Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Václav Neužil: Herce baví hrát si na lidi

Sympatický, vtipný, přemýšlivý – takový je herec Dejvického divadla Václav Neužil během našeho rozhovoru. Na otázky reaguje pohotově a většinou mě svými formulacemi mile překvapuje. Přeci jen jsem asi čekala kluka, jenž nebude v úplně nejlepší intelektuální kondici, jak sám označil své dvě poslední role – Mugsyho v Dealer’s Choice a Boaba v Ucpaném systému. Kondici má slušnou, a navíc pořád zůstává klukem z vesnice, který člověka umí odzbrojit svou upřímností. Je dobře, že právě on obdržel letošní Thálii za roli Mugsyho. Jsem si totiž jistá, že nezpychne…

Václav Neužil jako Boab při proměně v otravnou mouchu… FOTO HYNEK GLOS

Ovlivnilo vás, že byl váš děda Václav Neužil herec?

Pravděpodobně ne. Zemřel, když mi bylo deset, těsně před revolucí. Věděl jsem, že je herec, v divadle jsem ho však viděl jen párkrát. Byl to skvělý člověk, ale ovlivnil mě jinak než ve výběru mé budoucí profese.

Jak?

Chodili jsme často do lesa na houby nebo jen tak na procházky pozorovat vše, co žilo kolem. Díky němu jsem získal vřelý vztah k přírodě i já. Byl to děda jako vystřižený ze starých filmů. Děda chalupář a houbař. Bavil se více s dětmi než s dospělými. Doma moc nemluvil, ale když nás hlídal, byl otevřený a dokázal vyvádět šílené blbosti. Měl velikou autoritu a zároveň čertíky v očích, vzrušovalo mě to.

Z divadla si ho nepamatujete?

Vybavuji si jednu mlhavou vzpomínku, když v Plzni hráli Vojnu a mír, ani nevím, koho hrál. Byl to pro mě spíš zážitek jako z nějaké videohry. Děda má na sobě divné věci a mluví jako někdo jiný.

A kdy přišel první iniciační divadelní zážitek?

To byl Pitínského Divadelník v Divadle Na zábradlí s Martinem Hubou.

To už jste studoval herectví?

Nejprve jsem studoval pedagogickou fakultu v Plzni, obor biologie – chemie. Hlásil jsem se také na JAMU i DAMU, ale nedostal jsem se na poprvé nikam. Na pedagogické jsem byl ovšem nešťastný. Škola mi připadala těžká a nezáživná, navíc jsem vůbec nezvládal matiku a fyziku. Rozhodl jsem se, že nechci strávit život něčím, co mě nebude naplňovat.

Kdy jste se rozhodl pro herectví?

Asi od šestnácti jsem byl členem plzeňského amatérského divadla Antidivadlo. Obdivovali jsme Sklepáky. Taky jsem hrál na klavír v kapele Vodotrysk. Na regionální úrovni jsme byli slavní. Nebral jsem to ale jako přípravku na herectví. Prostě recese a vyžití, na které se nabalovala hospoda. Jednalo se o příjemné poflakování. Na pedagogické jsem ke kapele a k divadlu vlastně utíkal. A uvědomil jsem si, že bych se měl zkusit věnovat jenom tomuhle.

Měl jste ještě jinou alternativu než herectví?

Ne, napodruhé to muselo vyjít. Chtěl jsem hlavně pryč ze školy i z Plzně. Navíc jsem cítil, že mám poslední šanci vše změnit. Vzali mě na JAMU a kapela se rozpadla.

Zkoušel jste si najít jinou kapelou?

To ne. Zjistil jsem, že nejsem muzikant duší, protože kdybych byl, našel bych si jinou kapelu. Mě těšil spíš náboj zevnitř. Obyčejné hraní by mě nebavilo, ani jsem na ně technicky neměl. Spíš mi vyhovovaly naše divadelní koncerty, na kterých jsme často předváděli různé scénky, interakce s publikem, celé to mělo víceméně charakter představení, oslovovali jsme se jinými jmény. Když jsme vystoupili před publikum a sedli za nástroje, měli jsme vždy jiné identity.

S Marthou Issovou v inscenaci Černá díra (režie Jiří Havelka, Dejvické divadlo) FOTO HYNEK GLOS

Herec s praštěným knírem

Viděla jsem nějaké díly pořadu Na stojáka, ve kterých účinkujete.

To jsem dělal naposledy před pěti lety.

Co vás na tom přitahovalo?

Byl jsem v tu dobu v angažmá v HaDivadle a Ondra Trojan se Zdeňkem Tycem začali dělat Stand-up Comedy. Někdo z Brna tam jel vystoupit, myslím, že Kuba Žáček, což byl můj kolega. Vymyslel jsem si postavu herce. Měl jsem praštěný knír a vyprávěl jsem o svém prvním natáčecím dni.

Proč jste si dělal legraci z herců?

Nemám rád, když se mluví přehnaně vážně o celé branži – i o režisérech… Líčil jsem, že jsme měli švandu a jak se ta naše dobrá parta ještě více stmelila, takže na placu to pak bylo vidět. Na těch pocitech není nic zavrženíhodného, ale když se je snažíte sdělit, jsou nepřenositelné. Přiřazovat tomuto povolání přehnanou vážnost mi přijde taky směšné. Mám herectví rád, ale takové kecy ho od pravdy dost vzdalují.

Je herectví povolání jako každé jiné?

Není to povolání jako každé jiné. A nejsme jedna dobrá parta.

V Dejvickém divadle nejste kamarádi?

Tam samozřejmě jsme dobrá parta. Ale vy jste se ptala, jestli je herectví jako jiná povolání. Zásadní rozdíl je v tom, že vlastně studujeme sami sebe a kamarády okolo. Pro někoho je to únik z reality.

Studujete své kamarády, a pak jejich chování předvádíte na jevišti?

Možná spíš podvědomě, ne že bych na nich parazitoval. Herce prostě baví hrát si na jiné lidi.

Musí mít nějaké speciální vlastnosti – jako třeba hravost, chuť se předvádět?

Určitě. Jsem přesvědčený, že herec musí být exhibicionista. Jestli je někdo extrovert či introvert, je úplně jedno. Musí ovšem mít prapůvodní touhu se předvádět. Nesmí mu být nepříjemné, že ho ostatní pozorují. Naopak by mu to mělo být příjemné.

Je vám to příjemné?

Je.

Pokaždé?

Ano, ale samozřejmě jsou různá představení a zážitky.

Která inscenace je vaše oblíbená?

Mám rád Dealer’s Choice. Myslím, že si ji užíváme všichni, kdo v ní hrajeme. Pak je většinou oblíbená vždy nejnovější inscenace, což je momentálně Ucpanej systém od Irvina Welshe. Ten jsme hráli zatím jenom třikrát, takže je čerstvý a celé zkoušení se v něm bude ještě dlouho zúročovat. Zároveň se během repríz nabalují nové zkušenosti a poznatky, je to zábavná a nejistá etapa.

Je v těch dvou posledních inscenacích skrytý nějaký váš kamarád, kterého jste pozorněji sledoval a přenesl do své role?

Ano, je. U obou, ale nebyli to kamarádi. Spíš jsem si vzpomněl na lidi z dětství. Pocházím z malé vesnice u Plzně, kde jsme se všichni znali. Vesnice je paradoxně pestřejší než město, vše je tam transparentnější, i typy lidí. Vysokoškoláci chodí do jedné hospody s dělníky. To miluju. A Mugsy z Dealer’s Choice i Boab z Ucpanýho systému jsou kluci, kteří nejsou zrovna ve velké intelektuální kondici.

V čem jste je napodoboval?

Typem reakcí, způsobem odpovědí, nejedná se o obsahy vět, ale o to, jak reagují na otázky, jak projevují radost, nadšení.

S Ivanem Trojanem v „pánské“ inscenaci Dealer’s Choice (režie Jiří Pokorný, Dejvické divadlo) FOTO HYNEK GLOS

Lidi z Ucpaného systému jsou spodina

Vaše nynější hovory v hospodě jsou tedy dost jiné než ty, které jsou zobrazeny v Ucpaném systému?

Lidi ze systému jsou fakt spodina. Teda ne všichni, intelektuálové, které hraje Martin Pechlát s Martinem Myšičkou, jsou jiní, vlastně i Ivan Trojan, ale ten z jiného důvodu a nebudu prozrazovat proč… Ostatní jsou podivní a s takovými lidmi se nestýkám. To neznamená, že se vylučuji. Ani nevím, jestli to souvisí s IQ. Nicméně se s kamarády také bavíme o fotbale a o holkách. Nejsme prapodivní intelektuálové.

Nikdo z Dejvického divadla není intelektuál?

Myslím, že ne.

Ani Miroslav Krobot?

Není intelektuál v tom salonním slova smyslu.

Jaký je šéf?

Pro mě je nejlepší šéf, jakého jsem zatím měl. Má dar obklopovat se lidmi, kteří mají něco společného. Nevím, zda to ví předem, nebo jen podvědomě cítí, ale umí dávat dohromady lidi. Souvisí to i s jeho pedagogickou činností na DAMU, kterou bere taky velmi vážně. Vím, že Dejvice nejsou pro něj důležitější než ročník, jenž vede. Naplňuje ho, že může své zkušenosti předávat. Má navíc dar přirozené autority. A kdybych chtěl být patetický, tak řeknu, že u nás funguje chemie…

Jak jste se vlastně dostal do angažmá v Dejvicích? První role byla v Spříznění volbou v režii Pitínského?

Poprvé jsem s ním spolupracoval na Noře v Divadle v 7 a půl. Bylo to v roce 2004. Za dva roky – v červnu 2006 mi volal Mirek Krobot, se kterým jsem se nikdy před tím neviděl ani jsem s ním nemluvil, že by mě pan Pitínský chtěl na hostovačku. Byl jsem nadšený. Den poté mi zavolal ještě jednou, prý mi asi zapomněl říct všechno. Mirek toho moc nenamluví, proto je domluva vždycky srandovní. Lidi, kteří ho neznají, mají určitě pocit, že je permanentně naštvaný. Ale on nemluví zbytečně. Nemá potřebu, jako spousta z nás, vyplňovat trapné momenty ticha… No a při druhém hovoru řekl, že Marek Taclík odchází z angažmá, a tak ho napadlo, zda bychom z té hostovačky neudělali rovnou angažmá. Musel jsem se rozhodnout okamžitě. V Brně jsem měl byt, holku… Ale dlouho jsem neváhal. Byl jsem z toho vyjukaný, s Píťou jsem se znal, ale bál jsem se, že zklamu Mirka Krobota.

Jak jste do Dejvic zapadl? Přece jen podstatná část souboru je o dost starší a jsou spolu už dlouho…

Tenkrát vzali i Marthu Issovou a dobře jsem znal Jardu Plesla. Ve Spříznění volbou velká část souboru neúčinkovala, takže jsem je poznával pomaličku. Seznamování trvalo asi dva roky. Nyní snad můžu říct, že jsem zapadl dobře. To je ale dáno šestým smyslem našeho šéfa. Jsme si zkrátka podobní…

V čem, kromě toho, že nejste intelektuálové?

Rozhodně máme stejný smysl pro humor, což je pro divadlo hodně důležité.

Jaký máte humor?

Jemně cynický. Máme schopnost sebeironie a nadhledu sami nad sebou, ale i v životě. Také v divadle klademe důraz na to, aby inscenace měly nadhled. Neprovozujeme Stanislavského ponor do postavy, ale naopak by měl být cítit herec nad postavou. U inscenací je snad cítit mírná ironie.

Bylo zkoušení Ucpaného systému jiné? Je to přeci jen nejvulgárnější inscenace v historii Dejvického divadla.

Nebylo. Pokud se divák zasměje, když řekneme třeba hovno, tak nám to vlastně není příjemné.

Proč jste se rozhodli uvést tuto inscenaci?

Vznik prošel dlouhou anabází. Měli jsme dělat Racka, ale během zkoušení jsme zjistili, že to nelze. Režisér Michal Vajdička se na něj půl roku připravoval a nechtělo se mu odjet jen tak. Všichni jsme stáli o spolupráci s celým slovenským týmem a rozhodli jsme se najít jiný text. Hledali jsme poměrně dlouho, a nakonec jsme udělali velký skok – od Čechova k Welshovi. Ani nevím, kdo přišel s tímto nápadem první, asi dramaturg Daniel Majling.

Navíc jste si ho museli sami zdramatizovat…

Ano, v tomhle asi bylo zkoušení jiné, protože jsme se všichni víceméně účastnili dramaturgické práce. Ze sbírky Acid House jsme si vybrali povídky, které nás zaujaly, z toho se pak vygenerovalo pět základních povídek. Danko Majling to pak zdramatizoval, napsal z toho scénář, který má asi devadesát stránek. Dokonce jsme si kreslili na tabuli vztahové pavouky…

Jako v kriminálce…

Ano. Třeba jsme i kradli motivace postavám z jiných povídek. Tato práce trvala asi tři týdny. Báli jsme se, co z toho vznikne, aby inscenace nebyla jenom sprostá. Kluci ale měli poměrně rychle jasnou představu, jak a proč text inscenovat.

Vaše postava se promění v mouchu.

Dlouho jsme nevěděli, jak by tento poměrně zásadní obraz měl vypadat. Kostým jsme nechtěli. Také jsme věděli, že to nemá být moucha jako ze scének Kaisera a Lábuse.

Hned mě napadlo, zda znáte jejich Klíště…

Samozřejmě. Mám je opravdu rád a možná tam trochu prosákli, snažím se ale touto inspirací šetřit. Spíš jsme s Michalem Vajdičkou hledali, jak se moucha chová z pohledů člověka – otravuje, hledá jídlo…

Jana Štvrtecká (Molie) a Václav Neužil (Giles) v detektivce podle Agathy Christie Past na myši (režie Jan Mikulášek, Národní divadlo Brno) FOTO JANA HALLOVÁ

Zážitková jízda ve spárech postavy

Thálii jste ovšem obdržel za roli Mugsyho v Dealer’s Choice.

Je to role, ve které jsem se cítil skvěle už během zkoušení, extrémně mě bavila. Beru ji jako dárek od samého začátku. Veškeré motivace a myšlenkové pochody Mugsyho mi docházely už na prvních zkouškách. Postava mě vedla sama. Byla to zážitková jízda ve spárech postavy. Ale v určité fázi zkoušení ji musíte ovládnout, s tím mi hodně pomohli kolegové. Takto silné pocity jsem měl naposledy při zkoušení v Nory s Pitínským. Tehdy jsem si to ale plně neuvědomoval, došlo mi to až zpětně. Jsem tedy rád, že jsem dostal Thálii právě za tuto roli.

Několikrát jste se zmínil o Pitínském. Je to pro vás osudový režisér?

Ano, rozhodně. Setkal jsem se s ním náhodou. První angažmá po JAMU jsem měl v dětském divadle – v Polárce.

Vy jste tam ale nedělali dětská představení…

To je složitější. Já jsem byl v ročníku s Martinem Siničákem, který je teď v HaDivadle, s Honzou Hájkem, Honza Mikulášek byl náš režisér. Už na škole jsme začali dělat vlastní projekty a v Polárce jsme dostali prostor, abychom je večer uváděli. Nicméně když jsem skončil JAMU, v roce 2003, tak jsme šli s Janou Plodkovou do Polárky hrát pohádky. Vstávalo se v půl sedmé a v půl deváté jsme už hráli první představení. Někdy to byly i trojáky. Navíc si myslím, že neumím děti moc zaujmout. Ani mě nebaví pro děti hrát.

Proč ne?

Nevím. Nevím totiž, co je příčina, a co je důsledek. Nebaví mě to, protože to neumím? Nebo to neumím, protože mě to nebaví?

Vraťme se ale ještě k Pitínskému.

V Polárce jsem vydržel jenom od září do konce kalendářního roku. A najednou jsem dostal nabídku od Pitínského, který mě kdysi viděl na čtení na JAMU. Nabídl mi roli Helmera v Noře. Později jsem zjistil, že to není jen osudový režisér, ale i člověk, se kterým si velmi rozumím. Máme podobné názory na divadlo, filmy.

Pak jste tedy byl v Divadle v 7 a půl?

V Polárce jsem dal výpověď, ale neměl jsem nic jiného než zkoušení Nory. To skončilo za šest týdnů a já jsem byl bez práce. A do konce sezony jsem neměl nic, byl jsem na pracáku, ale věděl jsem, že se do dětského divadla nevrátím. A pak jsem šel do Mahenky. Byl jsem tam na půl úvazku, hrál jsem Adama Geista a ještě v Pasti na myši. Zároveň jsem zkoušel v 7 a půlce. Pak jsem šel ještě do HaDivadla a až pak do Prahy.

V Dejvicích jste spokojený?

Rozhodně. Byl jsem v pěti divadlech během tří let. Přemýšlel jsem, zda nemám velké nároky. Vždycky se objevilo něco, co mi vadilo.

Co nejčastěji?

Necítil jsem se tam dobře. V Dejvicích jsem šest let a mám pocit, že se neustále vyvíjíme. Samozřejmě sinusoida jednou půjde zase dolů. A někdy bude konec. Ale nyní vím, že Mirek Krobot i celý soubor má potřebu hledat polohy, které jsme si ještě nevyzkoušeli. Většinou se všude příliš myslí na diváky. Upravuje se repertoár, dělají se ústupky. Ty my neděláme.

V Dejvicích nemyslíte na diváky?

Ne v první řadě, samozřejmě neděláme inscenace pro sebe, ale myslím, že Krobotovy divadelní sny vycházejí z jeho vnitřní potřeby.

Ještě stále dohráváte v Mahence Past na myši, kterou režíroval Jan Mikulášek. Liší se hodně atmosféra tam a u vás v Dejvicích?

Každé divadlo má svůj specifický charakter, atmosféru. Pro mě je důležité, aby měl soubor společný humor, protože ten ovlivňuje herectví, je v něm obsažen i názor na svět. V Dejvicích jsme přátelé. A na jevišti je znát, když si s někým rozumíte i v životě.

Jako Oto s Charlottou (Lenka Krobotová) v Goethově Spříznění volbou (režie J. A. Pitínský, Dejvické divadlo) FOTO HYNEK GLOS

Herec nemůže být vztahovačný

S hercem, který nemá smysl pro humor, se nedá spolupracovat?

Opravdu si myslím, že jen velmi těžko. Protože z toho mohou vyplývat nějaké mindráky.

Člověk bez smyslu pro humor má mindráky?

Možná to říkám nějak neohrabaně, ale myslím si, že humor souvisí s nějakou vnitřní stabilitou. V Dejvicích si často děláme srandu sami ze sebe a neuráží nás to. Herec nemůže být vztahovačný.

Jaké nevýhody má herectví?

Nejste úplně svým pánem, i když já si nemůžu stěžovat. Pokud však máte třeba autorské ambice, tak je velmi těžko uplatníte.

Máte autorské ambice?

Nemám.

Protože jste spokojený jako herec?

To taky.

Neměl jste touhu vytvořit nějaký vlastní projekt, když jste měl hereckou přestávku?

Ne, myslím, že nemám potřebný talent. Na gymnáziu jsem ještě necítil tu trapnost z neumětelství.

A při výstupech Na stojáka jste se cítil trapně?

Tenkrát ne.

Teď by to bylo jiné?

Nevím, musel bych mít spontánní nápad. Nechci se u vymýšlení potit a přemýšlet, co vtipného předvedu.

Nejste komediant?

Myslím, že nejsem.

Fotbalista Vašek

Vašek Neužil je pilný a talentovaný hráč. Na tréninky chodí včas, vystupuje aktivně a případné prohřešky proti životosprávě na něm nejsou znát. Jak by taky mohly, když je talentovaný hráč. Disponuje usilovnou snahou o originalitu a zapamatovatelnost svého projevu. To se mu do značné míry daří, a to nejen u dámské části sportovní veřejnosti. Pracuje na sobě s usilovností anglického profesionála, i když pochází z Plzně. Sezonu od sezony se jeho výkony lepší, takže se zákonitě stal oporou týmu a vůbec bych se nedivil, kdyby jednoho dne našel ve schránce pozvánku do reprezentace. Ve volném čase sleduje filmy ze všech částí světa. Tato jeho záliba hraničí s posedlostí, takže ho tajně podezřívám, že kdyby nebyl vynikající fotbalista, chtěl by být stejně vynikajícím hercem.

Poznámka pod čarou: Mám ho rád, i když fandí Barceloně, což jako zapřisáhlý stoupenec bílého baletu nechápu.

Miroslav Krobot

  • Autor: Lenka Dombrovská
  • Publikováno: 3. Duben, 2012

Komentáře k článku: Václav Neužil: Herce baví hrát si na lidi

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 9.-29. 9. 2014

Číslo 15/2014 (16. 9.-29. 9. 2014)

Obsah čísla 15/2014

Komentář

Jak postavit Nové divadlo

V Plzni bylo 2. září otevřeno Nové...

Osobnost měsíce

Jiří Bartovanec

autor, choreograf a tanečník inscenace...

Jak já to vidím

Jiří Stránský

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Fronta na kázání

Tak nějak provokativně by se dalo...

Anketa

Kronika

Bylo & bude 15/2014

Bylo V Klicperově divadle Hradec...

Kritika

Omyl a trest

V tomto Tartuffovi nedojde k happy endu....

Šotkova veselá zoologie

Do závěru předešlé divadelní...

Buďme veselí

Plzeňský tvůrčí tým si vybral k...

Říše hrdinů, nebo...

Studio Hrdinů vstoupilo do své třetí...

Muži versus ženy v...

Druhá polovina srpna rovná se Letní...

Kritický žebříček 15/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Když v Hradci neznají míru

Divadlo evropské šmíry – takto ti...

Jak komponovat operu

Petr Kotík v roce 2000 založil...

Rozhovor

Iva Bittová: Pořád tančím...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kontext

Rozvraty, vášně a šmokové...

Druhý svazek vybraných her rakouského...

Středověká arabská...

Fragmenty rozhlasu

Zaplesej, Čechie, nad Novým...

Divil jsem se, když před časem...

Burza

Fagi a divadlo

O Umělcích, Celebritách a...

Dva skladatelé, dva Magoři

Došlo do redakce

Jiří Pavlica & Hradišťan:...

3LO3

Na právě skončené Letní Letné...

Bitva nekončí

Herecká asociace informuje

Divadlo Antonína Dvořáka v...

Divadla regionů

Rejžek píše Justovi

Milý Vladimíre, tos mě tedy prvním...

Zahraničí

Yehezkel Lazarov: Dnes v noci...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Viděl jsem Jindřicha VI....

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Jindřich Pokorný (12. 4. 1927 Praha...

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2014



Obsah,