Poslední opera Giacoma Pucciniho Turandot je směsicí okázalého kýče, pohádky, filosofie, originální hudební invence, smyslu pro dramatický účinek. Dva hlavní party čínské princezny Turandot a tatarského prince Kalafa skladatel napsal krajně obtížné, především postava Turandot je dostupná pouze dramatickým sopranistkám s pevným objemným hlasem, který zvládne do fortissima rozbouřený orchestr. Ani pro orchestrální hráče není partitura Turandot jednoduchá, pro všechny interprety pak Puccini nachystal mateník různých nálad a kontrastních situací, převládají mohutné pasáže s obtížnými sbory, ale jsou tu i komorní zastavení či místa humorná. Proto inscenovat Turandot předpokládá v první řadě na úrovni zvládnout technické interpretační potíže, na jaké si může troufnout málokteré zdejší divadlo. Dnes, před listopadem se hrávala leckde, nyní je plzeňská premiéra teprve pátou polistopadovou. Zaskvěla se především expresívním hudebním tahem, který dal provedení dirigent Jiří Štrunc a přitom spolu se sbormistrem Zdeňkem Vimrem udrželi technickou preciznost. V roli Kalafa se předvedl v nečekané hlasové formě Jan Adamec, part zpíval promyšleně, ale s potřebnou ekvilibristikou, včetně až furiantsky provedené slavné árie Nessum dorma – plzeňské publikum bylo v transu! Titulní roli pak už trochu silou, nicméně jistě zazpívala Magda Málková, oběma jistě pomohla i akustika menšího prostoru plzeňského divadla, které je pro realizaci Pucciniho opery přece jen stísněné. Byla to pobídka pro režiséra Václava Málka, aby sice efektně zaranžoval masové scény, ale aby také vyloupl příběh a charaktery postav a aby je vedl k jednání odpovídajícímu hudební emoci. Inscenace ohromila především energií, za kterou se diváci odměnili dlouhým potleskem.