Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Útržky z paměti (IX) Jak se máte, Vondrovi? Divadelky

    Do redakce rozhlasových seriálů jsem nastoupil na podzim 1982 a zdálo se mi, že lepší pracovní kolektiv snad ani neexistuje. Šéfuje Vladimír Gromov, potomek české matky a vojáka Rudé armády, jehož na sklonku roku 1945 odvlekla z Ostravy SMERŠ a Vladimír ho nikdy nespatřil. Část, ta větší část redakce – šéf Gromov, Jana Veberová, Jarmila Konrádová a Ivan Chrz –, mě přivítala spontánně přátelsky. Jen Jaromír Ptáček mě přijal obezřetně a s nedůvěrou. Co asi tak od toho normalizačního komunisty můžeme očekávat? Není to náhodou nasazený fízl?

    Jiří Suchý, Jan Kolář a Ferdinand Havlík FOTO DUŠAN DOSTÁL

    Redakce rozhlasových seriálů sice sporadicky vyprodukovala samostatný seriálový cyklus, jejím denním chlebem však byl týdenní rodinný seriál Jak se máte, Vondrovi? – s Jiřinou Švorcovou v hlavní roli. Byl to takový socialistický „Pečírkův kalendář“, který v sedmdesátých letech započali Jiří Marek a Oldřich Daněk. Sociální pracovnice Vondrová řešila všemožné komunální problémy, samozřejmě vždy moudře. Její muž (Zdeněk Urbánek) byl starý bručoun, už dospělé děti měla trochu nezbedné, podléhající svodům konzumního života. Seriál měl i dětskou, vnukovskou linii, jejímž hereckým protagonistou byl mladičký Marek Eben.

    Po Oldřichu Daňkovi a Jiřím Markovi psala scénáře seriálu plejáda různorodých autorů, často zakázaných, pro něž to byla obživa. Například pro Pavla Landovského, jehož kryla jména Karla Steigerwalda a Alexe Königsmarka. Když se to prozradilo, museli si oba pokrývači najít pokrývače vlastní. Alex byl častým hostem redakčních večírků, které se konaly tak třikrát do měsíce. Na jednom z nich jsem pil přes míru a bez zábran se pustil do nářků nad současnými poměry a nadával jsem straně a vládě bez servítků. Účastnice toho večírku, divadelní dramaturgyně Marie Procházková, přítelkyně Jarmily Konrádové, mě ostře vyzvala: Pojď ven! A za dveřmi mi řekla: Před Alexem takhle nemluv! Je u nich. Vysmál jsem se jí. Zakázaný autor a u nich? Když jsem po listopadovém převratu listoval Cibulkovými seznamy agentů StB a kamaráda Königsmarka jsem v nich nalezl pod krycími jmény Sabina či Alex, nevěřil jsem svým očím.

    * * *

    Zpočátku jsem nesmírně obdivoval půvab a kultivovanost Jany Veberové a Jarmily Konrádové, u níž to bylo znásobeno mým obdivem k poetistickým románkům jejího otce Karla Konráda, s nimiž – a také s poetistickým Nezvalem, Seifertem a Bieblem – jsem propotácel pubertu.

    V průběhu času mé okouzlení oběma dámami vyprchalo.

    Jako dramaturg jsem se snažil, aby se i v tak banálně komunálním seriálu mluvilo o reálném životě, jak jen to jeho omezenost cenzurním stropem dovolí.

    Šéf Gromov mi uložil získat pro seriál povolené spisovatele mé generace. Oslovil jsem jich několik – v paměti mně utkvělo jméno Josefa Fraise –, domluvil jsem se s nimi na určité společenské kritice (zhruba v hranicích Gelmanova dramatu My, níže podepsaní), literárně-dramatická úroveň jejich textů však byla tak nízká, že je Gromov právem do vysílání nepustil. Neměl jsem výsledky. Částečně mě spasil Jiří Daněk, který napsal pár slušně řemeslně odvedených dílů, a trefou do černého byl text Jana Schmida. Musel jsem ho hodně dlouho přemlouvat, aby mi jako autor pomohl, a podruhé se mi ho získat už nepodařilo. Byli to nejsvobodnější a nejexcentričtější „Vondři“ v celé historii tohoto seriálu.

    A zkoušel jsem nějaké ty „Vondry“ napsat sám – i kvůli penězům, deset tisíc korun za díl byla na tehdejší honorářové sazby vysoká suma. Jedni se mi snad i docela povedly. Hrdinkou byla stará nemocná alkoholička paní Bulíčková, žijící v zoufalých sociálních poměrech. Před válkou slavná kabaretní zpěvačka vystupující pod jménem Fany Orkán. Večer co večer opilá tropí hluk v domě, zpívá na chodbách své staré šlágry a vykřikuje své vzpomínky na zašlou slávu a životní lásku. Pilota, který za protektorátu odešel do Anglie k československé peruti R. A. F. – a už se nevrátil a navštěvuje ji jen v jejích snech. „Matka“ Vondrová samozřejmě zlepší její sociální situaci.

    Nu ano – nic moc, ale mohl by to být silný příběh, kdyby se znovu řádně napsal.

    Mé krédo – když nelze říct celou pravdu, musím se pokoušet říci alespoň její část – obě půvabné dramaturgyně popuzovalo a teprve po letech jsem si uvědomil, že se i takovými minimálními nároky cítily být ohroženy. Řídily se heslem – když nelze říci celou pravdu, je třeba rezignovat na pravdu vůbec, hlavně aby to bylo zábavné. Ve skutečnosti šlo o to, aby neriskovaly svá výhodná zaměstnání a nemusely podstupovat konflikty při schvalování i mírně kritických seriálových dílů.

    * * *

    Mé pokusy propašovat do „Vondrů kousek „pravdy“ souzněly s úsilím Jaromíra Ptáčka, který se pokoušel o totéž na mnohem vyšší úrovni se skrytými autory (například se zakázaným Janem Trefulkou). Postupně jsme k sobě nacházeli cestu.

    Jaromír Ptáček. Zřejmě nejvýznamnější dramatik českých rozhlasových her. Westdeutsche Rundfunk měsíc co měsíc posílal do Čs. rozhlasu věstník se svou produkcí a programem. V seznamu jeho autorů vždy byla zaznamenána toliko dvě česká jména: Karel Čapek a Jaromír Ptáček. Jako autor se Jaromír opíral o poetiku kafkovskou, doplňovanou inspirací českým autorským a absurdním divadlem (dr. Ivan Vyskočil a Václav Havel), vždy ale osobitě „ptáčkovskou“. V centru jeho her byly „podivné“ postavy, někdy jen modely, cizinci v rodině i ve společnosti, které drtí soukolí moci. A kromě toho byl Jaromír vědoucím dramaturgem, jenž okamžitě rozpoznal slabiny i další možnosti textu. Má rozhlasová hra Pražské impromptu pro pana Gustava M. je nejlepší z mé pětice rozhlasových her díky jeho zacílené dramaturgii.

    Mé pobývání s Jaromírem Ptáčkem v redakci rozhlasových seriálů se v průběhu času proměnilo ve velké přátelství. Zpečetila jej má svědecká výpověď u soudu v Ptáčkův prospěch, která mu pomohla proces vyhrát. Gromov od Ptáčka objednal rozhlasový seriál mimo „Vondry“. Jeho výsledná verze přesahovala v normalizaci povolené. Gromov zesinal strachy a tvrdil, že Ptáček nikdy text nedodal, a že se tudíž seriál nemůže natočit, a tudíž autorovi nenáleží ani koruna. Byla to lež, byl jsem u toho, včetně všech mých kolegů, když Jaromír kompletní text seriálu svému nadřízenému odevzdal. Jaromír se nevzdal a svěřil řešení té záležitosti soudu. Cituji z Ptáčkových vzpomínek, uveřejňovaných v Divadelkách s titulem Pod širákem rozhlasu: Kolikrát už vstupoval do budovy Městského soudu? Neměl vždycky tísnivý pocit? A u koho to máte? U pana doktora Bureše. To máte štěstí… To je spravedlivý pán. Jde znovu po schodišti nepříjemné budovy. Už ví, že nikdo z dramaturgů nesvědčil. Vedení redakce dalo tichou poštou zřetelně najevo, že by mu bylo nepříjemné, kdyby tak někdo učinil. A tak se ustálilo stanovisko: Nikdo nic neslyšel, nikdo nic neviděl, nikdo si nic nepamatuje, akci odmítne jenom jediný: Jan Kolář. Stane se za to terčem pomluv, které budou mít svou váhu i po revoluci. Erinyje jsou jenom obrysy našich dnů…

    Vedení rozhlasu mně ovšem hlasitou poštou dalo najevo, že jsem se zachoval nepatřičně. Byl jsem zavolán k jednomu z vrcholných šéfů, JUDr. Zdražilovi, který mi začal všelijak vyhrožovat. Bránil jsem se, že jako čestný komunista přece nemohu lhát před socialistickým soudem. Vyrazil mě ze své kanceláře – a nic se mi nestalo.

    Jaromírovi však ta soudní výhra moc nepomohla. Jeho seriál natočen nebyl, byl odložen ad acta, jen honorář osmdesát tisíc korun mu rozhlas musel proplatit. Vzápětí se vedení rozhlasu Jaromírovi pomstilo vyhazovem. Už jako vedoucí rozhlasové redakce literatury a dramatu faktu jsem mu podal pomocnou ruku a pod cizím jménem jsem uvedl dvě jeho – skvělé! – rozhlasové hry. Do rozhlasu se Jaromír Ptáček směl vrátit až po listopadovém převratu.

    S Moravákem Jaromírem jsme se po celá devadesátá léta jednou týdně scházeli v Blatničce v pražské Husově ulici nad sklenkou moravských vín. Jaromír umřel postižen rakovinou na jaře 2003. Nemohl jsem mu jít na pohřeb. V ten čas jsem po dvouměsíčním pobytu ve střešovické vojenské nemocnici s obtížemi chodil o berlích, pravá ruka bez pohybu, mrtvá. Rehabilitace každý den.

    Při návratu z představení Festivalu divadla německého jazyka v listopadu 2002 mě na přechodu v ulici Čs. armády srazilo auto a ujelo. Jeho řidiče, drobného zlodějíčka bez řidičského průkazu, policie po osmnácti měsících polapila. Soud navrhl, abych se připojil k trestnímu stíhání a vymáhal na obviněném, nezaměstnaném looserovi, který přežíval v dejvické garsonce své babičky, odškodné. Jelikož mi napsal upřímný omluvný dopis, neučinil jsem tak.

    Jaromírova smrt mě hodně zasáhla. Byl vedle Vladimíra Justla mým nejdůležitějším starším přítelem.

    * * *

    Počátkem devadesátých let vyhozen z rozhlasu a zaměstnán ve Scéně, která se pod novou šéfredaktorkou řítila do propadliště, rozhodl jsem se pro radikální zvrat ve svém profesním životě. Zdálo se mi, že s cejchem normalizačního komunisty nemám v české kultuře šanci. Má sestřenice Alenka žije ve Windermere, v Lake District, nejromantičtější části staré dobré Anglie. S manželem Rogerem tehdy vlastnila restauraci v nedalekém Kendalu. Byl to nóbl podnik pro bohaté, který otevíral až ve tři hodiny odpoledne. Domluvili jsme se, že u nich budu rok gratis bydlet, v jejich restauraci budu mýt nádobí a dovážet do ní suroviny a za plat budu dopoledne navštěvovat jazykový kurs – a konečně se pořádně naučím anglicky. A pak se uvidí… Zrovna mi vyšla knížka Jak to bylo v Semaforu – taková napůl publicistická, napůl teatrologická rekapitulace uplynulého semaforského dvacetiletí. Slušný honorář za ni jsem hodlal zanechat ženě a dětem, aby během mé roční nepřítomnosti měly z čeho žít.

    Telefonát ředitelky Divadelního ústavu Heleny Albertové vše změnil: Obnovíme Divadelní noviny, v konkursu na šéfredaktora se nepřihlásil nikdo, u něhož je záruka, že na to má. Vyhlašujeme druhé konkursní kolo. Přihlaste se do něj, a pokud přijdete s dobrým projektem…

    Nové Divadelky jsem koncipoval jako pokračování Divadelních novin z šedesátých let. Ne nápodoba, nýbrž navázání na jejich otevřenost, svobodomyslnost a samozřejmě na jejich vysokou odbornou a stylistickou úroveň. Do redakce jsem pozval Helenu Suchařípovou, Richarda Ermla a Vladimíra Procházku, jenž pro nesouhlas s novým ředitelem Činoherního klubu divadlo opustil. A také krásnou Báru Topolovou, známou jako Anna Jilská ze samizdatového sborníku O divadle.

    Vše vypadalo slibně: tisk, redakční provoz, honoráře, distribuci a cesty za divadlem hradil vydavatel. Československo pořád ještě hojně četlo a Divadelní noviny vycházely v nákladu pět tisíc výtisků na číslo.

    O trnité cestě, kterou pro českou kulturu chystala klausovská vládní garnitura s lidoveckým ministrem kultury, jsme neměli ani ponětí.

    A jak to se mnou bylo dál? Snad někdy jindy – v knížce, pokud ji dopíšu a pokud se nějaké nakladatelství odhodlá ji vydat.

    (Konec.)


    Komentáře k článku: Útržky z paměti (IX) Jak se máte, Vondrovi? Divadelky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,