Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tomáš Petřík

    (1969) Herec. Začínal v osmdesátých letech v recesistickém hudebně-divadelním spolku Vrata Zdeňka Suchého a Petra Čtvrtníčka. V roce 1992, po absolutoriu herectví na DAMU, nastoupil do divadla Labyrint, poté byl členem Národního divadla a Divadla Rokoko. Od roku 2008 byl v angažmá uměleckého souboru Městského divadla Kladno. Od roku 2016 je členem Švandova divadle v Praze. Kromě herectví se věnuje pedagogické činnosti.

    Co vás přivedlo k divadlu

    Asi podvědomý pocit, že jenom u divadla budu žít šťastný, spokojený a plnohodnotný život… A ejhle, občas jo!

    Největší divadelní/umělecký zážitek

    Přidržím-li se divadelního oboru, jsou to dvě inscenace, které mi hned vytanou na mysli. Berlínská Schaubühne a její Hamlet Thomase Ostermeiera a hlavně Mount Olympus belgického režiséra Jana Fabreho. Tento antický opus je sledem různých scén a výjevů z řeckých dramat. Zejména Orestova scéna po zavraždění matky a výstup Klytaimnéstry budící spící Erýnie jsou a zůstanou pro mne nezapomenutelné.

    Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči

    S Oscarem Wildem. Nedávno jsem v divadle nazkoušel roli malíře Basila Hallwarda v jeho Obrazu Doriana Graye. Kniha a téma, ke kterému se na divadle vracím již podruhé a které je dnes snad aktuálnější než kdykoli předtím… Tedy téma vnitřní prázdnoty, která se musí zaplňovat stále novými zážitky. Ale i Wilde samotný mě zajímá. Jeho konflikt s puritánskou společností, když vyšly najevo jeho homosexuální aféry, jeho ostrost, humor, inteligence, dekadence. Tak bych byl na chvíli dandy a pozval bych ho… co vlastně pil?

    Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat

    Neuvedu konkrétní námět ani titul, ale téma, potřebu… Jestliže se chceme vyhrabat z marasmu a deprese, do které značná část společnosti upadla po nedávných dvojích volbách, vadí nám drzost, lež, sprostota a absolutní nekulturnost našich „elit“, pak bychom my jako tvůrci, lidé slova a obrazu, měli zabrat a začít do toho nemilosrdně tepat. Určitě už není čas na lhostejnost. Tak bych tedy začal (společně se Shakespearem) nešvarům doby více nastavovat zrcadlo…

    Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte rád a kterým se naopak vyhýbáte

    Nevyhýbám se žádným uměleckým žánrům. Nejvíce chodím do divadel, vlastně trochu konzervativně oblibuji klasickou činohru, obdivuji balet (už dlouho se chystám na Nikolu Márovou ve Svěcení jara), mám rád staré filmy. Nejvíce Bergmanovy, Felliniho, Formanovy, Chytilové, z poslední doby Sorrentiho, uklidní mě symfonická hudba a na výstavě jsem byl naposled na Toyen.

    Nemám rád umění pro umění a ani loutky mi moc nepřirostly k srdci.

    Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená

    Mám dvě reálné osoby, kterých si vážím a vlastně je i obdivuji a mám k nim citově dost blízko… svoje rodiče. Snad to nevyzní pateticky, ale když jsem se nad touto otázkou zamyslel a hlavou mi prolétly desítky hrdinů a hrdinek a různých osobností, logicky mi z toho „vypadli“ máma s tátou. Je asi jasné proč.

    Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

    Mám rád borové lesy (voní krásně), se zvířaty mám trochu problém, ale závidím ptákům… Můj kámen je avanturín, tak ho nosím v kapse (dostal jsem ho od Andrejky Buršové) a planetu mám Venuši (i když muži jsou prý z Marsu… proč to tak divně vyšlo?).

    Etické či jiné hranice, za které byste nešel

    Nejvíce se mi hnusí ponížení člověka člověkem, hloupost, intolerance a z toho plynoucí násilí. V životě jsem určitě zalhal, nechoval jsem se vždy tak zodpovědně a možná ani tak eticky, jak bych měl, ale nesnížil bych se k opovržení nebo nadřazenosti. Vzájemná úcta je základem kulturní společnosti.

    Umělecký/divadelní sen

    Mám sen, že naše společnost jednou vybředne z povrchnosti, že divadlo nebude jen synonymem pro zábavu, že umění, kultura bude pro každého přirozeně potřebná jako čistá voda. Tak to je můj sen, i když není úplně divadelní…

    Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu/umění

    Tak teď už bych asi musel dělat taxikáře. V Praze se docela dobře orientuji a řízení mě hodně baví. Ale kdybych se s touto otázkou vrátil v čase a s nadhledem určité zkušenosti… člověk, respektive společnost by mě bavila. Zkoumat toto jako sociolog, psycholog, statistik nebo možná politik…?

    Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

    Kritika mě zajímá vždy. Rád si přečtu recenze na divadelní inscenace, ale také třeba na novou desku, výstavu nebo koncert. Zajímá mě každý názor, i když s ním ne vždy souhlasím, ale alespoň o něm mohu přemýšlet. Nejsem tak geniální, abych jej ignoroval. Pravdou ovšem je, že tvůrčí „rybník“je tady stejně malý jako ten kritický. Názory mnoha kritiků umění lze kolikrát dopředu odhadnout. Ale i to je vcelku zábava…

    • Autor:
    • Publikováno: 14. května 2018

    Komentáře k článku: Tomáš Petřík

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,