Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Věra Ptáčková: Teď už čtu jen detektivky

Festival …příští vlna/next wave… udělila poctu Živoucí poklad kunsthistoričce doc. PhDr. Věře Ptáčkové – především za vše, co od šedesátých let dosud vykonala pro reflexi a propagaci scénografie.

Dostala jste poctu festivalu divadelní alternativy. Kdo je pro vás symbol divadelní alternativy?

Tadeusz Kantor. To je věčná avantgarda, ačkoli už dlouho není mezi námi. Kdyby byl, oslavil by před dvěma roky sto let.

Vy jste jej osobně znala, a dokonce vystupovala v jedné jeho inscenaci.

To bylo v roce 1969 – ještě se mohlo volně z Československa vyjíždět – v městě Bledu na jadranském pobřeží v bývalé Jugoslávii. Vyjeli jsme tam s mým mužem Jaromírem (významný rozhlasový dramatik a dramaturg – pozn. aut.) a byla to opravdu velkolepá několikatýdenní práce. Všechno to platila a natáčela saarbrückenská televize, takže peněz bylo dost. Bydleli jsme na břehu moře v exkluzivní vile, která patřila Titovi.

Původně bylo domluvené, že Jaromír bude dělat poradce a já – protože jsem taková živá, vtipná a veselá – budu hrát. Kantor přijel o čtrnáct dní později – proč, to nevím, on se neomlouval nikdy nikomu – a dostal hysterický záchvat. Křičel, že u něj nebudou hrát takoví pomatení ochotníci, exaltovaný typy, jen tak po Evropě sesbíraní. Když se vyvztekal, pokrčil rameny, podíval se na Jaromíra a řekl, že hlavní roli bude hrát on. Mě nevnímal.

Vy jste ale nakonec hrála taky?

Vychovatelku mrtvých dětí. Inscenace se jmenovala Der Schrank (Skříň) a vznikala podle Witkiewiczovy hry Na malém dvorku. Bylo to takové surrealistické představení. Hráli jsme je v místním kasinu, do něj jsme vpustili slepice, které tam běhaly po stolech, a Jaromír mě na jednom z nich znásilňoval. Měli jsme to ve scénáři.

To jste předstihli coolness dramatiku… A co současná avantgarda? Oslovuje vás někdo?

Já už do divadla nechodím. Vlastně jo, na Hanu Burešovou do Divadla v Dlouhé. Dlouho jsem přemýšlela proč, až jsem přišla na to, že v jejích inscenacích je příběh. Ať už se tam děje cokoli, a třeba se mi to nemusí pokaždé všechno líbit, vždycky je v jejích inscenacích pár situací, kdy ani nedutám. To mi stačí.

A z ostatních?

Po výtvarné stránce, co se týká stylu a formy, byť záměrně roztříštěných, tak v posledních letech pro mne byl asi nejzajímavější Vladimír Morávek. Mnoho věcí od něj nesnáším, ale mnoho se mi zase líbilo strašně moc. Třeba Čechov Čechům.

Jaký přístup či styl je vám v divadle nejbližší?

Dlouho jsem o tom přemýšlela – člověku se něco líbí a až dodatečně, když už je pozdě, zjistí proč – a nakonec jsem dospěla k tomu, že je to realismus. Celý život jsem přitom byla proti realismu. Ale dnes už chci klidné vnímání a příběh. Třeba hororový, nebo velmi lyrický, nebo i politický. I když ten až tak moc nemusím. Je spousta realismů – třeba magický. I úžasný Alfréd Radok byl v mnoha ohledech realistický. Vykašlal se na slohy a dal na jeviště to, co si myslel, že mu pocitově vyhovuje. Otřískanou skříň, umyvadlo… V době, která ještě vůbec netušila, že se objeví estetika ošklivosti. Dával tam věci po logice příběhu. Nebo Krejča ve Třech sestrách…

Byla jste u zrodu Pražského quadriennale, které letos slaví padesát let. Dá se vůbec scénografie vystavovat?

Já nevím. A myslím, že to neví nikdo. V tom šedesátém sedmém to začalo obrázky, tím, co si scénografové malovali. A Vladimír Jindra vymyslel srovnávací sekci. Že tam budou obrázky na jedno téma. Protože všem bylo jasné, že jinak by to byla blbost – tisíce autorů a tisíce různých obrázků. Ale když tam budou samí Mozartové nebo Shakespearové, bude to čitelné. Hlavně u Shakespeara se to povedlo. Ale jen do roku 1980. Pak se to začalo plést. Výtvarníci si i v té klasické – srovnávací – sekci dělali, co chtěli. Ale pořád to mělo jistý řád a tím, že se doba začala otevírat, byla ta výstava čím dál atraktivnější. To samozřejmě přestalo platit po roce 1989. Udělali jsme ještě PQ věnované zakázaným autorům a pak se mělo jít od toho. Pak se to úplně roztříštilo, což vyvrcholilo minulé PQ. Nic proti němu, zahraniční návštěvník poznal řadu zajímavých objektů a prostředí, viděl kus Prahy, ale divadla už tam moc nezbylo.

Jak byste udělala PQ dnes vy?

Zahraniční část bych nechala na tom, co jednotlivé státy přivezou, ono se to moc ovlivňovat stejně nedá. Ať ukážou, co umí. Soustředila bych ji do jednoho velkého prostoru, třeba právě na Výstaviště, kde prý má příští PQ skutečně být. A naši expozici bych udělala velmi jednoduchou – Jana Vančuru.

Proč zrovna jeho?

Protože si myslím, že je krásnej. To slovo už od avantgardy bylo zakázané a mně se zdá, že přichází doba, kdy je lidi zase začínají říkat.

Co je podle vás v životě či pro život nejdůležitější?

Mít vizi. Všichni, o kterých jsem psala nebo kteří mi byli blízcí, vizi měli. Vlastislav Hofman, František Tröster, Josef Svoboda… Každý si za ní šel a každý trochu jinak. Hofman šíří představivosti, Tröster vzděláním, Svoboda architekturou. A všichni ten obor milovali.

  • Autor: Vladimír Hulec
  • Publikováno: 17. října 2017

Komentáře k článku: Věra Ptáčková: Teď už čtu jen detektivky

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

Dotazník

Ivan Pinkava

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kronika

Jednou větou

1 Horácké divadlo Jihlava má od...

Kritika

Potkali se v Pardubicích

Režisér Michael Tarant má zálibu v...

Porušení mravního i...

Břetislav Rychlík se jako režisér...

Strašlivý vztek?

České divadlo vzalo Caryl Churchill na...

Když člověku rupnou...

Výraznou linii tvorby Divadla Tramtarie...

Šest žen znovuzrozených

Šest žen (původně Šest žen...

Dobře vržené kostky

Inscenací s poněkud dlouhým názvem...

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Jana Burkiewiczová: Baví mě...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Kontext

Tři billboardy skeptických...

Úvahy filmové

Svobodný v nezavedených...

Začátkem roku po těžké nemoci...

DAMU potemněla

Aby ne – je sobotní pozdní večer...

Moc sladkého škodí! Momenty...

Na tradičním loutkářském festivalu...

Burza

Podoby – Přebytek

Stručný obsah příspěvku zde není...

Divadlo v Dlouhé Praha

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Inspirující outsider

Stručný obsah příspěvku zde není...

Bill C. Davis: Každá hra si...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Oprava

V popiscích k Velkému rozhovoru se...

Zemřeli

Byla to přísná ženská,...

(30. května 1944 Český Brod – 10....

Zemřeli

Marián Labuda (28. 10. 1944 Hontianske...

Výročí

Výročí 15.−31. ledna

Mikšaník Vratislav, sólista baletu...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Ajrin Zlámalová: Nebyla jsem vždycky...

Služebník slova rekapituluje

Přednáším poezii více než 40 let....

Obrazem

Divadlo 1918–2018

České divadlo se přirozeně prolíná...

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,