Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Trendy nového divadla? aneb Malá inventura 2015

    Číslovku třináct měl před sebou napsanou letošní ročník festivalu nového divadla Malá inventura 2015, který se konal od 19. do 25. února ve vybraných pražských divadelních scénách. Jeho cílem je tradičně představit nejvýraznější projekty na poli nového divadla u nás, poskytnout možnost jejich prezentace před regionálními či zahraničními promotéry a podpořit komunikaci vedoucí k větší prezentaci těchto subjektů u nás i v zahraničí či k navázání mezinárodní spolupráce.

    mala-inventura-2015-logo

    Kromě samotných představení je pro festival typický i bohatý doprovodný program, který byl v letošním roce připraven ve spolupráci s Národní galerií. V jejích prostorách – ve Veletržním paláci – sídlilo i festivalové Hnízdo, kde konaly setkání, přednášky a diskuse, koncerty nebo výtvarné dílny.

    Prvním představením zde – na scéně Studia Hrdinů – ve čtvrtek 19. února odstartoval i Hlavní program letošního ročníku, Mosterkabaret Freda Brunolda nabízející další díl svého nekonečného seriálu Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát #16.

    Continuo zřejmě hledá své "nové" místo v novém divadle. FOTO JIŘÍ PASZ

    Continuo zřejmě hledá své „nové“ místo v novém divadle. FOTO JIŘÍ PASZ

    Před oficiálním zahájením festivalu měli ještě diváci možnost zhlédnout představení By The Wall, jež prezentovalo Divadlo Continuo v Experimentálním prostoru Roxy/NoD. Tento projekt byl zřejmě původně připravován jako pouliční divadlo, a tak v uzavřeném prostoru působil trochu nuceně a bezdůvodně. Jeho plusem byl živý hudební doprovod, minusem absence konkrétního autorského záměru, který byl v charakteristikách představení pojmenován jako „kompozice volných asociací“. Continuo zřejmě hledá své „nové“ místo v novém divadle. Jeho interpreti se snažili využít maximálně svých pohybových schopností, ale jako by jim chyběl jasný cíl.

    V Divadle Archa byl tentýž večer zakončen produkcí Trumpets in The Sky skandinávsko-české trojice Juli Apponen, Ann Sofie God a Nela H. Kornetová. Jedná se o  atmosféricky laděnou taneční inscenaci, která ukázkově spojuje trendy a tendence, jež dnešní „nové divadlo“ přináší. Představení tak elegantně naznačilo, co všechno mohli diváci od dalšího dění na festivalu očekávat: provokující autorskou tvorbu, maximální využití scénického prostoru, originální scénografii, soudobý light design, rafinovaná hudební aranžmá, synkrezi inscenačních prostředků, silná témata v narativním i nenarativním zpracování, kvalitní pohybový materiál, výjimečné protagonisty. Trumpets in The Sky obsahoval od všeho něco, i když výsledek působil ještě trochu nesměle. Skoro jako by se hlásil k speciálnímu festivalovému programu nazvanému Nová krev na scéně, do kterého byli letos zařazeni vybraní absolventi uměleckých škol.

    Nová krev na scéně

    Manipulace jako element zasahující do lidských životů, jako základní touha po moci, jako základní potřeba být manipulován - Umění manipulace. FOTO archiv Malá inventura

    Manipulace jako element zasahující do lidských životů, jako základní touha po moci, jako základní potřeba být manipulován – Umění manipulace Heleny Štávové a Jakuba Rataje. FOTO archiv Malá inventura

    Dvě ze tří představení v tomto programovém speciálu uvedlo divadlo Alfred ve dvoře. Umění manipulace Heleny Šťávové (HAMU) se v mém pomyslném hodnotovém žebříčku letošního ročníku umístilo na nižších příčkách. Taneční choreografie vytvořená nepřesvědčivým pohybovým slovníkem v kombinaci s neopodstatněným využíváním rekvizit se dostala do konfrontace s vyspělostí zvukového designu elektroakustické hudby Jakuba Rataje, kterou v původní verzi připravil velký orchestr. Tentokrát však Jak Rataj vystoupil (živě) sám, a tak se trio performerů a jejich tanec staly hlavním bodem divácké pozornosti, což se mi nejevilo zrovna šťastným řešením. Nicméně konkrétní hodnota
    přímého propojení hudby a tance zůstala.

    Umbilicus, autorské sólo Florenta Golfiera (JAMU), mělo viditelně menší ambici, nicméně zaujalo právě svou neproklamovanou přirozeností a milou bezprostředností. Na pomezí nonverbálního divadla a klaunerie se odehrával zápas mladého muže s okolním světem prostřednictvím postupů interaktivního divadla v komunikaci s diváky, nadsázky, originality ve využití těla, autenticity projevu. Právě těmito postupy toto představení viditelně překonalo hranice školní práce a nechalo vyznít potenciál, který mladý performer v sobě nese.

    S podobným pozitivním výsledkem se prezentovalo i třetí uvedení „nové krve“, tentokrát ve Studiu Alta, inscenace GoG Sáry Arnstein a Jiřího Šimka (DAMU). Autorské představení volně inspirované stejnojmennou knihou Giovanniho Papiniho zpracovává intenzitu existence vlastního já. Já-dro. Já. Jsem jedinečný? Potřebuji. Neustále. Potřebujeme se. Neustále. Jsme lidé… /…/ Slyšíme, vidíme, myslíme, mluvíme. Bez kompromisů. Jsem? Režijně staví performance na textu, ale zároveň využívá atmosféru nedějové divadelní akce. Se sebeironií nahlíží na různé metaforické situace, nebojí se konfrontace. Vše působí promyšleně a synteticky, velmi kreativně. Ilustrační kresba na těle rozvedená do videoartu dodává celému dílu punc originality a poetičnosti.

    Trenažérové zklamání

    Karlík aneb zážitkový divadelní trenažer. FOTO archiv Malá inventura

    Karlík aneb zážitkový divadelní trenažer. FOTO archiv Malá inventura

    Právě svébytná, originální poetika je to, co zcela chybí poslední premiéře Tanečního studia Light nazvané Karlík aneb zážitkový divadelní trenažér, které má ve svém repertoáru také Studio Alta a na festivalu bylo k zhlédnutí v dopoledních hodináchv neděli 22. února. Režisérka a zároveň umělecká vedoucí souboru Lenka Tretiagová si ke spolupráci přizvala opět Vojtu Švejdu. Ten se kromě hlavní role Willyho Wonky podílel i na scénáři, který se však jeví značně rozporuplně. Na jednu stranu je patrná snaha o výchovný aspekt této produkce (a vůbec divadla, které Tretiagová celý život provozuje), na druhou stranu ale vyvstává na povrch příliš jednoduchá forma divadelních akcí bez hlubšího podtextu s nevýraznými, nikterak rafinovanými scénografickými efekty. Choreograficky je inscenace neinvenční, vnějšková, což u souboru, který se definuje jako „taneční studio“, působí poněkud smutně. Chybí prostor pro dětskou fantazii, vše je příliš jasně a čitelně servírováno vnějšími divadelními prvky s téměř estrádním pozlátkem a příkazem „bavit se za každou cenu“. Publikum je sice téměř na jevišti, ale to je tak maximum divadelního zážitku, který Karlík přináší. S tím, na co jsme byli u TS Ligt zvyklí, to má pramálo společného. Snad jen – myšleno v pozitivním slova smyslu – herecky stále výraznější sourozence Terezu a Štěpána Tretiagovy.

    Malá inventura 2015

    Celkově však lze festivalový výběr hodnotit kladně. Rozpětí inscenačních možností nového divadla představila dramaturgie festivalu v širokém – v daných podmínkách maximálně možném – rozsahu. Od produkcí ryze tanečních (Imago Lucie Kašiarové, Duets souboru ME-SA, Korekce VerteDance) přes představení pro děti (Vivi tady nebydlí a již zmiňovaný Karlík) až po netradiční činohru, jakou byla Říše zvířat uvedená ve Studiu Hrdinů v režii Kamily Polívkové nebo silně antiutopistickou inscenaci režiséra Jana Friče  Mondšajn v Meetfactory. Zatímco Říše zvířat německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga odráží realitu života herců, vlastně performerů vůbec, Mondšanj nabízí deziluzivní sci-fi budoucnost tohoto (fiktivního) světa, kde se hercem stává každý a rozpory s realitou neznají mezí, což skvěle charakterizuje kontrast Beethovenovy sonáty Měsíční svit versus techno hudba. Text vznikl podle novely Ondřeje Štindla a Josefa Bolfa. Dramatizace Jana Tošovského a režie Jana Friče převádějící mnohé dialogy a akce do forem fyzického divadla byla vysoce nápaditá a fungující. K tomu je třeba vyzdvihnout vynikající výkony herců Tomáše Kobra, Jindřišky Křivánkové, Jana Lepšíka a Julie Goetzové. Vzniklo tak jedno z nejlepších představení letošní Malé inventury.

    Tanec

    DOT 504: Collective Loss of Memory. FOTO archiv Malá inventura

    DOT 504: Collective Loss of Memory. FOTO archiv Malá inventura

    Skvělou interpretaci je ale nutné vysoce ocenit i u tanečních produkcí Malé inventury. Například pohybovou křehkost Soni Ferenčikové v Imagu nebo elegantní projev a vyspělost souboru ME-SA (Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová) v Duetech. Patřily k velmi příjemným zážitkům jak z tanečního tak choreografického umění. Soubory fyzického divadla, které se na festivalu představily, konkrétně Farma v jeskyni (Informátoři) a DOT 504 (Collective Loss of Memory), provokovaly někdy až k hranicím divácké srozumitelnosti, zároveň však nabízely vysokou kvalitu emocionálně silného divadla. Že také stavěly na výjimečných interpretačních schopnostech členů souboru, není snad ani nutno zmiňovat.

    Propojení textu s tancem se věnuje i 420People. Tanečníci Nataša Novotná a Václav Kuneš (choreografie) se spojili s herci Davidem Prachařem a Lucií Trmíkovou a v režii Jana Nebeského vytvořili surrealisticky působící inscenaci Peklo – Dantovské variace. Bohužel festivalové uvedení postrádalo silné interpretační osobnosti, a to i v osobě Václava Kuneše, což najednou z 420People činilo průměrné interpretační těleso. Jevištní charisma Nataši Novotné značně převyšovalo její tři spolutanečníky. A právě nevyváženost v jevištním působení zúčastněných aktérů takovému druhu performance zrovna nepřeje.

    Možnosti nového divadla

    Skuteční lidé ve skutečných příbězích pod režijní taktovkou Jany Svobodové ukázali další možnosti divadla jako hry a společenského apelu. FOTO archiv Malá inventura

    Skuteční lidé ve skutečných příbězích pod režijní taktovkou Jany Svobodové ukázali další možnosti divadla jako hry a společenského apelu. FOTO archiv Malá inventura

    Do žánru nového divadla patří dnes i divadlo dokumentární. Divadlo Archa nabídlo z tohoto – u nás stále ještě poměrně výlučného divadelního žánru – projekt Vadí-nevadí.cz aneb kdo je srab a kdo hrdina. Skuteční lidé ve skutečných příbězích pod režijní taktovkou Jany Svobodové ukázali další možnosti divadla jako hry a společenského apelu.

    Nové divadlo dnes zastupuje mnoho „alternativních“ přístupů k divadelní tvorbě, vyvstávají dokonce i soubory a díla, které se tímto pojmem definují či – přinejmenším – zaštiťují. Patří k nim i Krepsko a jeho legendární inscenace Mad cup of Tea, jež stále nachází své obdivovatele. Nebo soubor Handa Gote, který mabídl osobitou dekompozici (či spíše výsměšnou destrukci) Svěcení jara. I performance Gundr z produkce autorského týmu Wariot Ideal rozšiřovala i tak velice široké hranice nového divadla. Jan Kalivoda a Vojta Švejda se vydali do inscenačních extrémů divadla samého. Stejně jako Petr Krusha, jenž se v režii Adama Halaše prezentoval ve oneman show Němí. Toto punkově laděné retro uzavřelo kruh přístupů i program festivalu, který se nyní – tradičně – přemístí do regionů.

    mala inventura


    Komentáře k článku: Trendy nového divadla? aneb Malá inventura 2015

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,