Třikrát z jednoho světa
Tři zvuková alba vzešlá z poetiky malých divadel šedesátých let jsou možná posledním „živým“ svědectvím o této éře a zároveň duchovním klimatu doby, které v tvorbě protagonistů malých scén „podloudně“ přežilo i v tzv. normalizaci. Vydáno už bylo téměř vše více či méně podstatné. První dvě – Jazzman Cimrman a Vodňanského Vzpoura kocourů – pocházejí ze Supraphonu, třetí pak – Jan Werich a Semafor – z Radioservisu.
Jan Vodňanský a Petr Skoumal kdesi v závod- ním klubu, 70. léta
foto archiv
Hudebně zdravotní seminář Jazzman Cimrman byl jedním ze sedmi programů Salonu Cimrman, které Jiří Šebánek připravil se svým stálým spolupracovníkem jazzmanem Karlem Velebným, legendárním dr. Hedvábným z Vinárny u Pavouka. Salon Cimrman založil Šebánek sice až jedenáct let po roztržce s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem a odchodu z Divadla Járy Cimrmana, způsobem humoru však až do posledních „salonních“ představení – už bez zesnulého Velebného – zůstal ukotven právě ve zmíněné rozhlasové vinárně, v níž se postava českého génia zrodila. Zatímco Smoljak se Svěrákem vtiskli v průběhu času svému hrdinovi jistý charakter a sociální zázemí, Šebánkův Cimrman je čiré abstraktum, muž bez vlastností a původu, v podstatě záminka ke komickým mystifikacím, často pořádně přitaženým za vlasy. Zatímco Smoljakovo a Svěrákovo divadlo se v originální komediální nadsázce dotýká českosti, našeho národního charakteru, Šebánkův salon zůstává uzavřen v prostoru tzv. čistého „bezpředmětného“ humoru, o němž marně snili V+W v časech Vestpocketky. Především proto Salon Cimrman nikdy nedosáhl masové obliby Divadla Járy Cimrmana, byl pouze pro fajnšmekry, jimž nevadilo, že se Šebánkův humor občas pohybuje na hraně trapnosti. Vtipy à la Josef Kajetán Textil či Profukovač hlavní Václav Fuka bychom čekali spíš od žáků sedmé B než od renomovaného autora.
Sraz spřízněných duší v pražské Lucerně – na jevišti Suchý, Werich, Šlitr a Horníček.
FOTO ARCHIV
Pro štamgasty, obávám se, je i album Vzpoura kocourů, které Jan Vodňanský vybral a sestavil ke svým sedmdesátinám. Částečně je to soubor písniček „okrajových“, které nezazněly v zásadních divadelních programech Vodňanského a Skoumala (S úsměvem idiota, S úsměvem Donkichota, Hurá na Bastilu), anebo se jimi jen mihly. Do průřezu své písničkářské kariéry Vodňanský zařadil i písně z postskoumalovského období. Vzniklo tak kvalitativně nevyrovnané album. Jan Vodňanský sice i v „účelových“ písničkách pro pořad Výchovný koncert prokazuje talent jedinečného textaře, překvapujícího nečekanými rýmy a slovními hříčkami, zhudebněny jsou však spíše matně, bez výraznější skladatelské invence. Skladby Petra Skoumala (třeba ruskou melodikou poznamenaný Lidojed, Persona non grata či kabaretní kuplet Vzpoura kocourů) utkví okamžitě v paměti. Z hudby Přemysla Ruta si nezapamatujete jedinou notu ani po desátém poslechu. Pro štamgasty (mezi něž se počítám) je ale příjemným překvapením do této chvíle nezveřejněná supraphonská nahrávka Horkého letního odpoledne v lyrické a lehce sentimentální interpretaci Jiřího Štědroně anebo zcela neznámé Juice Blues, jemuž hlas a duši propůjčila Eva Olmerová.
30. září 1966 Suchý se Šlitrem pozvali spřízněné duše – kruh skalních příznivců Semaforu – do pražské Lucerny a nabídli jim víc jak hodinový program ze svých písniček spojených s odpovědnou na otázky z publika. Konferoval Miroslav Horníček a na dotazy „z pléna“ odpovídal i jeden vzácný host – Jan Werich. Byl to šťastný, bezprostřední večer, který Werich ironicky nazval happeningem, my v sále tenkrát hltali každé slůvko, jež naše idoly na jevišti vyřkly. Dnes, po šestačtyřiceti letech, působí ty otázky i odpovědi jako ozvěna z dávného světa, který nenávratně pominul.
Z celé té smrště improvizovaného dialogu s nadšeným obecenstvem přežilo málo, možná jen pár bonmotů Jana Wericha: Co považujete za svůj největší úspěch? – Že jsem se narodil, pro pět ran. Písničky z Reduty, z Jonáše a z Benefice ale jako by zub času nepoznamenal. A navíc, autentický zpěv (třeba i s drobnými chybami) má vždycky větší sílu než sebelepší studiová nahrávka. A ještě jedna dobrá zpráva pro štamgasty, tentokrát semaforské: poprvé a naposledy tu Jiří Šlitr seznámil spřízněné duše se svým úlovkem z Azbukistanu, parodií songu Klementajn, kterou zapěl s pomocí nenapodobitelné směsky ruštiny, češtiny a angličtiny.
Komentáře k článku: Třikrát z jednoho světa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
