Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stepní vlk Jan Kačena

    V záplavě premiér s koncem roku 2017 uvedla hned dvě divadla ve dvou různých městech inscenace, jichž je tvůrcem Jan Kačena. V pražském A Studiu Rubín zrealizoval svou vizi slavného Hesseho románu pod názvem jedné z jeho částí Traktát o stepním vlku. A v jihlavském Horáckém divadle jevištní esej pracující s genderovým diskursem Bůh je žena. Jak je Kačenovým zvykem, znovu šlo v obou případech ve velké míře o popkulturní sudoku topící se v eklekticismu, fragmentárnosti a neskonalém přehlížení diváka.

    Odbojné ženy odvrhly Adama s celým mužským plemenem (v popředí Eva Vladimíry Vokůrkové) FOTO LEOŠ SKOKAN

    Traktát o stepním vlku je filosofická opora příběhu o Harrym Hallerovi, hrdinovi románu Hermana Hesseho Stepní vlk, rozpolceném člověku, který z duše nenávidí šosáctví, v té samé duši po něm však prahne. Podle Hesseho má lidská bytost nespočet tváří, což je voda na mlýn Jana Kačeny, který si v mnohosti, v postmoderním mnohohlasí a překřičenosti libuje. Proto se v Traktátu nespokojí pouze s primární předlohou, ale ve svém díle cituje celou řadu literárních, divadelních i filmových děl.

    Na herce Annu Čonkovou, Jiřího Knihu a poněkud překvapivě angažovaného Sašu Rašilova měl režisér štěstí, jeho neuchopitelné a dost možná i slepé divadelní vizionářství přetvářejí aspoň v něco, nač se dá dívat. Velmi vydařené a funkční je i to, co jejich snažení obaluje. Představení doprovází živě prováděná hudba Igora a Pavly Korpaczewských připomínající i zvukově slavné duo The White Stripes. Scéna je tvořena lesními rekvizitami a množstvím kostek lega a různých hraček a vévodí jí ohromná truhla. Kostky lega, hračky, ale třeba i hromada příborů slouží k až komiksově ztvárňovanému krvácení a dalším újmám na zdraví. Tyto okamžiky jednoznačně patří k divácky nejpřijatelnějším a taky nejúspěšnějším v rámci celku. Pohříchu jich není ale mnoho a i takto vypadají víceméně jako náhodné nápady při zkoušení bez větších ambicí na významunosnost.

    Celek nabývá spíše podoby výtvarného konceptu, v němž se náhodně mluví o něčem, čemu rozumí jen jeho tvůrce. Divákovi se tak může jevit jako arogantní a do sebe zahleděná egoistická manýra tvářící se jako experimentální dekonstrukce tradičního divadelního jazyka s nejasným poselstvím. Pravda bude asi někde uprostřed, rubínovský divák, na něhož se tu však ostentativně kašle, tento přístup ještě snese. Kdo je však na jiném místě šokován, je divák jihlavský, abonent Horáckého divadla zvyklý spíše na osvědčené komedie.

    Anna Čonková, Jiří Kniha a Saša Rašilov bloudí ve stepi mysli Jana Kačeny v představení Traktát o stepním vlku FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jan Kačena s Loly Lolyovou zde zrealizovali neobvyklou grotesku Bůh je žena o ženském a mužském světě, o stereotypech, které tento diskurs provázejí, o smíření mezi oběma rody. Východiskem jim byl mýtus o první ženě starozákonního Adama, Lilith (nikoli Evě), první feministce bojující za rovnoprávnost, která odmítla s Adamem souložit v poloze ležmo pod ním, vyslovila nevyslovitelné jméno boží, vznesla se a zmizela. A je dost možné, že přijala podobu hada, v níž vnukla Evě, Adamově druhé ženě, myšlenku, aby snědla jablko poznání.

    Oproti pražským je jihlavským divákům nabídnut jakýs takýs příběh. Lilith v podání Evy Kaplerové je už unavená stará žena, která k sobě do svého útočiště přijme osm žen (Štěpán Tuček, Zdeněk Stejskal, Vladimíra Vokůrková, Stanislav Gerstner, Ondřej Šípek, Milan Šindelář, Šárka Býčková, Tereza Slámová), jež se rozhodly skoncovat s muži. Ty zastupuje Adam (Lenka Schreiberová), který je ženami vypískán, slovně zlynčován a s celým mužským plemenem odvrhnut k věčnému zatracení. Prvotní nadšení ze společného soužití však postupně a nepřekvapivě bledne a odbojné společenství se časem rozpadá.

    Děj je rytmizován na den a noc. Ve dne ženy plkají, řeší nesmysly, mužští herci přehrávají ženské role do karikatur a postupně promýšlejí, jak se z Lilithina zámku dostat pryč. Nejagilnější je v tomto především Eva (Vladimíra Vokůrková), která je zároveň hrdinkou paralelně vyprávěného příběhu o Evě a Hansovi (rovněž Lenka Schreiberová) odehrávající se vždy v noci. Jemu slouží funkční scéna složená z místnosti schované za posuvnou stěnou domku s komínem připomínajícím obrovský balzám na rty, na nějž navazuje vyvýšené podlaží a v popředí jezdící schody. Téměř vše včetně podlahy je vyvedeno v azurové barvě s bílými klikatými linkami. Scéna tak připomíná něco mezi nebem, bazénem a nástupištěm metra.

    Zpočátku překvapivě jasný děj je postupně devalvován množstvím těžko uchopitelných jednání, v nichž různé postavy dělají různé a nesrozumitelné věci, ze scény mizejí, aby se v ní zase objevily, a končí se (již za masivního exodu diváctva) Adamovým apelem na všechny ženy, aby svým mužům připravovaly teplá jídla a nechávaly je pít pivo. Nějak se v tom ještě objeví Donald Trump a vůbec macho vůdce jako typus a další popkulturní odkazy.

    Stejně jako v případě Traktátu o stepním vlku se i Bůh je žena topí v tsunami odkazů a neprostupných referencí, které umí rozluštit jen Kačena. A dost možná už ani on ne. Jeho dílo si žije svým vlastním životem stejně jako on sám. Odmítá se podřizovat společenskému cítění, očekávání, ale v posledku i tomu, co by snad divadlo mělo umět vždy – zaujmout, atakovat nějakou zkušenost diváka. Kačena na diváka kašle. V Praze masivně, v Jihlavě mu to trochu zatrhli, přesto se nevyhnuli drtivé emigraci publika. Aby to nezapadlo – obě inscenace je dobré vidět, jen je třeba mít na paměti, že Jan Kačena je jako Stepní vlk: cítil se naprosto ojedinělým, tu jakýmsi podivínem a chorobným samotářem, tu geniálně nadaným, nad malé normy průměrného života povzneseným individuem… Jistě má toho spoustu, co sdělit. Problém je, že zatím nenašel sdělný jazyk.

    A Studio Rubín, Praha – Jan Kačena a kol.: Traktát o stepním vlku. Režie Jan Kačena. Premiéra 15. prosince 2017.

    Horácké divadlo, Jihlava – Jan Kačena, Loly Lolyová: Bůh je žena. Režie Jan Kačena a Loly Lolyová, dramaturgie Jaroslav Čermák ml., scéna Matěj Sýkora, kostýmy Lucie Sedláková, hudba Ondřej Mikula a Aid Kid. Premiéra 2. prosince 2017.


    Komentáře k článku: Stepní vlk Jan Kačena

    1. Radim Brychta

      Proč nazývat
      norštinu nesdělným jazykem jen proto, že jí nehovořím?

      13.01.2018 (19.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Dominik Melichar

      Dominik Melichar

      To je samozřejmě metafora
      – podle teorie komunikace je na jednom konci mluvčí a na druhém posluchač a aby si ti dva rozuměli, musí se řeč konat na určitém kódu, jemuž oba rozumí. A právě v tomto kódu je v těchto inscenacích problém. Toť vše.
      Jinak ovšem děkuji za komentář.

      14.01.2018 (10.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. David Pizinger

      …Všechno, co popisujete,
      mě „zaujalo a zaútočilo to“ na mojí představivost. Jakto, že Kačena na diváka kašle? Kašle na hloupýho diváka, na diváka, který sice ví, jak má vypadat divadlo, ale nezajímá se o to, co se děje kolem. Na Kačenovi oceňuju to, že svým anarchistickým stylem hledá jazyk, kterým by vyjádřil hnus a chaos, ve kterém žijeme a musíme žít. Zároveň u něj všechno stojí na dadaistickém principu, buduje hravé analogie, které poodhalují roušku tajemství. Co je tam na druhé straně, to zatím neví ani Kačena ani pan Melichar ani pan Pizinger

      16.01.2018 (23.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,