Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

To snad ČT nemyslí vážně…

České televizi (ČT 1 a ČT 24) bych tu chtěl vystavit za její vzornou službu v hektických týdnech lednových prezidentských voleb tu nejvyšší známku. Kvalitou, slušností a odbornou připraveností veřejnoprávní televize vysoko čněla nad dryáčnickými diskusními paskvily na (Voříškově) Primě a (Soukupově) Barrandově, ba i nad bezradným Korantengovým diletováním na Nově. Co je to však platné, když tatáž televize trvale selhává v oblasti kulturní služby. Nechám tentokrát stranou žalostnou úroveň původní dramatické tvorby (jen se modlím, aby si slibný nástup nepokazila dalšími díly hororová Vzteklina ani zatím stále se lepšící komediální Dabing Street). A rychle chci radši zapomenout na trapnost, jíž se ČT dopustila cimrmanovsky „vysvětlujícím“ proslovem mluvčího Agrofertu, který servilně umístila těsně před opus Víta Janečka Selský rozum, dokument o krajinném vandalismu Andreje Babiše, jejž sedm měsíců před veřejností nesmyslně schovávala pod duchnou ustrašené autocenzury. Tady veřejnoprávní televize vypadla z role služby veřejnosti do role posluhy Agrofertu (a pamětníkovi naskočily časy Zelenkovy televize, kdy se podobné promluvy a předmluvy a’la „to, co uvidíte, jsou pomluvy“ umisťovaly před kdejaký nebezpečný západní tovar). Řadový koncesionář se musí ptát, zda by na Kavčích horách postupovali stejně vůči kterémukoli jinému obviněnému občanovi, kdyby se jeho kauza netýkala premiéra. Ale chci se tu věnovat zásahu daleko podstatnějšímu a dlouhodobě ničivějšímu, který zatím televizi prošel bez většího pobouření veřejnosti.

Nový kulturní pořad České televize ArtZóna moderovaný Sašou Michailidisem nahradil mimo jiné i Konfrontaci Petra Fischera FOTO MICHAELA BUCHTOVÁ a DAVID RAUB

Ukrácené divadlo?

Co pamatuji, nestalo se dosud nikdy, že by televize veřejné služby zrušila naráz, takříkajíc ze dne na den, hned 6 – slovy šest – kulturních kriticko-diskusních pořadů (nikoli pět, jak psaly v prosinci DN a jak jsem i já bloud psal nedávno do Reflexu, je totiž potřeba započítat také Souvislosti Jana Pokorného). A to v podstatě bez bližšího vysvětlení – dodatečný argument o mizivé sledovanosti zlikvidovaných formátů je zástupný a ostatně pro veřejnoprávní médium irelevantní (nehledě na to, že ho používají média pokaždé, když se z různých důvodů potřebují zbavit nepohodlných pořadů – u jiných „pohodových“ pořadů tentýž argument neplatí). Zástupný je ten argument už kvůli osvědčenému mechanismu, jak postupně zbavit kterýkoli pořad diváků a pak se alibisticky odvolávat na malou sledovanost: stačí k tomu zákaz upoutávky, účinné jsou u poloviny z dotčených pořadů i extrémně nepravidelné, stěhovavé vysílací časy, pohybující se od dvaadvacáté hodiny až k časům těsně před- i popůlnočním. Ale vezměme to popořadě.

Zrušen byl především – bez adekvátní náhrady – jeden z nejstarších divadelních magazínů Divadlo žije. Co na tom, že nezastupitelně mapoval a zároveň kriticky reflektoval divadelní dění i v odlehlých regionech, o nichž jinak v centrálních médiích po celý rok nebylo – a zřejmě teď dlouho nebude – vidu ani slechu? Takový komentovaný formát nemohou v žádném případě zastoupit avizované záznamy celých představení, o nichž zejména v činohře platí nepsaný zákon, čím lepší divadlo – tím horší televize (a vice versa). Formát byl nezastupitelný už tím, že se o něj, s různými úhly pohledu i způsoby prezentace, rovnoměrně dělily kromě pražské i dvě moravské redakce. K pořadu můžeme mít tisíc a jednu výhradu a sám jsem je tu řadu let vyslovoval. Nejčastěji na účet pražské redakce, čímž jsem si vysloužil leda to, že místo do Prahy jsem patnáct let jezdil kriticky reflektovat divadelní dění třeba do Ostravy. Byl jsem tomu nakonec rád, neboť jsem se tak po léta blíže seznamoval s jedním z nejdůležitějších divadelních center republiky. A navíc byly doby, kdy se tu – na rozdíl od Prahy a Brna – vedl o představeních skutečný dialog, který svého času velmi noblesně inicioval osobitý, a proto zapuzený (?) Jiří Šlupka Svěrák. Nelíbila se mi ani klipovitá, nesoustředěná útržkovitost ukázek z inscenací. Kazem bývala i odstrašující podoba neautentických „recenzí“, kdy kritik nechodíval s kůží na trh a jeho břitké či krotké soudy alibisticky čítával interpret; dalším hororovým (zlo)zvykem bývaly „živé“ rozhovory anonymně skrytého moderátora s tvůrcem, jež formátem připomínaly spíše než dialog výslech na policii. Při všech těchto myslitelných a z mého pohledu odstranitelných výhradách jsem nikdy ani na vteřinu nezapochyboval o samotném smyslu tohoto pořadu, neocenitelného zejména pro mimopražské divadlo a jeho publikum. Formátem se divadelnímu magazínu trochu blížil – většinou bez zmíněných kazů, excesů a výkyvů, zato v daleko učesanější, akademičtější až konzervativnější základní poloze – hudební pořad Terra Musica. I tento formát je co do šíře i hloubky v principu nenahraditelný a rozhodně by při dobré vůli byl – například větším zapojením dialogické i webové komunikace – reformovatelný (vyšší zapojení sociálních sítí by bylo ostatně časem dobře proveditelné u všech šesti pořadů, aniž by byly likvidovány). Bohužel i pro tento čtrnáctideník platila teze o stěhovavých „macešských“ vysílacích časech, která se také logicky podepisovala na jeho nižší návštěvnosti.

Bez debat

Další, tentokrát novější, ba v některých případech zcela „začerstva zakousnuté“ pořady už stavěly výslovně na dialogu. Například ASAP s poněkud literátsky vyumělkovaným názvem Azyl Svébytnosti, Apel Paměti: nenápadná literární revue, kultivovaně moderovaná zkušeným Jiřím Podzimkem a Barborou Kukrechtovou, byla sympatická přinejmenším tím, že většinou nekráčela po vyježděných cestách, výběr hostů, s nimiž moderátoři hovořili, se rozhodně neřídil celoplošnou mediální chorobou zvanou celebritóza (vlastně o mnohých pozoruhodných literárních hostech tu platilo totéž co o výše zmíněných oblastních divadlech: nebýt tohoto formátu, veřejnoprávní pes po nich neštěkne).

Trochu déle vydrželi manažeři z Kavčích hor snášet i diskusní kritický klub Josefa Chuchmy Jasná řeč. I na konto tohoto pořadu a na jeho poněkud kožené moderování bylo možno slyšet řadu výhrad (sám jsem měl před rokem tu čest zažít tady i ojedinělý podraz typu dopisu vytaženého z rukávu místo argumentu až v průběhu natáčení, který kdyby mi moderátor dal přečíst pár minut předtím, mohla se o jeho snadno vyvratitelných argumentech vést nikoli nezajímavá diskuse – nejen o seriálu Bohéma). Ale i tak to byl už šíří a výběrem aktuálních témat (převážně z filmu, divadla, výtvarného umění a literatury) jedinečný, vyprofilovaný a nenahraditelný kritický klub, dramaturgicky postavený na výrazné osobnosti s rozhledem a s čitelným názorem, po jehož zrušení trčí v kulturní mozaice nahrubo zbouraná, ničím srovnatelným nezaplněná díra.

Snad ještě větší – diplomaticky řečeno – necitlivost (nediplomaticky vandalismus) projevila ČT bezdůvodným zrušením dalších dvou novějších pořadů – opět nikoli náhodou diskusně kritických! –, které ještě neměly čas se dlouhodobě etablovat a zbavit průvodních dětských nemocí. To se týká především solidních, rozhodně nikoli povrchních, naopak pod slupku kulturně politického a společenského dění se zdatně prodírajících Souvislostí Jana Pokorného. Ale týká se to i jen o trochu starších, mnohdy pravda až chtěně divokých, duškovsky improvizovaných a „ukrutně alternativních“, leč zpravidla vnitřně filosoficky podložených Konfrontací Petra Fišera. Likvidace obou těchto autorských pořadů, postavených na principu skutečného a nemarkýrovaného dialogu, nikoli magazínového rozhovoru „pro naši čtenářové“, a hlavně postavených na – ať už si o nich myslíme cokoli – vyzrálých, zkušených osobnostech, znamená faktické vylikvidování žánru kritického dialogu z České televize (jen doufám, že oba nebudou zanedlouho následovat poslední z pozitivních ostrůvků veřejnoprávnosti coby fundované debaty – Fokus Václava Moravce a Historie.cs).

Není jistě náhodou, že toto všechno se odehrává v médiu, které za sedmadvacet let z panického strachu z názoru nedokázalo vyprofilovat skutečné, na politické legitimaci nezávislé komentátorské osobnosti, tak jako to umí už léta veřejnoprávní rozhlas. A když je nějakým nedopatřením v oblasti kultury už najde – ať je to Chuchma, Pokorný, Fišer, Podzimek, nebo jindy Putna a Rejžek –, tak vezměte na to jed, že se jich dřív nebo později zbaví. A tak celý tento šestinásobný masakr veřejnoprávní pilou je pro mne především masakrem kritické debaty, debaty jako principu otevřené dialogičnosti, který by měl být základním pilířem veřejnoprávnosti jako takové. Protože jedině v opravdovém dialogu – nikoli v mechanické směnárně předem připravených partajních sloganů, jakou po desetiletí provozuje první (sledovanější!) půle populárních Otázek VM – se může objevit nečekané hledisko, které partnerům předem nefabrikoval píár aparát: v takto nastaveném modu budou sedět nikoli delegáti toho kterého aparátu, ale osoby, které v dialogu s partnerem zakazují svému úsudku pronášet výroky neodvolatelné, neboť pravda by měla být společnou věcí obou (Michel de Montaigne).

P.S. I když si nový všekulturní magazín s názvem ArtZóna poměrně šťastně našel v Sašovi Michailidisovi schopného, pohotového a – zdá se – kultury znalého moderátora, nezbývá než se televize zeptat: to si opravdu myslíte, že šest více či méně specializovaných pořadů, z toho čtyři debatního charakteru, může nahradit tento jediný pel-mel formát (byť se sebebohatším webovým zázemím)? Formát, kde jsou kritikům jako vzácné zvěři v kleci věnovány dvě okýnka, bez možnosti na sebe reagovat? A to jste už zapomněli Masarykovu definici, jež by měla být vaším základním zákonem, že demokracie = diskuse?

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 06. února 2018

Komentáře k článku: To snad ČT nemyslí vážně…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 4/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


20. 2.–5. 3. 2018

Číslo 4/2018 (20. 2.–5. 3. 2018)

Obsah čísla 4/2018

Slovo ...

V povolební kocovině

Tak se vám svěřím. Ani tři týdny...

Dotazník

Tereza Volánková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Ceny Thálie s Václavem...

Herecká asociace oznámila zásadní...

Fejeton

Divadlo pije!

Divadlo žije! Divadlo pije! Fenomén...

Názor

Jak v Národním divadle...

Myslel jsem, že stoletým výročím...

Kronika

Jednou větou

Na piazzetě Národního divadla (nám....

Kritika

Jeviště plná techniky a...

Plzeňské Divadlo J. K. Tyla nabízí...

Příroda proti kultuře

Divadelní spolek Tygr v tísni se v...

Smutná válečná romance

Novelu Petr a Lucie napsal Romain...

Krejčík by se nezlobil

O’Caseyho Pension pro svobodné pány...

Zrození, život, smrt

DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí...

Nenechat se sbalit do Ikea...

Hra Burgtheater (1983) Elfriede Jelinek...

Trochu si zahajlujeme a...

Činohra pražského Národního divadla...

William Shakespeare, Klatův...

Jan Klata je prvoligový evropský...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 4/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Dotkni se komedie a zazpívej

Na pardubickém GRAND Festivalu smíchu...

Rozhovor

Ivana Uhlířová: Vůle,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Felix Koch a Nathalie Frank:...

Rozhovor se zástupci sdružení LAFT...

Kontext

Hmyz na divadle a u voleb

Světoznámý český výtvarník Jan...

Co s tím ministr kultury...

Ministra kultury v demisi Ilji Šmída...

Burza

Ceny Thálie 2017

Herecká asociace informuje

Divadlo 1918–2018

Rudozelený anton pro EFB Aprílové...

Podoby – Brambory

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sbírka trofejí

Národní muzeum informuje

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Zahraničí

Divadlo v troskách –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jan Klata: Teď a tady budu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřel

Jiří Laštovka (21. 7. 1978 České...

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Payanoia: Pajány CD Galén, 42:07 min....

Postdramatično, kam se...

Někdy se to prostě stane. Nad...

Obrazem

Konkurs Fotografii Teatralnej

V Polsku se již třetím rokem koná...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XIII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 4/2018



Obsah,