Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Krvavý kříž medového království

    Vesnická tematika, fascinace ženskými hrdinkami, příklon k tradicím a mýtům – to jsou rysy, kterými bychom mohli charakterizovat režijní i autorský styl Martina Františáka. Taková je také inscenace Kříž u potoka, uváděná ve Slováckém divadle Uherské Hradiště.

    Eva Kláry Vojtkové není naivka, odhodlaně bojuje za svůj ideál, projde deziluzí, ale nechce se vzdát… FOTO MAREK MALŮŠEK

    Ke scénické adaptaci klasické české prózy se silnou ústřední hrdinkou se Martin Františák vrací po čtyřech letech – v roce 2014 režíroval v ostravském Divadle Petra Bezruče Petrolejové lampy podle literární předlohy Jaroslava Havlíčka a v pražském Divadle v Dlouhé Vlčí jámu Jarmily Glazarové. Petrolejové lampy i Vlčí jáma se řadí k tzv. psychologické próze. Její autoři se kromě ponoru do podvědomí postav, sledování jejich duševních pochodů, myšlenkového a emocionálního vývoje zaměřovali také na pečlivou kresbu sociálního prostředí.

    Ačkoli v případě Kříže u potoka sahá Františák po literární látce o osmdesát let starší, inspirace psychologickým proudem je zjevná. Autorka předlohy Karolina Světlá se ve svých ještědských prózách pohybujena hranici romantismu a realismu, vytváří morální vzory, typizované postavy, které buď jsou, nebo nejsou hodné následování. Vždy u ní dochází k jisté idealizaci až heroizaci hrdinů, jejichž jednání působí, zvlášť z dnešního pohledu, dost naivně. Františák se jakékoli didaktičnosti důsledně vyhýbá a neinscenuje Kříž u potoka ani jako realistické vesnické drama. Důraz na motivace a psychologickou studii postav obohacuje o prvky symbolistické, mystické i společensko-kritické, které mohou připomínat drama severské. Klade důraz na obřadnost, nebojí se patosu. Jeho hrdinové tu ovšem nejsou morálními vzory, nýbrž až archetypálními postavami. K látce přistupuje tak, aby nebyla jen současná, ale aby byla nadčasová.

    O lásce poctivé

    Oporu měl Martin Františák ve vynikající dramatizaci Lenky Lagronové, již ještě upravil ve spolupráci s dramaturgyní Markétou Špetíkovou. Lagronová opomíjí dospívání hrdinky a vybírá z románu tu část, která je věnována již dospělé Evě. Do expozice staví vyprávění Eviny pěstounky, v němž se Eva dozvídá o Józe, která proklela rod Potockých, aby v něm již nikdy nebylo lásky poctivé. Eva se rozhodne, že je tou, která dokáže kletbu zlomit. Vdá se za Štěpána Potockého na statek, kde žije i jeho podivínský bratr Ambrož. Vztahy trojice se posupně komplikují, Štěpán pije, je žárlivý a agresivní, Eva nachází zastání u Ambrože. Odmítá ale jeho vyznání lásky a zůstane věrná manželovi, aby zlomila kletbu. Její oběť se vyplatí – Štěpán si uvědomí svá provinění, chová se doma vzorně a účastní se i veřejného dění.

    Románová Eva je nositelkou hlavní ideje, že povinnost musí být nadřazena osobním potřebám, což prospívá celé společnosti. Aby se dnešnímu divákovi její počínání zdálo uvěřitelné, musela postava dostat mnohem současnější rysy. Eva v inscenaci je spíše trochu domýšlivá než naivní. Chce dokázat, že zvládne žít s Potockými ve vzájemné úctě a lásce. Je emancipovaná a ambiciózní, ale zachová si kladné rysy. Upozaděný zůstává motiv její oběti – snaha o harmonický život a to, že skrze Štěpána může prosazovat své hodnoty mezi vesničany, se pro ni zdají být stejně důležité jako láska k Ambrožovi.

    Také další témata vybírá Lagronová tak, aby se dala uchopit současně a měla obecnou platnost. Věnuje se vztahu muže a ženy, tomu, jak zamilovanost odezní, projeví se charakterové rysy, které jeden na druhém neviděl, nebo jak se muž těžko smiřuje se soužitím se vzdělanější ženou. Předkládá téměř psychologickou studii toho, jak se manželství promění po narození dítěte. Na pozadí sledujeme ještě vztah Štěpána a Ambrože, oscilující mezi rodinnou pospolitostí, bratrskou láskou a mužskou rivalitou.

    Klára Vojtková jako zbožňovaná Eva a Tomáš Šulaj v roli jejího švagra Ambrože FOTO MAREK MALŮŠEK

    Mužský versus ženský princip

    Inscenace je rozdělena na tři části. První je retrospektivní, realita příběhu se v ní prolíná s magickými výjevy – Evina pěstounka splyne s postavou Józy, která Evě vylíčí svůj tragický osud. Už v této části inscenace se Františákovi podařilo vytvořit několik silných obrazů – když Franík Potockých místo horkokrevné Józy, po níž toužil, objímá jen nehybnou figurínu nebo když omámená Józa konečně prozře, křičí na dětský kočárek: To není moje dítě, a ostatní před ni vrší plecháčky, z nichž rok nevědomky pila očarované mléko. Sugestivní Józino vyprávění dokresluje projekce. Když se plátno vysune, ocitáme se zpět „v současnosti“, Józa mizí, nadále ale prochází inscenací jako jakýsi Stín.

    Zatímco první část má charakter lidového vyprávění, druhá je psychologičtější, sleduje podrobně jednání postav a jejich vyvíjející se vztahy. Velmi křehké pasáže (jako je například scéna svatební, kdy se Eva se Štěpánem zamotají do pruhu látky, který symbolizuje jejich milostné spojení) tu střídají emotivní výbuchy a drsné výjevy. Když Štěpán Evu zraní, scéna se zalije červeným světlem a hrdinka má místo původního panenského věnečku ve vlasech a na rukou krev…

    Společné těmto dvěma částem je neustálé potýkání se mužů a žen. Józa z nich učiní dva nesmiřitelné tábory, Eva usiluje o rovnováhu. Ženský princip ale po celou dobu dominuje. Příběh sledujeme ženskou optikou, ženy jsou příčinami i hybatelkami dějů. Mužská domýšlivost a iluze o vlastní dominanci se ve světě Kříže u potoka jeví jako krutě naivní.

    Po přestávce se inscenace proměňuje, z rodinného dramatu se stává drama společenské. Ilustruje to hned první scéna, v níž Eva učí Štěpána projev pro vesničany. Ona zvítězila, on je napraven. Jak se popasovat s proměnou násilnického, záletného opilce ve ctihodného občana, bylo jedním z nelehkých úkolů pro dramatizaci. Vyhnout zcela se jí nejde, tvůrcům ve Slováckém divadle ale poskytla dobré východisko pro závěrečné vyznění. Štěpána vidíme, jak se kaje z hříchů, které spáchal na Evě, poslušně se podřizuje a hlásá mezi lidmi její myšlenky. Zdánlivě spontánně promlouvá k vesničanům, divák ale ví, že má vše dobře promyšleno a nacvičeno. Stejně tak jeho spoluobčané upřímně tleskají, ale přitom se smlouvají za jeho zády. Za vším se skrývá pokrytectví a faleš. Zlo už nenese kletba, nyní je v lidech a jen tak nezmizí. Vše směřuje k tragédii. Ambrož umírá a smířlivého vyznění se v této adaptaci přece jen nedočkáme.

    Dramatizátorka Lenka Lagronová předkládá téměř psychologickou studii toho, jak se manželství promění po narození dítěte FOTO MAREK MALŮŠEK

    Ve včelím úlu

    Inscenace vyniká také výpravou Evy Jiřikovské, zejména ve střední části. Esteticky působivý je barevný kontrast sytě žlutých kostýmů a modrého nasvícení, a hlavně celková stylizace, která příhodně ilustruje rodinné vztahy. Symbolem vábení a prvního zamilování je medové srdce, to se ale snadno rozdrolí… Svatební obleky Evy a Štěpána připomínají včelí plástve, místo venkovského stavení stojí na scéně velký úl, kam Eva vstupuje jako královna, která se postará o svůj rod. Ambrož jako včelař zařídí, aby vše fungovalo, drží nad domácností ochrannou ruku. A Štěpán se ocitá v roli trubce, funguje jako„nástroj“, jehož prostřednictvím Eva splní své předsevzetí. Až po scénách milostného spojení svlékne Štěpán včelí kabát a na hlavu si nasadí kožešinu s rohy, která naznačuje zvířeckou stránku jeho povahy. Kromě toho, že výprava umožňuje nést tyto symbolické významy, pojetí rodu jako včelího společenství odkazuje k silně matriarchálnímu uspořádání fikčního světa.

    Také ve výpravě se odráží obrat ve třetí části – Eva a Štěpán oblékají strohé kostýmy, v nichž splynou se zbytkem ansámblu, oděného do nadčasových černých obleků/šatů a bílých košil. Místo úlu se na scéně ocitá pódium pro Štěpána řečníka. Střízlivější výpravu provází i výrazné zcivilnění herectví oproti prvním dvěma částem, v nichž řadu scén provází velmi vypjaté emoce. Zásluhou režiséra i herců však patos nikdy nepřekročí únosnou mez.

    Inscenace klade velké nároky zejména na trojici herců ztvárňujících ústřední postavy, kteří museli obstát v proměnách, jimiž jejich charaktery procházejí. Eva Kláry Vojtkové není naivka, odhodlaně bojuje za svůj ideál, projde deziluzí, ale nechce se vzdát. Neprojevuje se submisivně ani zranitelně, dokud není opravdu zraněná psychicky i na těle. Nakonec ji vidíme jako zkušenou matku a manželku tak, jak si od začátku předsevzala. Ve scénách, kdy si Eva šáhne na dno, je Vojtková zvlášť přesvědčivá, v civilním projevu ve třetí části zase vtipná. Zdeňku Trčálkovi v roli Štěpána více sedí poloha bouřlivého flamendra, jako zamilovaný chasník a poslušný manžel se spíš drží zpátky. Nejúspornější, a přitom nejpřesnější je Tomáš Šulaj jako Ambrož – zprvu zdánlivě podivínský asociál, který nečekaně vyjeví něhu k novorozené neteři a později vášnivou lásku ke švagrové a šílenou zuřivost, když jej odmítne. Nakonec se promění v hrdinu příběhu, který už však nemůže nic zachránit a tiše umírá. Do role Józy obsadil Martin Františák brněnskou herečku Drahomíru Hofmanovou, která zkušeně ustojí silně expresivní projev, jejž nesmířlivá povaha Józy vyžaduje. Nezodpovězenou otázkou je pro mě typově neodpovídající obsazení Ireny Vackové do role prostopášné Mařičky a celková stylizace této postavy jako obstarožní prostitutky.

    Kromě výše zmíněného inscenace zaujme precizním jevištním pohybem. Je znát, že si Martin Františák k pohybové spolupráci přizval mima Pavola Seriše. Jistě také jeho zásluhou vypjaté momenty – například ten, kdy Eva u konce svých sil upadne, ale vždy znovu vstane – nepůsobí trapně. Stejně důležitá je hudba Nikose Engonidise – jediná složka inscenace, která otevřeně rozvíjí folklorní motivy.

    Kříž u potoka je ve všech ohledech vyvážená a sevřená inscenace. V Uherském Hradišti vznikl ten nejlepší možný příklad toho, jak oživit českou klasiku.

    Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Karolina Světlá: Kříž u potoka. Dramatizace Lenka Lagronová, režie Martin Františák, dramaturgie Markéta Špetíková, úprava Martin Františák a Markéta Špetíková, výprava Eva Jiříkovská, hudba Nikos Engonidis, pohybová spolupráce Pavol Seriš. Premiéra 24. března 2018. (Psáno z reprízy 14. dubna 2018.)


    Komentáře k článku: Krvavý kříž medového království

    1. Jitka Pelánová

      Avatar

      Slovácké divadlo,
      jako již tradičně, nezklamalo. Byť jsem měla trochu obavy, jak se zhostí této literární předlohy, která je v mém vědomí dávno zasunutá do doby snad ještě předmaturitní. Dostatek času k přemýšlení, řada silně působících scén, skvělé herecké výkony. Vše podtrženo fungující a vypovídající scénografií. Jen mi v závěru vyvstala otázka, jak posoudit důsledky Eviny oběti, zda převáží miska dobra či zla. Ale to je spíše otázka na Karolínu Světlou… a nic na světe není jednoznačné…
      Děkuji za krásné představení!!!

      28.05.2018 (22.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,