlastní, jiné, než nabízejí jinde.

    Nemyslím, že se na Veselku do Mahenova divadla bude chodit. Obávám se, že se zařadí mezi nadmíru potřebné propadáky, jak je známe z učebnic dějin divadla. Inscenace prostě není přímočaře hezká, dokonce se asi ani nechce líbit. Vzhledem k vypreparované hře je trochu zdlouhavá, řečené se dá pochopit i prožít rychleji, trochu proto nudí. Ale cením si jí hodně, čert vem trochu rozmazaný mejkap.

    Národní divadlo Brno – Stanisław Wyspiański: Veselka, Svatba, na které se odehraje všechno. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Jan Gogola, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková­-Rusínová, hudba Petr Hromádka, pohybová spolupráce Ladislava Košíková. Premiéra 18. října 2013.


    Komentáře k článku: Kocovina podle Wyspiańského

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,