Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Venuše z krve a soli

    Nevíte náhodou, kudy do divadla? No, taky to právě hledám. Prosimvás, kde je tu to divadlo? Jo, támhle někde… Vy jdete do divadla? Hm. Tak to se čeká tady pod schodama a oni nás pak zavolaj. Aha, díky!


    Hledání. Hledání věčně a věrně doprovázeno Čekáním se už při vstupu do Crossu jako Všezvěd Všudybud s Mámením objevili po mých bocích a pouť s cílem odpovědět si na otázku, co obnáší mít identitu člověka, mohla začít. Očekávali byste spektakulární divadlo! Očekávali byste tanec kladiv na zpráchnivělých zdech! Očekávali byste maškarní ples s názvem Smrt masek! Jenže tohle jsou Teatr Novogo Fronta… Jistě – divadlo bylo, i tanec byl a masky venkoncem taky. Ale stejně bylo všechno trochu jinak…

    TNF už jsem viděl leckde. V kamenném divadle, v šapitó, na ulici i na náměstí. Za tu dobu, co je sleduju, se ukázalo, že herci TNF dokážou obsáhnout i znásilnit stejně divadelní jako nedivadelní prostor a odhalit v každém cosi nezjevného. Bílá místa. Nové možnosti. Nedořečení. Něco jako kukaččí genia loci. Ve čtvrtek 8. prosince mě zavedli na půdu pražského Cross clubu, která mohla být v průběhu hodiny představení úplně čímkoli, ale rozhodně byla vždy tím, na co byste si chtěli sáhnout, nebýt toho vašeho věčného strachu.

    Symfoetus

    Tak se jmenuje nová performance pod taktovkou zakládající členky TNF Iriny Andreevy. Teatr Novogo Fronta zacilují své polyvrstevnaté projekty na všechny lidské smysly. Zvuk a hudba hrají stejnou úlohu jako světlo, jako herci a jejich pohyb a tanec. Vážné sekvence mixují s groteskou, tanec s akrobacií, humor s fraškou. Zajímavé je číst anotace k jednotlivým projektům. Symfoetus je „temná groteska o muži, který se po letech vrací tam, odkud musel odejít, podobenství o člověku vydávajícím se zpátky vlastní pamětí… fyzické divadlo“.

    Lidská integrita je jedním ze zásadních motivů všech TNF projektů. Oscilace mezi snem a realitou jako stále tematizovanou nabídkou, jak se k tomu, co je to být člověkem, vztáhnout. Člověk je vždy nějak paralyzován, ať v už zjevné, či potlačované agónii. Právě kombinace vysokého a nízkého, jakási filosofická klauniáda vždy performerům TNF pomáhá zvládat tuto niternou introspekci v jakémkoli, i otevřeném prostoru. Pro TNF je prostor možností pro akci, nikoli pomůckou.

    Symfoetus je skutečně příběhem člověka a jeho vzpomínek. Dal by se číst i jako ontologický příběh. Pobyt. Pro takové „nahlédnutí“ je půda, kde se v Crossu hraje, omezený prostor přetínaný různými příčkami a sloupy, skvělým místem. V divákovi nutně vzniká pocit až jakési sartreovské voyeurské oddělenosti. Sedíte, sledujete herce, máte – nebo spíš chcete mít pocit – že se vás to netýká a zároveň čekáte, kdy za sebou uslyšíte kroky toho, který sleduje vás. To, co se odehrává před vámi, není jednolitá, kontinuálním příběhem vedená hra, nýbrž soubor různorodých skečů, které jednotlivě by klidně mohly fungovat samy za sebe.

    Vše začíná návratem muže a probuzením vzpomínek z bílých hedvábných obalů připomínajících obrovské kokony housenek… Moderní tanec střídá průvod cirkusáků; vzpomínky na mládí střídá svatba; groteskní biblické výjevy (od God said… starší performance Phantomysteria posun ke Genesis) střídá profánní touha po ženě, mládí a bezstarostnosti. Svět a život v něm se jeví jako jednolitý, kompaktní tok času a událostí.

    Přibližně v polovině inscenace se v nejvypjatější, divácky nejpůsobivější scéně tento „poklidný“ pocit láme. Performeři (čtyři muži a jedna žena) zmateně pobíhají po pódiu, přičemž vykonávají celou řadu nejrůznějších pantomimických pohybů. Po nějaké chvíli vám dojde, že se pohyby opakují v přesných sekvencích a že jednoznačně nejvýraznější postavou je postava ženy, která je nejemotivnější (jak ženy umí být). Modlí se, propuká v pláč a zlost. A po další chvíli vám dojde, že se gesta a pohyby těl zrychlují a zároveň se celkový rej performerů po jevišti zpomaluje, až se nakonec celý ten živoucí a žijící kolos promění v pětici nepohyblivých strojů, které jen mechanicky opakují ty nejjednoduší úkony. Dokonalý kafkovský svět. V anotaci k představení si autorka pokládá otázku po vině a odpuštění: Je vinen ten, který opustil, odešel, nebo ten, který byl opuštěn? Toto je zřejmě její odpověď.

    Pak už zbývá jen dovyprávět příběh Ženy. Ona byla hlavním motorem jeho odchodu a je i příčinou jeho návratu. V ní se pojí a odráží vše, co se vázalo s mužovým pádem i jeho touhou k návratu. Žena jako ten, kdo stojí za pádem Muže… Nepřipomíná vám to něco?

    V tu chvíli se na jevišti objeví obrovské poupě tulipánu. Pomalu se rozevírá a uvnitř je… Žena. Okvětní plátky tulipánu náhle vypadají jako stylizovaná Botticelliho lastura. K ženě  přistupuje Muž a ve vášnivém tanci se nechají oba tulipánem-lasturou pohltit.

    Erotizace násilí, nebo odpuštění?

    Teatr Novogo Fronta – Irina Andreeva: Symfoetus, r. Irina Andreeva. Premiéra Cross Club / Divadlo na Půdu Praha, 8. prosince 2011.


    Komentáře k článku: Venuše z krve a soli

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,