Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když máš v ruce fotoaparát, nelži

    Institut umění – Divadelní ústav vydal v dubnu obsáhlou, více než čtyřsetstránkovou česko-anglickou monografii jednoho z našich nejlepších divadelních fotografů Viktora Kronbauera (1949), mimo jiné dlouholetého spolupracovníka Divadelních novin. To byl prvotní důvod tohoto setkání. A další… Viktor sám. Známe se dlouho, a tak promiňte, že v průběhu našeho rozhovoru, který vznikal v květnu a červnu v kavárně Divadla v Celetné, ale v podstatě začal před více než dvaceti lety při fotografování portrétů k rozhovorům do Divadelních novin, pokračoval při našich návštěvách Jaroslava Krejčího v jeho pražském ateliéru, nočních jízdách ve Švestkovém dvoře v jihočeských Malovicích, kde sídlí a hraje Divadlo Continuo, nebo v plzeňských hospodách při festivalu DIVADLO, a který stále vedeme dál a, doufám, i budeme, kolísáme od vykání k tykání a zase zpět. Chtěl jsem zachytit ostrost okamžiku, rytmus našeho dialogu, napětí i porozumění. Otisknout do slov to, o co se Viktor snaží svými fotografiemi – jedinečné příběhy, vzrušující magii života a dech důvěrné blízkosti našich setkávání.

    Jak monografie vznikala?

    Když jsem se o možnosti vydat knihu loni na jaře dozvěděl, lekl jsem se a musím se přiznat, že kdyby nebylo redaktorky Denisy Šťastné, tak bych tu monografii, která nakonec váží přes tři kila a obsahuje přes šest set fotografií, nikdy nedal dohromady. Denisa mě rvala, rvala, rvala, až jsme se oba dva z toho v podstatě zhroutili. Ve výběru snímků mi dala úplnou volnost a já si řekl, že by ta kniha mohla – či dokonce měla – být jistým diptychem ke Krejčího Divadelní jarmaře. Vždyť Krejčí byl můj učitel, velký přítel a fotografický guru. Ne, že by ta kniha byla stejná jako jeho. Je to můj příběh, vychází z mého života, z mého zázemí. Chtěl jsem, aby ukázala, že jsem Krejčího žákem a že mu nedělám ostudu, že mě cosi naučil. A za druhé jsem chtěl, aby nebyla nudná.

    Odmítl jsem tematické bloky, jaké má Krejčí, a rozhodl se pro časovou osu. Aby když se někdo zeptá, v jaké době jsem žil, jaké bylo tehdy divadlo, mu ta kniha dala odpověď. Je tam cesta od jednoduchosti ke kompoziční složitosti. Je tam krajina a vedle ní divadlo, nebo třeba portrét. Osamocená fotografie a vedle ní cyklus. A pak zase městská krajina, pouliční fotografie. Zařadil jsem i několik svých textů, taková malá povídání, aby bylo jasné, jak přemýšlím, kdo jsem.

    Setkání

    Kdo jste?

    Člověk… Možná trochu emotivnější než ostatní. Zajímá mě opravdovost. Fotografie je pro mě zachycení života. Není to jen jeden okamžik, jeden nahodilý snímek, ale snažím se, aby vždy bylo něco za ním. Příběh, zkušenost, setkání, emoce…

    Důležité pro mne v životě bylo, že jsem měl vždy obrovské, neskutečné štěstí na lidi. Všechno byla náhoda, a přesto do sebe všechno v mém životě zapadá.

    Už to, jak jsem se dostal k fotografii. Otec mi dal fotoaparát, ale já jsem o fotografování vůbec neměl zájem. Náhodou jsem se dostal na koncerty České filharmonie, které mě ohromně bavily. Byl tam nějakej Bohumil Beníček, který hrál na pozoun a fotil si pro sebe dirigenty. Mě to inspirovalo a napadlo mě, že bych ten svůj fotoaparát od otce mohl vyvenčit. Během koncertu – bylo to na Pražském jaru v roce 1974 – jsem cvakl jeden obrázek dirigujícího Bernarda Haitinka. Ozvala se rána na celou Smetanovku! Styděl jsem se, ale ta fotka byla dobrá, v té knize je. Kdyby dobrá nebyla, tak už jsem nikdy fotoaparát do ruky nevzal.

    Další klika bylo setkání s dirigentem Václavem Neumannem, o kterém jsem pak dělal v Institutu výtvarné fotografie v Brně, kam jsem se přihlásil, školní práci. Neumann mě seznámil s Evou Soukupovou, tehdejší ředitelkou Divadelního ústavu, která mě zaměstnala, abych dělal reprodukce scénografických návrhů a dokumentoval Pražské quadriennale.

    A co mi úplně otočilo všechno v životě na ruby, byl Jaroslav Krejčí, o kterého jsem zakopl úplně náhodou v roce 1983 v hotelu Tichý během hostování Divadla na provázku v Praze. Došel mi film, on mi hodil svůj a řekl: Jsme přece příbuzní… Netušil jsem, že mě nakonec adoptuje jako svého fotografického syna a že s ním strávím dalších třicet pět let až do jeho smrti. Jen díky němu fotím dodnes především divadlo.

    Proměňovaly se časem váš styl či přístup k fotografii?

    Dřív jsem fotografoval jinak. Mé dávnější fotografie byly pořízené vysoce kvalitní, skoro filmovou kamerou. Vždy jsem vyhledával přesný okamžik, abych zachytil momentku. Dokázal jsem se trefit do tisíciny vteřiny, kdy se něco odehrálo, a současně jsem se snažil udržet atmosféru té inscenace, a aby celek měl kompozici. Tak jsem pracoval.

    Ale někdy na přelomu tisíciletí přišel zlom. Začal jsem fotografovat digitálem. Zjistil jsem, že práce s tímto fotoaparátem je jiná, že se vlastně já musím přizpůsobit fotoaparátu, protože je pomalej. Ale zvykl jsem si a docela jsem se trefoval. Někdy přesně, někdy náhodně trochu jinam. Ale i tyto okamžiky bývaly překvapivě dobré. Tak jsem s tím začal počítat, ale otravovalo mě to. Nebyl to můj styl.

    V poslední době jsem přešel na úplně jiný stroj, kde není zrcadlo, ale ten mi umožnil vrátit se zpátky k mému původnímu rukopisu a stylu práce. Mé obrázky jsou zase mačkané přesně v čase, kdy chci, v rytmu, který chci, a zase mě fotografování ukrutně baví. Najednou jsem se dostal do stejné situace, jako když jsem fotografoval filmem. A to je pro mě podstatné. Protože marná sláva, fotografie je zmrazený okamžik. Přesný moment, kdy vznikne obraz, který je kompozičně i pohybově správně exponovanej, a přitom má obsah, hloubku, sílu, jestli mi rozumíš.

    To mě právě zají. Co chcete svými fotografiemi zachytit, jaké cíle si při komponování snímku kladete? Co je pro vás divadelní fotografie? Je jiná než třeba momentka z ulice?

    Vladimíre, já si myslím, že je jedno, jestli zachycuješ obraz divadelního představení nebo jestli je to momentka fotografovaná na ulici. Představ si, že bychom teď nebyli v kavárně, ale byli bychom na jevišti, byli by kolem nás lidi a poslouchali nás. Předtím by to nebylo divadlo, a teď jo?! Vždyť bychom říkali to samé. Povídáme si a to znamená, že vzniká dialog a z něj se pak může vytvořit příběh. A to je i téma mých fotografií. Důležité je, co říkáš, co fotografuješ a jak. Ne to, kde a komu to říkáš, co, kde a pro koho fotografuješ. Cokoli děláš, je realita, a realita je pravda. A o tu přece vždycky jde – nebo by mělo jít.

    Příběhy

    Jste žákem fotografa Jaroslava Krejčího a ten vždycky říkal, že je třeba zachytit podstatu divadla, podstatu představení, ne udělat „jen“ kvalitní fotografii. Tedy vlastně žít s tím představením, s tím souborem, s tou chvílí. Tento přístup u vás nejvíc pociťuji v Malovicích, když fotíte letní akce Divadla Continuo. Každoročně jste tam týden, i víc.

    To je možná, co v mé knize trochu chybí. Příběhy. Nebo aspoň jeden, který tedy aspoň nabízím nyní, v této příloze. Jel jsem do Malovic na představení, které se jmenovalo Jizvy v kameni. Celé se to dělo v prostorách zemědělského statku Rábín u Netolic. Právě tehdy a tam jsem si uvědomil, jaká je škoda, že si lidi sami, bez vazby na představení, neprojdou ta místa, kde se večer hraje, že neslyší, jak příběhy, které lidé, staří i mladí, starci i děti, co tam žijí, Pavlu Štouračovi vyprávějí. Za každým představením je velký kus práce, velká dřina, kterou málokdo ocení. Právě skrz chvíle s ním a v oněch místech, skrz třeba i určité magické chvíle večerů a rán, kdy slunce teprve vychází, přicházívá další rozměr každé jeho produkce v Malovicích a okolí, který už divadlem zachytit nelze. Ale fotografiemi možná zčásti ano.

    Přijel jsem do toho statku ráno a nejdřív si jej prošel. Sám. Bylo krásné světlo a jako by na mne dýchaly tragédie, jizvy těch míst. Jako bych se jich dotýkal. Na statku žily tři rodiny. Seznámil jsem se tam se starou paní, které bylo devadesát a která si pamatovala ještě časy před Hitlerem. Vyprávěla mi příběh toho statku. Dřív tam chovali hlavně koně. Přišla válka a koně jim vzali. Válka skončila, opět měli koně, ale přišli komunisti, statek znárodnili, koně poslali na jatka a navezli do statku traktory. Po čase traktory zestárly, zrezly a zůstaly tam trčet. Statek chátral, začal se rozpadat. Přišel rok 1989, statek jim vrátili. Ale už nemají ani koně, ani traktory a o jejich práci nikdo nestojí. Právě toto zachytil Pavel se svými herci v jejich inscenaci. Proto tam byl ten úzkostný smutek, proto končila inscenace loutkohrou, kdy ti koně odcházejí, jako by šli ke smrti. Bylo to ohromně dojemné, až k pláči. Dodnes je to pro mě jeden z nejsilnějších divadelních zážitků. Ale proč byl tak silný? Protože jsem tam zažil celý ten den, znal jsem přípravu Pavla i herců, mluvil s lidmi, co tam žijí, viděl pohřebiště strojů a prošel si prázdné stáje. V sérii snímků z toho dne je i fotografie muže ve středním věku. Sedí a kouká. Pro někoho možná obyčejná situace, ale pro mne silný a důležitý otisk toho dne, těch lidí, těch jizev. Myslím, že to vše je v tom člověku patrné. Ale diváci, kteří přijdou až na to hotové, stylizované představení, jsou o tyto zážitky a emoce ochuzeni. Je to škoda. Možná právě seriál fotografií z toho dne by jim je mohl – aspoň částečně – evokovat. To je ta podstata divadla a zpráva o něm, jak o tom mluvil Krejčí. Když máš v ruce fotoaparát, tak hlavně nelži. To je důležitý. Nelži.

    Takto nahlíženo by se někdy ani nemuselo fotografovat představení. Zprávu o něm by dávaly snímky z jeho příprav…

    Představení je výsledek, ten tam mít musíš. Ale okolí a vznik jsou taky důležité. Hlavně v produkcích, jako byla tato. Nebo jaké dělávají režiséři Jan Nebeský, Vladimír Morávek, Miroslav Bambušek, Dušan Pařízek… U nich je vedle skvostných výsledků důležité i prostředí, lidi, co se na práci podílejí, jejich emoce, jejich zázemí. V Malovicích to jsou lidi z celého světa, co tam přijíždějí, jsou tam maringotky, ve kterých žijí, nebo třeba i prádlo, které si tam suší. Vzniká tak obrazová zpráva, ze které diváci zjistí, v jakém prostoru produkce vznikají a jejich protagonisté a autoři žijí. Myslím, že je to pro pochopení takového divadla důležité.

    Prostředí

    Continuo funguje mimo zavedený divadelní svět, manželé Štouračovi žijí a pracují na statku daleko od měst. Ale vy jste jmenoval i renomované režiséry v podstatě – alespoň co se týká provozu – klasických činoherních divadel… Co vím, často fotografujete i v Divadle na Vinohradech či pro Letní shakespearovské slavnosti. Jak tam tento svůj přístup k fotografování divadla přenášíte?

    Na Hradě teď, kdy vrcholí přípravy LSS, trávím celé dny a noci. Domů se dostávám až kolem čtvrté ráno. I když jsem fyzicky zničenej, nedokázal a ani nechtěl bych to jiným způsobem dělat. Když fotografuju divadelní produkci, třeba jen zkoušku, chodím tam – pokud to jde – o několik hodin dřív. Potřebuju vidět, co se na místě odehrává, co a proč se tam děje. Potřebuju „nasát“ atmosféru, napojit se na prostor i lidi v něm.

    Co konkrétně tam tak brzo děláte?

    Když jedu třeba do Provázku na Vladimíra Morávka, tak první, co udělám, je, že obejdu celý prostor hraní a nasnímám detaily. Jeho scény bývají nabušené různejma blbinama, ale ony potom ty blbiny hrajou, jsou důležité. Všimněte si různě se zjevujících a opakujících motivů koňů, kentaurů, ženského těla, kloboučků, koulí, skleniček, různých papírů, knih, líčení. A to potom zachycuju. Spolu s hrajícími herci, pochopitelně. Po představení si pak s nimi dám pivo, povídáme si a je nám dobře.

    Režiséři

    Jak si „své“ režiséry volíte? V knize je patrné, že se na některé soustředíte a ty pak sledujete dlouhodobě.

    Nejdéle jsem spjatý s Honzou Nebeským. Když jsem se s ním poprvé viděl, režíroval Přízraky u Neumannů. To bylo v roce 1988. Tenkrát to bylo takový klasický divadlo na jevišti, ale už tehdy bylo patrné, že tam je „cosi“, co tu klasiku či rutinu kamenného divadla přesahuje. A dneska dělá nejen na klasickém jevišti, ale v různých studiových prostorech a vedle repertoárových inscenací má i řadu vlastních projektů, většinou se svou ženou Lucií Trmíkovou, hercem Davidem Prachařem a scénografkou Janou Prekovou. Honza není jednostrunnej, je několikabarevnej, a to mám rád. Je to vždycky a pořád on.

    Něco podobného je i Vladimír Morávek. Stačí uvidět jeho scénografie a už podle toho, jak působí, jak jsou opulentní a barevné, jak nalíčil herce a co s nimi dělá, tak jej poznám. Má svůj rukopis. Je to Morávek. Dokáže i z nýmandů udělat skvělé herce. A to je skvělý.

    Stejně tak Bambušek, Mikulášek, Pokorný, Pařízek. Bambušek je syrovej, Pokorný divokej, Mikulášek hravej. Neustále myslí na vizuální stránku a na atmosféru na jevišti. Pařízek je minimalistickej, ale vždycky vysoce inteligentní a chytrej, obrazově perfektní, zvukově precizní. Stejně tak Kamila Polívková… Její Skugga Baldur, to byla vizuální a zvuková paráda.

    Jak na vaše snímky a fotografování – občas vstupujete během zkoušek i na jeviště – reagují tvůrci?

    Vstoupit během zkoušení na jeviště je privilegium, kterého si velmi vážím. Sundám si boty a snažím se být co nejmíň nápadný.

    Nedávno se mi stala zvláštní příhoda. Byl jsem na Pařízkově Kauze Schwejk ve Studiu Hrdinů. Nevěděl jsem, co budu fotografovat. Bylo to asi něco mezi nebem a zemí, co nedokážeme pojmenovat, ale když představení začalo, měl jsem zvláštní pocit, že je mám snímat ve velkých šířkách a výškách, jako celky. Tak jsem to udělal. V hlavní roli nebyli pro mě herci, ale scénografie.

    Inscenace získala řadu cen, mimo jiné i Cenu Divadelních novin…

    Pařízek se mi svěřil, že si s tématem Švejk dlouho nevěděl rady, až jej napadlo, že celou inscenaci postaví na velkých obrazech a na jejich proměnách. Říkal: Během příprav jsem měl doma hromadu dokumentů z té doby a z nich jsem vytvářel scénář. A ty tu hromadu, tuhle moji práci, dokumentuješ na svých fotografiích. Přesně zachycuješ, o co mi šlo. Netušil jsem to. A zřejmě se to podařilo. Ilustrovat Pařízka, jak vidí Švejka.

    Takže to jsou věci, které mě vždy potěší. Jednou mi Vladimír Morávek řekl, že v dnešní době je spousta dobrých fotografů, kteří dokážou udělat dokonalé fotografie na první dobrou. Ale já jsem hráč s dlouhou kličkou a dalekonosnou přihrávkou, že směřuju balony přes celé hřiště od výkopu až k bráně. A je to tak. Se mnou se musí pracovat dlouhodobě. Nejsem na krátké použití. V tom je možná ta Krejčího škola.

    Už jsme zde zmínili Štourače, Nebeského, Morávka, Pařízka… Koho dalšího bychom z vaší hvězdné galerie neměli opominout?

    Hele, nenuť mě vytahovat jednoho na úkor druhého. Rád jsem kdysi fotografoval práci Ladislava Vymětala, Miroslava Macháčka či Miroslava Krobota v Národním, Jana Grossmana na Zábradlí, Petera Scherhaufera se starým Provázkem, Ivana Rajmonta v ČS Ústí… Bohužel mne trochu minul Petr Lébl, fotografoval jsem jen jeho Racka a monodrama Výběrčí, škoda. Vedle Nebeského a Morávka nemůžu z té doby a své „srdeční“ krajiny opominout J. A. Pitínského a Jirku Pokorného, z tanečního divadla pak Viliama Dočolomanského, z opery Davida Radoka, z novějších režisérů Jana Mikuláška…

    Právě na něj jsem se chtěl zeptat. Patří k těm, které sledujete téměř od počátku jejich tvorby.

    Objevil jsem ho v době, kdy režíroval v Ostravě. Najednou někam zmizel Pokorný. Pitínský, Bambušek, Nebeský a Morávek toho moc nedělali, anebo měli někoho jiného, a já hledal režiséra, který by mě strhl podobně jako oni. A vyloup’ se tenhle hošík. První věta, která mě napadla, když jsem viděl jeho Oněgina a Divokou kachnu v Divadle Petra Bezruče, byla: Narodil se režisér. Aniž bych o tom přemýšlel. Jeho divadlo mě vtahovalo, zajímalo, bavilo.

    Čím?

    Všechno, co dělá, je skvěle řemeslně zpracované. Má to v sobě magii, výborně pracuje s herci, má to téma. Moc se mi líbilo, co dělal na Provázku. Čapek (Trapná muka, 2011 – pozn. aut.), Čechov (Višňový sad, 2012 – pozn. aut.)… Úplně nejlepší byl Doktor Faust (adaptace románu Thomase Manna, 2012 – pozn. aut.). To byla pecka. Čistě, precizně udělanej. Já tenhle román mám moc rád. Už proto, že je to vlastně hudební román, a já muziku miluju. Ale hlavně proto, jak je napsanej. Jak se jím musíš prokousávat, jak na každým řádku, na každý stránce jsi jím strhávanej a současně trochu odpuzovanej. Je nesmírně dlouhej a svým způsobem děsně rozvláčnej, zaumnej. To se nedá v kuse přečíst, jenom když opravdu nemáš co dělat. Já toho šílenýho, dvoukilovýho, šestisetstránkovýho Manna měl na vojně a tam ho po nocích celýho přečet’. Svým způsobem mně zachránil život. Anebo aspoň duši a rozum. V Brně hrál hlavní postavu, hudebního skladatele Adriana Leverkühna, Boban (Robert Mikluš – pozn. aut.). Byl strhující. Od té doby je to jeden z mých nejoblíbenějších herců. Je ale skvělej i jako člověk. I hudební stránka té inscenace byla skvostná. K tomu krásná, čistá scéna. Prostě nádherný divadlo.

    Hudební divadlo

    To jste mi připomněl… – Vy fotografujete i hudební divadlo. Jednu dobu jste fotografoval v zahraničí, známé jsou vaše snímky pražských produkcí Roberta Wilsona nebo z festivalu PDFNJ v Praze…

    Německé divadlo, to je fenomén sám o sobě. To by bylo na dlouhé povídání. Málokdo ale ví, že miluju opery a že je i fotografuju. Dva a půl roku při znovuotevření Semperovy opery v Drážďanech jsem byl jejím dvorním fotografem a dva roky jsem fotografoval ve vídeňské Státní opeře s Václavem Neumannem. Pracoval jsem i v londýnské Covent Garden…

    Co vás na opeře láká?

    Hudba.

    Ale jako fotografa.

    V opeře je všechno – činohra, zpěv, hudba, scénografie, pohyb. Všecko hraje dohromady, v tom je opera jako žánr jedinečná. Pro diváka i fotografa. A já jsem kdysi začínal jako fotograf hudby, přesněji koncertů a hudebníků klasické hudby. Dokumentoval jsem čtyřiadvacet ročníků Pražských jar, má první kniha byla o dirigentu Václavu Neumannovi. Čili klasická hudba mě od mládí zajímala a italské opery zbožňuju. Já si rád zapláču a – třeba Verdiho či Pucciniho – opery jsou plné slzavých emocí. Chodím i do kina na přenosy z Metropolitní opery. Kdysi jsem se ženou obden vymetal koncerty. Mám doma spoustu nahrávek vážné hudby. A taky blues. To je druhý můj oblíbený hudební žánr. Mám doma kytaru, černého gibsona, kterou jsem si nechal poslat z USA, a tajně si na ni hraju…

    Prostory

    Co nastupující divadelní generace? Máte někoho, na koho či kam chodíte?

    Asi před rokem jsem objevil jednu partu – ono jich je tam vlastně víc a všichni jsou skvělí – a prostor, který mě nadchnul: Venuše ve Švehlovce. Nabízí fascinující koláž vjemů. Přijdeš do ulice, kde ten prostor je… divný. Vejdeš do průchodu… divný. Jdeš po schodech dolů… divný. Je tam na stěně oběšená holka… divný. Přijdeš do baru a jsou tam samí mlaďoši. Divný… Ale oni se ke mně, šedivýmu starci, chovaj’ moc hezky. Co si dáte…? ptaj’ se v baru. Ale nic tam nemaj’. Pouze pivo a to pijou z flašky. Jak Havel. A burský oříšky a brambůrky. Občas chlebíčky. Všechno si ale můžeš vzít do sálu, nikomu to nevadí. A teď přijdeš dovnitř, do prostoru, kde se hraje, a ten sál je… nádhernej! To nemá žádný divadlo v Praze. A oni si s tím prostorem poraděj’, plně ho scénograficky i herecky využijou. Každá parta jinak. Vojta Bárta a jeho Chemické divadlo… Tenhle člověk mi mimochodem hodně připomíná Pitínského, něčím… nevím čím… asi že je vysoce intelektuální, sečtělej, a přitom děsně citlivej, jakoby zranitelnej. Pak tam hraje Anička Duchaňová a její divadýlko Anička a letadýlko. Tu mám moc rád už z dob, kdy byla na Provázku. Anebo Michal Hába, kterého ostatně znám taky z Provázku, a jeho Lachende Bestien. Zatím, bohužel, moc neznám Jakuba Čermáka a jeho Depresivní děti toužící po penězích. Ale doženu! Divnej název, divný lidi, divný divadlo… A divná představení… Paráda.

    Když mluvíme o svérázných místech pro divadlo, často fotografujete akce Miroslava Bambuška

    Mě ten kluk fascinuje. V jakých prostorách tu divadelní literaturu, kterou má v hlavě dost svérázným způsobem nasypanou, dělá. Vždycky ji dá s obrovským nasazením sebe i všech kolem do kupy a já jsem tam s nimi ohromně rád. On i lidi kolem něj jsou nesmírně chytrý, žádnej blbec tam nebejvá. A ty prostory! Už jenom ze zvědavosti tam jdeš a máš zážitek.

    Nedávno jsem byl v bývalé papírně ve Vraném na jeho Prométheovi. Vůbec jsem netušil, co tam bude lidí, kolik jich do týhle díry přijede. Šílená cesta lokálkou z Prahy a v noci zpátky. A zase… Bylo to tam úplně vykloubený, nesrozumitelný, hlasitý, špinavý. Ale jsi zvědavej a jedeš tam. Přitahuje tě to. Jako kdysi jeho akce v čističce vod v Bubenči, performance v MeetFactory nebo loni projekt Ropa na nákladovém nádraží Žižkov. Další divokej prostor. A on si tam pro své představení vybere rampu a temné, špinavé podzemí… A naveze tam vagon hlíny.

    Takže ono to nevypadá, ale já vlastně zčásti fotografuju venkov, ulici a industriální místa. To se mi líbí. Poslední dobou uvažuju, že bych se vrátil do ulic a fotografoval tam. Protože divadlo a ulice jedno jsou. Není podstatné, jestli se příběhy, které svými fotografiemi zachycuju, odehrávají v divadle nebo jinde. Jde o to, aby pravda v nich ukrytá nebyla umělá.

    Narozen v divadle

    Stále mluvíme o vašem pohledu na fotografii a na divadlo. Nic však tady nepadlo o vás. Slyšel jsem, že jste se narodil přímo v divadle…

    To nikdo přesně neví. Maminka mi o tom nic neříkala, ale je to možné. Když jsem nedávno dával dohromady své dokumenty, našla moje sestra můj křestní list a jako místo narození je tam uvedené Národní divadlo…

    Jarmila Kronbauerová byla slavná herečka Národního divadla. To byla vaše babička?

    Ne. Byla to moje prateta. Byla dcerou bratra mého dědečka. Ten se jmenoval Jindřich a byl lékárník. Měl jednoho syna a to byl můj otec. A Rudolf Kronbauer, spisovatel a dramatik, který ale psal i divadelní kritiky a snad i fotografoval různé celebrity, byl dědečkův bratr. Měl tři dcery, a i když údajně všechny tři měly divadelní ambice, jen jediná se dostala k profesionálnímu divadlu. A to byla ta Jarmila. Čili já jsem její prasynovec.

    Pamatujete si na ni?

    Pamatuju, samozřejmě. Máma mě tam často nechávala a ona mě hlídala. Takže jsem byl v tom divadle jako doma. Jako malý kluk jsem tam lítal po staré budově a herci se mnou chodili na procházky. Vybavuju si Högerovo rýhou rozdvojené čelo, jak spolu sedíme ve Slavii při horké čokoládě. Čte noviny zasazené do dřevěného rámu a kouří viržinko. Pak přijde teta Jarmila, zvedneme se a jdeme všichni tři na Žofín.

    Kdy to bylo?

    Někdy na přelomu padesátých a šedesátých let. Teta zemřela v listopadu 1968. Ze všeho nejvíc si z dětství v Národním divadle pamatuju – a dodnes slyším – Bohouška Záhorského, jak mi říká nádhernou větu: Viktorku, když vejdeš do divadla, smekni. Měl jsem na hlavě klasickou rádiovečku s anténkou a hned jsem ji sundal. Zůstalo mi to dodneška. Když jdu kolem Národního divadla, tak cítím neskutečnou úctu, až neuvěřitelnou. Žádné cizí, sebedokonalejší a nádhernější divadlo ho nemůže nahradit. Když tam jsem, jsem šťastnej. Podobně jako se Štouračem v Malovicích, s Bártou ve Švehlovce, s Morávkem v Huse na provázku, s Nebeským v Nekázance či s Bambuškem na nákladovém nádraží.

    Anebo s Gábinou Míčovou na jevišti Divadla Komedie… Součástí našeho rozhovoru je i cyklus fotografií s ní…

    Pařízek mě jednou poprosil, jestli bych nebyl s Gábinou na jevišti hodinu sám a neudělal její portrétní snímky k inscenaci Goebbels/Baarová. Příběh té hry začíná od líčení, kdy se Gábi mění v herečku. Měli jsme tam dvě flašky opravdového šampaňského, zůstali jsme sami dva na šikmě, na které se to hrálo, a Pařízek zabouchl dveře. Řekl: Nikdo sem, Viktore, nepřijde. Jste tu jenom vy dva. Gábina se pomalu oblékala, seděla v křesle a deklamovala svůj text. Hulila jednu cigaretu za druhou, vedle sebe flašku šampaňského, z které si nalévala do sklenky. Já jsem kroužil kolem ní a fotografoval. Celek i detaily. Popel cigaret, nehty, oko, rty… Její figuru. A ona přitom jela doslova na dřeň. Když jsme skončili, řekla Pařízkovi, že je tak unavená, že chce mít čtrnáct dní pauzu, že tak intenzivně nikdy nehrála. Byla to nádherná hodina. S Gábinou, cigárama a alkoholem. A s foťákem.

    Není to štěstí… být divadelním fotografem?

    Víš, co je důležitý? Aby se všichni herci, režiséři a vůbec lidi, které fotografuju, se mnou cítili v bezpečí. Aby mi důvěřovali, aby věděli, že je nepodrazím a nezveřejním snímek, se kterým by nesouhlasili a ze kterého by neměli radost. Potřebuju mít lidi, co jejich práci fotografuju, rád. Rozumíš? Fotoaparát nelže. Když fotografuju, zapomínám, že jej v ruce mám. Ruka mačká spoušť a já vůbec nevím kdy. Až doma zjistím, co vlastně mám. Někdy mě až zamrazí. Anebo zjistím, že tam nic nemám. A nemám to proto, že to Pánbůh nechtěl.

    Moje srdeční záležitost: Honza Nebeský Poprvé jsme se potkali v Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni (dnes Divadlo pod Palmovkou) na Ibsenových Přízracích. To už je hodně dávno. Obrázky, které zde vidíte, jsou z trochu jiného domu, a to doslova.


    Je to měšťanský dům v Nekázance, kde za socialismu bylo sídlo Československého svazu žen s nechvalně proslulou předsedkyní Marií Kabrhelovou. Honza se právě do tohoto opuštěného, vybydleného domu rozhodl pozvat diváky na komentovanou, divadelně stylizovanou přednášku s názvem Příliš tichý nos. Autorem textů byl Egon Tobiáš.

    Ten dům měl silnou atmosféru. Ale jen, když jsme tam byli sami, herci a já. Cítil jsem ten magický, „tichý nos“. Snad je to na fotografiích patrné. Přišli diváci, „nos“ zmizel… Dodnes nevím proč.

    Jizvy v kameni

    Divadlo Continuo Pavel Štourač zkoušel inscenaci Jizvy v kameni v rámci svého mezinárodního letního divadelního workshopu, který se konal v prostorách zemědělského statku Rábín u Netolic. Tématem bylo osobní svědectví místních pamětníků, kteří prožili svůj život na zdejším statku. Proč tyto fotografie…? I já mám svůj krátký příběh.

    Už brzy ráno jsem přijel na statek. Nádherný stavení. Působil opuštěně. Prázdné koňské stáje, venku pohřebiště nejrůznějších zemědělských strojů a v obytných prostorách tři rodiny pamětníků, s kterými jsem si povídal. Jejich příběhy byly temné. Koně měli… nemaj’. Traktory měli… nemaj’. Práci měli… nemaj’.

    Výsledné představení bylo úchvatné, dojemné. Jen mi bylo líto, že diváci přišli o celodenní setkání s tím místem a jeho obyvateli, které bylo důležitou předehrou k večernímu dění.

    Gabriela Míčová/Baarová…

    V Divadle Komedie zkoušel Dušan D. Pařízek inscenaci Goebbels/Baarová. Poprosil mě, abych – sám na jevišti s Gábinkou Míčovou – nafotografoval za prvé její proměnu v Lídu Baarovou a za druhé její monolog s pravým šampusem a s neodmyslitelnou cigaretou v ruce.

    Já a Gábi… sami na jevišti. Nezapomenutelné. Byla strhující, pravdivá. Kroužil jsem kolem ní po špičkách, bosý, abych nerušil. Oba jsme se třásli a místy plakali. Když svou zpověď skončila, dopila lahev šampusu, dokouřila x-tou cigaretu, v tichosti ze svého křesla vstala a odešla do šatny. Totálně vyčerpaná. A já stál a čuměl do prázdného hlediště. A tiše jsem Gábince děkoval… A děkuju dodnes.

    Bambuškovy prostory

    Nákladové nádraží na Žižkově, vodárna v Bubenči, opuštěná papírna ve Vraném nad Vltavou. Co dodat. Ta místa mluví sama za sebe. A Míra Bambušek a jeho performance jako by byli jejich neoddělitelnou historií.

    Venuše ve Švehlovce

    Půjdete pražskou Slavíkovou ulicí směrem od náměstí Jiřího z Poděbrad, dojdete k domu č. 22. Zahnete vpravo do divnýho vjezdu. Ujdete pár kroků na konec průjezdu, kde začíná dvůr. Vejdete do divnýho vchodu vlevo a sejdete po rozbitých schodech hluboko dolů. Proti vám na stěně černá socha oběšené dívky. Otočíte se vpravo a po vstupu nevzhlednými okopanými dveřmi do další místnosti se ocitnete v nevzhledném ponurém prostůrku, kde je pokladna divadla a zároveň bar. Mají tam limonády, pivo, brambůrky a burské oříšky, občas ručně krájené a namazané chlebíčky. Nápoje i jídlo si můžete vzít ssebou do sálu. Vejdete a zažijete obrovské překvapení. Stojíte uprostřed nádherného secesního divadelního sálu. Prostě bomba! Jmenuje se to Venuše ve Švehlovce. Chodím tam moc rád.

    Fotografie je z inscenace Chemického divadla Vojtěcha Bárty Zlaté město.

    Viktor Kronbauer

    (nar. 6. června 1949 v Praze). Divadelní a umělecký fotograf. V roce 1983 vystudoval Institut výtvarné fotografie v Brně a od té doby se věnuje především portrétní a divadelní fotografii. Většinu svého profesního života byl zaměstnancem Divadelního ústavu v Praze, kde dokumentoval inscenace a řadu ročníků Pražského quadriennale. V devadesátých letech a začátkem tohoto tisíciletí fotografoval titulní portréty zpovídaných osobností Divadelních novin. Účastnil se sólových i skupinových výstav. Má na svém kontě dvě monotematické fotografické knihy (Václav Neumann – Setkání, Galerie Apolo Pardubice, 2001, a Národní divadlo, sezona 2003/04, Gallery Praha, 2005), jeho snímky jsou v mnoha dalších. Je držitelem několika fotografických ocenění, například stříbrné medaile (2002) a dvou zlatých (2005) na soutěžní přehlídce Triennale divadelní fotografie v srbském Novém Sadu. Jako první divadelní fotograf získal v roce 2005 zlatou medaili FIAP (Mezinárodní federace umění fotografie). Na jaře mu Institut umění – Divadelní ústav vydal monografii pojmenovanou úsečně Kronbauer / Divadelní fotografie.


    Komentáře k článku: Když máš v ruce fotoaparát, nelži

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,