Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.
Varyš píše Adéle Kajn (No. 4)
Milá Adélo,
rapper James Cole, vlastním jménem Daniel Ďurech, nedávno v jednom rozhovoru řekl, že Zdeněk Svěrák je pro něj symbol „českýho lezení do prdele, takový tý domácí zasmrádlý pohodičky a kýče“. O číslo později přišla reakce čtenáře, podepsaného Jaromír Necid, že za takové řeči by si „ten cucáček zasloužil přímý direkt mezi oči“. Jakkoli jsou mi jiné Ďurechovy aktivity (rap) i názory a postoj ke světu zcela cizí, v tomhle směru projevil sympatickou otevřenost ve věci, o které se nemluví. Možná začnu věřit na jakousi generační spřízněnost, o níž tak rád mluví Vladimír Hulec.
První, co mě rozčiluje, je jakási povinná a všeobecná úcta k někomu, protože je masově úspěšný, protože něco v minulosti dokázal, protože je starý. V umění podobně jako byznysu, politice a sportu však platí, že je potřeba svou formu dokazovat stále novými výsledky. Nikdo ti neodpáře místo v historii. Ale nikdo ti přece nemůže zaručovat a držet místo v současnosti!
Nepopírám, že k některým kouskům Zdeňka Svěráka mám velmi pozitivní vztah – jde o Olmerovy filmy Co je vám, doktore? a Jako jed a Smoljakovy filmy Vrchní prchni a Kulový blesk. Tam se projevuje jistá hořkost a smysl pro humor a absurditu. Cimrmani navždy zůstali na úrovni školní besídky, studentské recese, národního podlézání a primitivního pomrkávání na jakž takž polovzdělané publikum (ve skutečnosti spíš nabiflované ze školních lavic, ne nadarmo směřuje většina narážek na běžné středoškolské učivo). Díla pozdní lítosti a bezbřehého sentimentu, ať už jde o filmy syna Jana nebo Jiřího Menzela, jsou esencí zla v české kinematografii. Moderování charitativních pořadů, televizní diktáty, pohádky, stylizace do učitele národů, to už není nic než hnus.
Tvůj Vojtěch
Komentáře k článku: Varyš píše Adéle Kajn (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Vojto,
vůbec jsi humoru Járy da Cimrman neporozuměl. O jeho kořenech, z kterých vzešel pozdější fenomén, nejlépe vypovídají rané rozhlasové nahrávky, které nedávno vyšly na CD Vinárna U Pavouka. Chceš-li, mohu Ti je půjčit.
Filmy, o kterých píšeš, jsou jen lepšími normalizačními komediemi bez jiných ambic než vkusně pobavit. Mystifikace a závrať z jedovatě svobodné fantazie a bláznovství poukazující na lidskou/společenskou blbost jsou tytam. Naopak v pozdějších hrách Smoljakových (Hymna, Fantom Realistického divadla) i v Českém nebi je – podle mne – znát nová/aktuální společenská angažovanost, včetně oné hořkosti a smyslu pro humor a absurditu, jež je mnohem dál než ony filmy. Byť nalezenou formou cimrmanovské hry na ochotnictví.
13.12.2010 (3.51), , Trvalý odkaz komentáře,