Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Time Out Petra Pavlovského (No. 28)

Absence konzervativismu v českém veřejném životě

Skutečný, autentický konzervativismus, není možný bez metafyzického paradigmatu. Tím nemám na mysli konkrétní náboženství nebo církev, ale obecně víru v jisté „vyšší principy mravní“, tedy metafyzickou ukotvenost, jak o ní mluvíval Václav Havel. Co dělá moderní Evropu tak jedinečnou, je fakt, že se jedná o první a jedinou civilizaci, v níž ateismus představuje zcela legitimní volbu, nikoliv překážku ve veřejném životě,  říká slovinský filosof kultury Slavoj Žižek.

Toleranci k ateismu najdeme nejenom v Evropě, ale i v Americe, Austrálii, na Novém Zélandu, v Izraeli i v Japonsku, prostě všude tam, kde je základem státu občanská společnost. Naopak nenacházíme ji v žádném státě islámském včetně Turecka (právě proto je jeho přijetí do EU problémem). Netolerance k ateismu je dokonce pravděpodobný důvod, proč v žádném z těchto států, ať už arabském či nearabském, neexistuje demokracie v plném slova smyslu.

Jestliže se režim, ve kterém je ateismus společensky nelegitimní či dokonce nelegální, vylučuje s demokracií, vylučuje se naopak ateismus s metafyzikou a tím i s konzervativismem?

Záleží na vymezení. Pokud je ateismus chápán v pravém slova smyslu, pokud není význam pojmu bezbřeze rozšířen ve smyslu marxistického „vědeckého ateismu“, vylučuje pouze víru v Boha (bohy), ale nikoli veškerou metafyziku, tedy i přesvědčení o nějakých vyšších mravních principech. Vždyť i mnozí ateisté byli a dodnes jsou ochotni přinést i oběť nejvyšší, tedy položit svůj život za nematerialistické, metafyzické hodnoty! Příkladů sebeobětí ve jménu „vyšších mravních principů“, které nebyly svázány s vírou v Boha, bychom našli v dějinách dvacátého století bezpočet. Nikdy jsem například neslyšel nic o náboženském zápalu Jana Palacha nebo Jana Zajíce a konečně ani komunistických odbojářů za Protektorátu.

V politice jsem důsledně nenáboženské hájení takových principů nacházel v počátcích Občanské demokratické aliance (proto se její zakladatelé politicky rozešli s Václavem Bendou, zakladatelem KDS, který trval na „politickém křesťanství“), jejímž jsem byl jedním z prvních členů (členský průkaz č. 39); už ale dva roky poté, když jsem ji tiše opouštěl, jsem tam tyto principy postrádal. ODA se začala chovat oportunisticky a pragmaticky, kupříkladu přijímáním mravně sporných politiků OF (např. Kořán, Dlouhý), kteří pro ni byli politicky výhodní. Je příznačné, že takové principy ve smyslu obecné normy nebylo nikdy, od samého počátku, možno identifikovat v činnosti ODS, která se dodnes za konzervativní prohlašuje. A neprojevuje se to zdaleka jenom postojem části jejích poslanců k církevním restitucím.

Nechci stařecky lamentovat nad úpadkem morálky, ale všimněme si, s jakými obtížemi média vyvolávají skandály, které jsou nejenom společensky očistné, ale pro média i marketingově tolik potřebné; pražská DAMU by už pomalu mohla ustavit nový studijní obor Provokace a figurantství, kde by se adepti školili v představování fiktivních podnikatelů, novinářů, detektivů, agentů, domácích i zahraničních úplatkářů, sexuálních „společnic“ atp.

V listopadu 1990 uvedla činohra pražského Národního divadla hru předního maďarského dramatika György Spiró (1946) Zahrada. Její hrdina na jednom místě říká: Ke skandálu je zapotřebí morálky. Ano, to je dialektická zákonitost: V demoralizované společnosti nemůže vyvolat skandál už téměř nic.

Jsem celkem liberální člověk, pokud jde o partnerské vztahy určitě ne úzkoprsý. Nepléduji tedy pro viktoriánské normy, ale s respektem sleduji, že v anglosaské kultuře partnerské skandály stále ještě škodí politické kariéře, v Británii stejně jako v USA. U nás je tomu málem naopak. Považuji za mravně vychýlenou společnost, ve které si lídři obou nejsilnějších politických stran mohou současně s parlamentními volbami dovolit zlikvidovat svá dlouholetá manželství neskrývaným poměrem s podstatně mladšími partnerkami, aniž by jim to sebeméně politicky uškodilo.

Pohled na partnerskou stálost našich polistopadových premiérů je skutečně tristní. Miloš Zeman, kdysi rozvedený, si pořídil novou mladičkou manželku, ctnostně vyhlížející premiér Špidla má za sebou rozvod v 80. letech, kdy oba jeho synové byli malými dětmi, a znovu se ženil až po listopadovém převratu v dobře placené funkci; Stanislav Gross se stihnul oženit i rozvést ještě před svým premiérstvím, sněmovní servírka Šárka je jeho již druhou manželkou. Skutečný skandál si ale dokázal pořídit jinak. Nové, lepé manželky si jako premiéři pořídili i Paroubek a Topolánek. Odjakživa mravně relativistický a pragmatický Klaus (co rozhodčí nevidí, není mimo  pravidla hry) ani Tošovský, jehož předlistopadová komunistická kariéra přišla nedávno na přetřes, to nezachrání.

Se shovívavostí voličstva k nezodpovědnosti politiků v jejich soukromém životě se ovšem setkáváme už i v západní Evropě. Francouzskému exprezidentu Nicolasi Sarkozymu (reprezentant pravice!) vnitropoliticky nijak neuškodilo (možná dokonce právě naopak), že se vzápětí po zvolení rozvedl a pořídil si novou manželku, modelku Carlu Bruni. (Srovnejme s jeho dávným socialistickým předchůdcem François Mitterandem, jehož pečlivě skrývaný nemanželský poměr a dcera vypluly na veřejnost až po jeho smrti.) Manželské skandály už nejsou moc na závadu ani v Německu, které se, stejně jako Francie, tváří být křesťanskou zemí.

Krásná ex-první dáma Francie – Carla Bruni. FOTO ARCHIV

Vliv islámu, který přinášejí masy mohamedánských imigrantů tam i tam, není v tomto ohledu na vině. Polygamie, jakou u nás bez skrupulí (a tudíž nepokrytecky) praktikuje např. poslanec ČSSD a bývalý středočeský hejtman D. Rath, je něco zcela jiného než střídání manželek i s rodinami.

Aby mi bylo dobře rozuměno: To, za co pléduji, není v první řadě instituce manželství, a to, co pranýřuji, nejsou v první řadě mimomanželské vztahy a nevěry vůbec. Jde tu o něco daleko elementárnějšího, totiž o základní sloupy naší civilizace, jimiž jsou dodržování uzavřených smluv (slibů) a odpovědnost za vlastní děti. Tedy něco, co je ještě předkřesťanské, co bylo ctěno již v antice.

Co je tématem jedné z největších tragédií všech dob, Eurípidovy Médey? Sliby a jejich plnění! Médea se výslovně dovolává nejenom Dia („jenž ochráncem přísah je zván“), ale i bohyně Themidy, která má plnění slibů a přísah přímo v „resortu“! Přitom Iásón opustil svou manželku, ale o syny se hodlal nadále velice odpovědně starat; svou partnerskou zradu dokonce zdůvodňoval a omlouval starostí o budoucnost svých dětí. Dnes politik běžně bez výčitek svědomí opouští partnerku a zanechává jí nemilosrdně i péči o své děti!

Jestliže v antice měli porušování přísah sankcionovat bohové a v monoteistických náboženstvích Bůh (svatba je smlouva stvrzovaná Bohem, zastupovaným církví), v moderní sekulární společnosti je to „veřejné mínění“, popřípadě stát. Selhává-li tu veřejné mínění (voličstvo), očekával bych ochranu od státu, a to alespoň s takovou intenzitou, s jakou chrání smlouvy ekonomického charakteru. Zákon přece jasně definuje, jaké smlouvy lze v jeho rámci uzavřít a jaké ne, určuje jejich formu i sankce za nedodržení. I manželství je zvláštním případem smlouvy a je jím de facto i narození dítěte, tím spíš, že díky testům DNA je otcovství dnes nezpochybnitelné.

Jak mám jako volič důvěřovat politikovi, který není ochoten plnit své sliby a závazky ani vůči svým nejbližším? Který si nedokáže vybrat stálého životního partnera alespoň na dobu výchovy dětí, které s ním zplodil? Nejenom manželství, ale již společné dítě (jehož narození  nemusí být s manželstvím nutně spojeno) by přece mělo být pro jeho rodiče především slib, a tedy dobrovolně přijatá odpovědnost, a nikoli lehkomyslný, nezávazný čin. Musí-li až teprve soud určovat „vzdálivšímu se“ rodičovi povinné výživné, kdo mu, jakožto politikovi, nařídí plnění slibů, které dal nám, voličům? A kdo jiný než politici, opakovaně se ucházející o voličské hlasy, by v tomto ohledu měl být ostatním vzorem, už třeba proto, že na rozdíl od mnohých svých spoluobčanů jsou ze zákona finančně spolehlivě zajištěni?

Málo co charakterizuje úpadek naší civilizace víc než zánik mezigenerační odpovědnosti, resp. její přenášení z rodiny na stát. Ale může být demokratický (netotalitní) stát vůbec schopen vynucovat si zodpovědné chování rodičů vůči dětem? Přitom procento těch opouštěných, zanedbávaných nebo dokonce týraných a zneužívaných dětí děsivě stoupá v celém našem civilizačním okruhu! Lze to ale přičíst jenom klesajícímu vlivu církví na všeobecnou mravnost?

Pedofilie není fenoménem až konce dvacátého století a je otázka, zda se v minulých stoletích nevyskytovala stejně často, jenom se na ni méně často přišlo. Je také známo, že obzvlášť znásilňování dcer jejich otci bylo navzdory církevním zákazům dosti frekventované, např. v krajinách, kde byly v zimě chalupy po řadu měsíců odříznuty od ostatní civilizace (Švýcarsko).

V každém případě se ukázalo, že stát není zatím schopen děti před jejich vlastním příbuzenstvem dostatečně ochránit, podobně jako nedokáže preventivně zabránit násilným činům a dalším zločinům; nikdy také nemůže dětem rodiče stoprocentně nahradit. Na druhé straně nemůže nahradit ani si vynutit zodpovědné chování dětí vůči rodičům (např. péči o staré či bezmocné). Mýlil by se však, kdo by se domníval, že tímto konstatováním jenom banálně zdůrazňuji státotvorné „rodina, základ státu“ a národotvorné „bez dětí vyhyneme“. Zachování jednotlivých národů je sice z environmentálního hlediska žádoucí a trvalý svazek dvou milujících se lidí (i bezdětný) je opravdu základem každé vyšší společenské struktury, tedy i státu, ale konzervativismus by měl vidět dál a výš než na tyto maximy. Primárně nejde o to, aby se lidstvo rozmnožovalo, z určitého hlediska dokonce naopak: optimální by bylo, kdyby děti měli pouze ti, kdo jsou ochotni (nejraději bych napsal schopni) se o ně řádně postarat. Ti, kteří tuto svou odpovědnost neshodí na ostatní, na společnost, na stát. Čímž vůbec nezpochybňuji povinnost státu všemožně jim pomáhat, a to i z prostředků vybraných od bezdětných.

Zpět k politice: nejde mi jen o to, jak se která veřejně známá osoba skutečně chová (ve svém soukromí, mají-li ten či ta tajné milenku či milence), ale především o to, jak na toto chování, pokud je zveřejněné, reaguje společnost. Společnost přece o sobě vypovídá mj. právě tím, jak se staví k soukromému životu svých elit!

Byl bych poslední, kdo by naváděl k pokrytectví; je mi bytostně odporné, tím spíš, že jsem většinu života prožil v totalitě, která je přirozeně generovala, ba přímo vynucovala („myslete si co chcete, ale…“). Za jedno z nejlepších dramat, ba dokonce literárních děl vůbec, je považován Molièrův Don Juan, který je především geniální obžalobou a zesměšněním pokrytectví. Juan není kladný, nereprezentuje „mezotos“, tedy „lepší střed“, jako Oidipus, Antigona, Hamlet a další protagonisté shakespearovských tragédií včetně Romea a Julie; není to „člověk nám podobný“, který drobně pochybil, za což jej stíhá neúměrný trest, a proto jeho úděl budí „strach a soucit“ – katarzi.

Molièrův Juan je „horší střed“, je to člověk horší než my v hledišti, ale přesto z jeho pádu nemáme jen pocit zadostiučinění (jaký máme třeba z vyznění tragedie Macbeth nebo„historie“ typu Richarda III.). Přesto i on budí do jisté míry náš soucit.

Proč? Protože se za nás statečně postavil pokrytectví, protože za nás  odvážně vmetl společnosti z jeviště do očí: Král je nahý! A činí tak dodnes s tak všeobecnou platností, že např. v roce 1971, byla inscenace Václava Hudečka v Národním divadle s Martinem Růžkem v titulní roli zakázána po třech reprízách. Nový režim prostě nemohl snést veřejné, bouřlivé a z jeho hlediska pobuřující souhlasné reakce publika právě na těch místech, která se satiricky strefovala do vynucovaného pokrytectví (probíhaly tzv. prověrky, při kterých se mj. vyžadoval výslovný souhlas se „vstupem bratrských armád“).

Něco jiného je ale pokrytectví a něco jiného stud. Čteme-li nedokončenou pentalogii Karla Poláčka (Okresní město) nebo knihu Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala, dozvídáme se, že nejenom před první světovou válkou, ale i po ní existovaly u nás i v menších městech nevěstince, kam chodili jako „štamgasti“ mnozí páni z místní honorace. Bylo to „veřejné tajemství“, ale stále ještě tajemství. Ti pánové to dělali, ale také se za to, třeba i neupřímně, styděli; neskrývat to bylo společensky neúnosné.

Záběr z francouzského filmu Nevěstinec (r. Bertrand Bonello). FOTO ARCHIV

Srovnejme s dneškem: do jakých podniků a do jaké společnosti se dnes „celebrity“ všeho druhu nestydí chodit, s kým se nestydí veřejně stýkat! Kolik je předních politiků, o nichž jsme se i bez četby bulváru někdy nedozvěděli, že se důvěrně stýkají s neuvěřitelně podezřelými osobami! „Vrána k vráně…“ a „Okolo močidla chodě, neujdeš nádchy“.

Stačí podívat se na naše polistopadové nejvyšší. Nejméně másla na hlavě měl Václav Havel (přes svůj pestrý fraucimor), ovšem expremiéra Čalfu jakožto soukromého právního a ekonomického poradce si skutečně mohl odpustit. To on mu přivedl darebáka Junka, kterému z Čalfova podnětu ostudně prodal (de facto za státní peníze) čerstvě restituovanou rodinnou Lucernu.

Premiér Gross měl zase podnikatelku v sexbyznysu přímo za rodinnou přítelkyni a sám padl v důsledku neobjasněného financování rodinné nemovitosti (jiné než vysloveně ekonomické skandály už dnes u nás žádného politika nepoloží). Václav Klaus si pustil „blízko k tělu“ přinejmenším V. Koženého a V. Železného (údajnou letušku ponechme stranou), navíc tu byla dodnes neobjasněná černá konta ODS, za která odmítl nést politickou odpovědnost. Politicky mu to nakonec prošlo a dodnes prochází, ačkoli odpovědnost za činy podřízených (Weigl, Hájek) je  v naší civilizaci obecně zcela samozřejmá: každý šéf, ať už volený nebo jmenovaný, odpovídá za „ekonomickou zákonnost“ organismu, který řídí.

Když za První republiky T. G. Masaryk někomu z mravních důvodů veřejně nepodal ruku, politicky jej tím znemožnil. Dnes aby se čestný politik styděl podat ruku českému prezidentovi!

V posledních letech bylo nejblíže k mému chápání politického konzervativismu na domácí scéně Bursíkovo křídlo Zelených (s výjimkou „antiradarismu“ a volání po přímé demokracii). Praktickým, ale vlastně i symbolickým příkladem byla osoba „jejich“ ministra zahraničí, jakkoli u členstva Strany zelených moc oblíbený nebyl.

Ovšem ani špičky Zelených nemohly být co do osobního života vzorem. Karel Schwarzenberg se také kdysi rozvedl, ale, což je úsměvné, jakožto konzervativec se nakonec s touž ženou na stará kolena zase oženil. Konečně Martin Bursík během polistopadové politické kariéry opustil rodinu, jakkoli s ním jeho žena sdílela ekologické ideály a podporovala jeho kariéru.

Čestnou výjimkou mezi českými politiky je v tomto ohledu 35 letý Ondřej Liška, který, pokud vím, zatím žije ve spořádaném manželství se svou italskou manželkou a dvěma dětmi (Pro všechny dosud uvedené informace ze soukromí politiků není třeba sledovat bulvár – nikdy jsem jej nevzal do ruky -  stačí číst běžné noviny a případně nahlédnout do různých vydání slovníku Kdo je kdo.)

Evropští Zelení jsou zpravidla hodně levicoví („melouni“, navrch zelení, uvnitř rudí), ačkoli „zelené ideály“ jsou v podstatě konzervativní: Chránit  přírodu, kulturní památky i celé domácí kulturní paradigma před náporem globalizace! To je přece navýsost konzervativní cíl! Opřený o hodnoty prověřené časem, což je základní kritérium konzervativismu! Kam se však tento cíl upíná? Pouze k pozemským úběžníkům?

Otázka: proč je vlastně dobré takové hodnoty chránit nebo dokonce obnovovat? Protože ekologicky nešetrné jednání ohrožuje život na zeměkouli? Jistě, ale proč by neměl být ohrožován, proč je život na této planetě vlastně dobrý, lepší než ne-život?

Na to se již bez metafyziky odpovědět nedá.

  • Autor: Petr Pavlovský
  • Publikováno: 9. Červenec, 2012

Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 28)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 14/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


2. 9.-15. 9. 2014

Číslo 14/2014 (2. 9.-15. 9. 2014)

Obsah čísla 14/2014

Komentář

Káru táhnem dál

K poslednímu červnu skončil ve funkci...

Sukces měsíce

Sukces léta

S potěšením konstatujeme hned dva:...

Jak já to vidím

Jiří Vyšohlíd

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

O nemovitostech

Milá Terezo, zdravím vás, ale...

Kronika

Bylo & bude 14/2014

Bylo 26. června otevřelo Oddělení...

Kritika

Tanec Praha 2014 o koncích a...

Letošní hlavní festivalový program...

Bůh tě pomiluj, chybující...

Nové nastudováním Rusalky Antonína...

Ďábla zraditi

Komorní scéna Aréna představila v...

Ironikova jeskyně

Předposlední červnovou sobotu mohli...

Kritický žebříček 14/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Brno praskalo smíchy

Status mezinárodního festivalu...

Okem souseda

Troufám si tvrdit, že se v Čechách...

Tanec Praha 2014 o koncích a...

Letošní hlavní festivalový program...

Rozhovor

Tereza Dočkalová: Touha je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kontext

Chvála repríz

Úvahy posttelevizní

Burza

Herecká asociace informuje

Zasedání Mezinárodní herecké...

Děti slunce

Dva skladatelé, dva Magoři

Just píše Rejžkovi

Obvyklý hradecký svátek divadla na...

Výpomoc mdlému filmu aneb...

Filmových dílek sebevědomých...

Zahraničí

Osmašedesátý se vrací aneb...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Ivan Balaďa (1. 1. 1936 Bratislava –...

Výročí

Výročí – září

Schönová Vlasta, herečka (1. 9. 1919)...

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 14/2014



Obsah,