Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Tři obrázky z Facebooku

Odjela jsem na narozeniny do Londýna! Ne na své, na sté! Těšila jsem se. Byl to tak trochu rodinný výlet a vzala jsem svou mladší dceru Mariannu, aby se zážitky zdvojily.

První den

Fučelo. A co čert nechtěl, nachomejtly jsme se k dalším narozeninám. Ke Královniným. Jak jsme tak procházely okolo Buckinghamského paláce, napadlo moji dceru – chce to fotku! Nakonec proč ne, jsem po mámě taky Elisabeth! iPhone i my jsme se třály zimou a vlhkem, ale první selfí jsme měly v kapse.

1. selfí. FOTO HANA FREJKOVÁ

První selfí. FOTO HANA FREJKOVÁ

V dešti jsme utíkaly do Gielgud Theatre na The Curious Incident of the Dog in the Night-Time, dramatizaci i u nás známé knihy Marka Haddona Podivný případ se psem. Zdařilá adaptace Simona Stephena v režii Marianne Elliott o autistickým tínejdžrovi se úspěšně hraje už dva roky. Graham Butler, který zcela neotřelými prostředky ztvárnil patnáctiletého nadaného matematika, byl opravdu vyjímečný. Nicolas Tennant, představitel otce, byl výborný typ, a nejen tím přitahoval pozornost. A Geometrická scéna Bunny Christie, v některých okamžicích dokonce evokující klaustrofobickou atmosféru, plně sloužila svému účelu.

A ještě bonus: Když procházíte vnitřkem Gielgud Theatre s vytapetovanými stěnami, s velkorysými širokými balkony, s příkladnými báry, toaletami, šatnami… tak právě v té chvíli je vám jasno, že jste v Londýně. Není mýlka! Dýchne na vás atmosféra staré dobré Anglie a zapomenete na dennodenní strasti!

Hned po odpoledním představení, které bylo plné uniformovaných středoškoláků a cizinců jsme se přesunuly, zcela v duchu dalšího, v tomto případě čtyřsetletého výročí úmrtí divadelního velikána Shakespeara – na českou ambasádu. Na přednášku také velikána, tentokrát vyjímečného shakespearovského překladatele, pana Hilského. Byla to přehlídka parádeštyků z jeho překladů. Sám přečetl pár ukázek. Jeho úžasné mozkové  ’vývrtky’ mi připomínají pro mne nedávno objevené anglické slovo ‘head-scratching’ / drbání hlavy. V jazykové škole mi řekli, že má mnoho významů, mimo jiné také – ´hodně používat hlavu´, prostě, drbat se na ní tak dlouho až nápad naskočí. Možná, že to tak funguje.

Druhý den

Pršelo, jen se lilo, tedy – ‘it was raining cats & dogs’ – abych zůstala v Londýně. A strašná zima. Vydaly jsme se do Tate Modern. Vybraly jsme výstavu Performing for the Camera. Výstava zkoumala vztah mezi fotografováním a předvedením-provedením. Charles Ray (vlastní tělo, přehozené přes štafle jako socha), Yves Klein (zachycení akčních vystoupení-nahé ženy tisknou svá těla, namočená v barvě, na stěnu), Erwin Wurm (lidská akce zachycená v jedinečném neopakujícím se okamžiku), Samuel Fosso (v mnoha portrétech) a další a další… Rozsáhlá výstava, zdržely jsme se. V privátním klubovém Caffe jsme se, díky zapůjčené permanentce, dívaly z výšky na mokrý Londýn a ven se nám nechtělo. Ale blízkost Globu nás na poslední chvíli přivedla k dalšímu ‘oslavnému selfí’. V poklusu jsme zaostřily na známou fasádu a pak už hrrrr – na další shakespearovskou událost.

Druhé selfí. FOTO HANA FREJKOVÁ

Druhé selfí. FOTO HANA FREJKOVÁ

Na holandskou produkci Kings of War do Barbicanu. Čekaly nás čtyři a půl hodiny! Po první hodině jsem trochu znejistěla. Herci oblečeni v soudobých kostýmech hráli velmi civilně až nezáživně. A v holandštině! Titulky umístěné vlevo nahoře byly dlouhé a při mých znalostech angličtiny, bohužel, velmi složité. Nemohla jsem odčítat od rtů a od gest. A projev byl tak minimalistický, že jsem často ani nestíhala kdo mluví. Začala  jsem se dívat kolem sebe. Na diváky, na interiér, zdaleka ne tak krásný jako v divadle den před tím. Přece jen betonový Barbican centre byl postaven mnohem později, v místech silně poškozených bombardováním během 2. světové války.

Poznenáhlu, když už jsem si začala zoufat, jsem si zvykla a způsob divadelního vyjadřování mi začal být bližší. Obrazovka nahoře uprostřed ukazovala detaily herců, jejichž akce se odehrávaly za scénou a zatahovaly mě do děje. Ještě štěstí, že jsem se chytila! Po pauze jsem mohla zhlédnout fantastickou show vyprávějící o hrůzách moci, ctižádostivosti, ješitnosti, egoismu, agresivitě. A zároveň o mnoha stylech herectví. Na obrazovce jemný filmový detail vrahů a obětí ve zcela moderních kulisách, na jevišti kompletní hra.

Belgický režisér amsterodamského divadla Toneelgroep Ivo van Hove vás bez okolků, bez zkrášlování a zcela cílevědomě vede do novodobého Shakespeara 21. století. Kompilace Jindřicha V, VI a Richarda III je cílená, přesná a nezavádějící. Ukazuje pouze vládce. Míří naprosto přesně do jádra věci, do hluboké osamělosti diktátorů, ve které už zbývá jen přátelit se s úzkostí, stihomamem a hrůzou. Nakonec přijde opomenutí záchranných opatření a – prohra! Úžasný výkon Hanse Kestinga. Jako Richard III pomalu, promyšleně a důmyslně rozvíjí svou zrůdnost. Napřed svou postavu skicuje, občas se zaryje do papíru, aby v zápětí mohl povolit a nevystrašil protihráče. Jeho kresba je naprosto strhující. Výrazové prostředky mění podle potřeby až do posledního zaskřípání! Zcela mi učaroval.

Skláním se před touto produkcí, která skutečně důstojně oslavila čtyřsetleté výročí smrti génia. Nemohly jsme sice vychutnat úplný závěr představení a bouřlivé ovace, neustále jsme sledovaly hodinky. Poslední vlak z Blackfriars se totiž o naše zážitky nezajímal. Ale povedlo se! V kvapu, a úspěšně, jsme ve 23.50 dosedly do vagónu posledního vlaku do Bromley. Uf.

Třetí den

Další shakespearovská událost. The Complete Walk – projekt 37 desetiminutových videí všech Shakespearových komedií a tragedií rozmístil  Režisér Dominic Dromgoole na 2,5 mílové cestě mezi Westminster Bridge a Tower Bridge. My jsme jí prošly pouze v letu. Vlastně jsme jen proletěly s kufry při cestě na letiště. Zase byla zima a videa se nezdála být až tak zajímavá. Nejvíce mě zaujal Král Lear s Kennethem Cranhamem. A snad i Othello, Richard II… Ale bylo málo času.

Třetí selfí. FOTO HANE FREJKOVÁ

Třetí selfí. FOTO HANE FREJKOVÁ

Třetí selfí jsme pořídily na 100tých narozeninách Jean. Byl to pro mne dojemný návrat do dětství, ve všech jeho podobách. Znovu jsem se setkala s těmi, které jsem dlouho neviděla, a setkala se s novými tvářemi. Díky za takováto setkání!

Člověk rekapituluje a přitom hledí na vzory.

Je dobře, že některé má!!!

///

Potn. aut.: Jean Eisler, rozená Layton. Otec, sir Walter Layton, později lord Layton /1947/, byl zakladatelem organizace Czech Refugee Trust Fund spadající pod britské ministerstvo vnitra a pomohl tisícům českých uprchlíků. Provdala se za ekonoma Pavla Eislera (1919-1966), v 50-tých a 60-tých létech žili v Praze. Po smrti manžela se vrátila do Anglie.

  • Autor: Hana Frejková
  • Publikováno: 08. července 2016

Komentáře k článku: Tři obrázky z Facebooku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kritika

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Obrazem

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,