Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tanec v larválním stádiu?

    aneb Oblouznění ze slovenského severu

    Žilina, město fascinujícím způsobem se rozkládající v placce, nad níž se tyčí vysoké hory. Město, kde je ze synagogy kino. Město, kde mají na náměstí obří obchodní centrum a další se staví. Ale taky město, kde mají možná nejlépe technicky a finančně vybavené divadlo na Slovensku, v němž se – navíc – začínají dít opravdu progresivní věci. Město, kde je snad nejvíc zeleně a parků, co jsem ve střední Evropě viděl. Město paradoxů. Město, kde šestnáct let vládl kuriózní politik Ján Slota. Z jeho panování se dodnes vzpamatovává. Na druhou stranu měla jeho éra i pozitivní důsledky. Například Městské divadlo. Je tu prý díky němu.

    Sám název „(S)lotova města“ šeptám polohlasem, když si na pražském hlavním nádraží kupuju lístek. Nahlas ho ovšem slyším od domorodců ve vlaku, když přijíždíme. Mezi proudem nadávek na Romy a debatami o tom, které slovenské pivo se dá pít. Prý je vždycky lepší to české. Nepřu se, jsem tu cizinec.

    Stanica, plným jménem Stanica Žilina-Záriečie je kulturní centrum, jež se soustřeďuje na nezávislé umění, zejména divadlo a tanec. Napůl sídlí v bývalé železniční stanici. Proč napůl? Protože sice budova jako nádraží nefunguje, ale místní lokálka tu jednou za hodinu staví a lidé tu vystupují a nastupují. Cestují do Rajeckých Teplic nebo do centra Žiliny. Před čtyřmi lety získalo nádražní budovu občanské sdružení Truc sphérique (k dlouhodobému pronájmu, výměnou za to, že provede kompletní rekonstrukci tehdy zchátralého objektu), které zde provozuje zmíněné centrum. Má útulný bar, malou galerii, kancelář a hrací sál. Letos se podařilo vedle vybudovat další, a sice z bas od piva. Opravdu. Funguje skvěle. Celé zařízení je pod dálničním kruhovým nadjezdem, řečeným Rondel. Vedle čtyřproudovka, z druhé strany sídliště. A pochopitelně železnice. Prostě industriál, jak má být.

    Stanica funguje jako produkční dům, hostí umělce v rezidenci, ale také zve různé soubory z domova i ciziny, festival stíhá festival.

    KioSK, s podvojným podtitulem „festival odvážného diváka/divadla“, představuje především slovenský nezávislý tanec. Ten „domácí“, tj. Slováků tvořících na Slovensku, i „hostující“, tedy Slováků tvořících v zahraničí (kamž se počítá i naše požehnaná země). Sám jsem se sem vždycky chtěl vypravit, protože výtečné produkce Stanice, ať už šlo o inscenace režiséra Eduarda Kudláče nebo projekty tanečníků Tomáše Krivošíka a Jaro Viňarského, jsem vídával na olomoucké Divadelní Floře a činily na mě nemalý dojem.

    Letní návštěva přímo u zřídla rozhodně nezklamala. Netaneční a jistým způsobem odlehčující sekci KioSKu naplnily dva vynikající kousky: s inscenací Zvyšky vystoupilo Divadlo SkRAT, tvořené členy někdejší Stoky. S Blaho Uhlárem jsou prý stále na kordy, nicméně podobnost se nezapře: originální zábava ve fragmentární, tajemné a lehce výsměšné formě. Z jiného soudku, leč také ze studny absurdity se napájí tvorba příležitostného dua Mio-Mio, což jsou Stano Beňačka (operní pěvec) a Marek Piaček (hudební skladatel). Jejich výlety do světa divadelní recese mají s vážnou hudbou leccos společného. Lehce studentský humor na účet Malevičova suprematismu a především jeho nejrůznějších interpretací v patnáctiminutové scénce Malevich Malevich, jakož i intelektuální legrace z (nejen) slovenské operní tradice (opera Zbojníci), hojně ironicky využívající nejmodernější technologie. Představují typ oduševnělé zábavy, kterou bych mohl mít každý den.

    Z řady tanečních představení vyjímám drsnou syrovou performanci Milana Lovišky My Art: Who Is Frank?, která je příležitostně ke spatření i v Praze a která ohledává možnosti, kam ještě může divák (a umělec) zajít. Závěr festivalu obstaralo milé, vtipné, poetické a všeobecně nadšeně přijaté zamyšlení nad tělesnými a milostnými vztahy mezi dvěma muži One for you, two for me dvou mladých performerů působících v Belgii Stanislava Dobáka Petera Šavela. Mimořádná lehkost a technická bravura jejich představení vyrážela dech.

    Po téměř každém představení následovala After-show Arnošta Krysaříka, vedená tanečníkem Tomášem Krivošíkem. Z běžných diskusí po představení se vyjímala jednak drzým a nekonvenčním stylem Krivošíka, jednak tím, že mezi skončenou produkcí a následnou diskusí Krivošík spolu s performery předchozího představení předvedl vždy krátkou taneční improvizaci, vesměs ironicky komentující předchozí show.

    Součástí programu KioSKu bylo i setkání slovenských tanečních umělců, které vedl spiritus agens místní scény Jaro Viňarský. Mimochodem, terčem posměchu zde byl časopis Taneční zóna, zejména pro poslední, obzvláště nevydařené číslo věnované slovenskému tanci, kde se lze dočíst rozličných perel, například že slovenský tanec je v larválním stádiu. Není.

    Během procházek městem s kolegou Bernátkem jsme se koukli i na to Městské divadlo. Budova je monumentální. Uměleckým šéfem je Eduard Kudláč a na programu i dramplánu příští sezony je to hodně znát. Znáte nějaké jiné oblastní divadlo, kde by se repertoár skládal téměř výhradně z Bernharda, Schimmelpfenniga a Handkeho a kde by autorskou inscenaci chystal Blaho Uhlár? Budu do Žiliny muset zajet častěji. A nejen na Stanici.


    Komentáře k článku: Tanec v larválním stádiu?

    1. Nina Vangeli

      Vážený kolego,
      ani já si nemyslím, že slovenský tanec je v larválním stádiu. Taneční zónu, kterou si berete pro tento obrat na mušku, však zajímaly i názory zevnitř současné slovenské taneční komunity, a tento názor odsud zazněl a není důvod ho cenzurovat. Patří k rozporuplnějšímu obrazu slovenské taneční reality, než jak byste ji rád viděl Vy.

      Jaro Viňarský je vynikající tanečník a vskutku velmi inteligentní mladý muž. Má mou úctu a obdiv. Stránky Taneční zóny jsou mu vždy otevřeny, chce-li nám dát své názory k dispozici. Kdo by mu měl za zlé, že se po dobře vykonané práci uvolní v kruhu kamarádů a zasměje na náš účet… Je tak přecitlivělý.

      Milan Loviška a Tomáš Krivošík, které ve svém článku obdivujete, však v larválním stádiu jsou. A v larvální stádiu jste i Vy, když to nedokážete rozeznat. Vím, že v oblasti, kde jste zběhlejší, dokážete nevkus, kýč a impotenci přesně pojmenovat. Ovšem, nestačí mít kámoše v branži, aby člověk rozuměl tanci.

      Kolegiálně Vaše

      12.11.2010 (21.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,