Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Věra Ptáčková: Teď už čtu jen detektivky

Festival …příští vlna/next wave… udělila poctu Živoucí poklad kunsthistoričce doc. PhDr. Věře Ptáčkové – především za vše, co od šedesátých let dosud vykonala pro reflexi a propagaci scénografie.

Dostala jste poctu festivalu divadelní alternativy. Kdo je pro vás symbol divadelní alternativy?

Tadeusz Kantor. To je věčná avantgarda, ačkoli už dlouho není mezi námi. Kdyby byl, oslavil by před dvěma roky sto let.

Vy jste jej osobně znala, a dokonce vystupovala v jedné jeho inscenaci.

To bylo v roce 1969 – ještě se mohlo volně z Československa vyjíždět – v městě Bledu na jadranském pobřeží v bývalé Jugoslávii. Vyjeli jsme tam s mým mužem Jaromírem (významný rozhlasový dramatik a dramaturg – pozn. aut.) a byla to opravdu velkolepá několikatýdenní práce. Všechno to platila a natáčela saarbrückenská televize, takže peněz bylo dost. Bydleli jsme na břehu moře v exkluzivní vile, která patřila Titovi.

Původně bylo domluvené, že Jaromír bude dělat poradce a já – protože jsem taková živá, vtipná a veselá – budu hrát. Kantor přijel o čtrnáct dní později – proč, to nevím, on se neomlouval nikdy nikomu – a dostal hysterický záchvat. Křičel, že u něj nebudou hrát takoví pomatení ochotníci, exaltovaný typy, jen tak po Evropě sesbíraní. Když se vyvztekal, pokrčil rameny, podíval se na Jaromíra a řekl, že hlavní roli bude hrát on. Mě nevnímal.

Vy jste ale nakonec hrála taky?

Vychovatelku mrtvých dětí. Inscenace se jmenovala Der Schrank (Skříň) a vznikala podle Witkiewiczovy hry Na malém dvorku. Bylo to takové surrealistické představení. Hráli jsme je v místním kasinu, do něj jsme vpustili slepice, které tam běhaly po stolech, a Jaromír mě na jednom z nich znásilňoval. Měli jsme to ve scénáři.

To jste předstihli coolness dramatiku… A co současná avantgarda? Oslovuje vás někdo?

Já už do divadla nechodím. Vlastně jo, na Hanu Burešovou do Divadla v Dlouhé. Dlouho jsem přemýšlela proč, až jsem přišla na to, že v jejích inscenacích je příběh. Ať už se tam děje cokoli, a třeba se mi to nemusí pokaždé všechno líbit, vždycky je v jejích inscenacích pár situací, kdy ani nedutám. To mi stačí.

A z ostatních?

Po výtvarné stránce, co se týká stylu a formy, byť záměrně roztříštěných, tak v posledních letech pro mne byl asi nejzajímavější Vladimír Morávek. Mnoho věcí od něj nesnáším, ale mnoho se mi zase líbilo strašně moc. Třeba Čechov Čechům.

Jaký přístup či styl je vám v divadle nejbližší?

Dlouho jsem o tom přemýšlela – člověku se něco líbí a až dodatečně, když už je pozdě, zjistí proč – a nakonec jsem dospěla k tomu, že je to realismus. Celý život jsem přitom byla proti realismu. Ale dnes už chci klidné vnímání a příběh. Třeba hororový, nebo velmi lyrický, nebo i politický. I když ten až tak moc nemusím. Je spousta realismů – třeba magický. I úžasný Alfréd Radok byl v mnoha ohledech realistický. Vykašlal se na slohy a dal na jeviště to, co si myslel, že mu pocitově vyhovuje. Otřískanou skříň, umyvadlo… V době, která ještě vůbec netušila, že se objeví estetika ošklivosti. Dával tam věci po logice příběhu. Nebo Krejča ve Třech sestrách…

Byla jste u zrodu Pražského quadriennale, které letos slaví padesát let. Dá se vůbec scénografie vystavovat?

Já nevím. A myslím, že to neví nikdo. V tom šedesátém sedmém to začalo obrázky, tím, co si scénografové malovali. A Vladimír Jindra vymyslel srovnávací sekci. Že tam budou obrázky na jedno téma. Protože všem bylo jasné, že jinak by to byla blbost – tisíce autorů a tisíce různých obrázků. Ale když tam budou samí Mozartové nebo Shakespearové, bude to čitelné. Hlavně u Shakespeara se to povedlo. Ale jen do roku 1980. Pak se to začalo plést. Výtvarníci si i v té klasické – srovnávací – sekci dělali, co chtěli. Ale pořád to mělo jistý řád a tím, že se doba začala otevírat, byla ta výstava čím dál atraktivnější. To samozřejmě přestalo platit po roce 1989. Udělali jsme ještě PQ věnované zakázaným autorům a pak se mělo jít od toho. Pak se to úplně roztříštilo, což vyvrcholilo minulé PQ. Nic proti němu, zahraniční návštěvník poznal řadu zajímavých objektů a prostředí, viděl kus Prahy, ale divadla už tam moc nezbylo.

Jak byste udělala PQ dnes vy?

Zahraniční část bych nechala na tom, co jednotlivé státy přivezou, ono se to moc ovlivňovat stejně nedá. Ať ukážou, co umí. Soustředila bych ji do jednoho velkého prostoru, třeba právě na Výstaviště, kde prý má příští PQ skutečně být. A naši expozici bych udělala velmi jednoduchou – Jana Vančuru.

Proč zrovna jeho?

Protože si myslím, že je krásnej. To slovo už od avantgardy bylo zakázané a mně se zdá, že přichází doba, kdy je lidi zase začínají říkat.

Co je podle vás v životě či pro život nejdůležitější?

Mít vizi. Všichni, o kterých jsem psala nebo kteří mi byli blízcí, vizi měli. Vlastislav Hofman, František Tröster, Josef Svoboda… Každý si za ní šel a každý trochu jinak. Hofman šíří představivosti, Tröster vzděláním, Svoboda architekturou. A všichni ten obor milovali.

  • Autor: Vladimír Hulec
  • Publikováno: 17. října 2017

Komentáře k článku: Věra Ptáčková: Teď už čtu jen detektivky

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 19/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


14. 11.–27. 11. 2017

Číslo 19/2017 (14. 11.–27. 11. 2017)

Obsah čísla 19/2017

Slovo ...

Ministerstvo mrtvé kultury

Bonviván a scénograf Daniel Dvořák...

Sukces měsíce

Prokletí v Praze

Teatr Powszechny, Varšava (Polsko) –...

Dotazník

Marwan Alsolaiman

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Co stojí Plácido Domingo

Zhruba dva roky vyjednávali nejprve...

Fejeton

Tragédi

Josífek nikdy nezvedá oči od...

Kronika

Jednou větou

Vítězi letošního ročníku ankety...

Kritika

Vládci ve spodním prádle

Hra Jamese Goldmana Lev v zimě měla...

Rozmohl se nám tu takový...

Je mi to nepříjemné – ale prostě...

Tato hra není v pohodě

Inscenace Jsme v pohodě reprezentuje v...

Pět sester, Antone...

Požehnáním pro každý soubor je...

Postaru, ale působivě

Původní operní novinka v...

Amazonky – podvratný sen...

Amazonky, které měly premiéru v...

Ženy a muži klasicky i...

Dlouho očekávaná premiéra Baletu...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 19/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Abychom neztratili úplně...

Palm Off Fest již druhým rokem...

Hubu mu zacpeme přesvatým...

V českých katolických kruzích koluje...

Vzhůru na barikády!

V Divadle pod Palmovkou se letos...

Rozhovor

Jiří Josek: Překlad je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jitka Jílková: Letos...

Rozhovor s ředitelkou Pražského...

Kauza

Kontext

Růžové zahrady na Kavčích...

Ne, nebudu krtincům z Kavčích hor,...

Lekce flamenka

Díky Magdaleně Kožené a jejímu...

Sympozium jako prostor k...

Původní význam řeckého slova z...

Burza

Na místě předmluvy

Národní muzeum informuje

Psáno o letošních...

Herecká asociace informuje

Podoby – Kdyby odpůrci…

Stručný obsah příspěvku zde není...

Severočeské divadlo opery a...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Oliver Frljić: Skutečný...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kultura v zajetí...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Otto Šujan (2. 6. 1930 Zvolen,...

Výročí

Výročí 15.–30. listopadu

Rozmus Andrzej, herec (16. 11. 1967) △...

Paměti, záznamy, deníky

Zábradlí ve skle

Jednou z událostí divadelní sezony...

Knihovnička

Došlo do redakce

Helena Albertová: Karel Zmrzlý...

Tradiční divadlo radikálně...

Asi málokdo si ve světové teatrologii...

Obrazem

Fagi a divadlo

Plakát je poselství

Ve středu 25. října začala ve foyer...

Pan Papírek… (V)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 19/2017



Obsah,