Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Tancem proti předsudkům

Je velkou zásluhou letošního mezinárodního festivalu Tanec Praha, že vedle dvou hvězd uvedených v zahajovacím a závěrečném představení – belgické company Eastmen a španělské La Veronal – objevil českému publiku řadu dosud u nás neznámých jmen zahraničních tanečních tvůrců. Ti se v malých formátech dokázali prosadit a zviditelnit na mezinárodní scéně.

Duet Tordre britské tanečnice Annie Hanauer (má protézu na levém předloktí) a Lory Juodkaite z Lotyšska FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

Rozšířili jsme tak své znalosti o jména nonkonformních tanečních umělců Oony Doherty z Irska, o svěží skupinu La Imperfekta ze Španělska (chor. Alberto Alonso) a její pochodové variace a permutace, o Vincenta Mantsoa z Jižní Afriky, Rachida Ouramdana z Francie či Ivána Péreze z Holandska s jeho site-specific poetikou. Máme zase o něco větší přehled.

Proti předsudkům rasovým a kulturním

Přední belgický soubor Eastmen choreografa Sidi Larbi Cherkaouiho uvedl proklamativně angažovanou inscenaci Fractus V, což bylo ještě zdůrazněno exponováním čistě mužského elementu v obsazení. Cherkaouiho taneční hymnus na svobodu byl opřen o na scéně znějící text Noama Chomského; óda na multikulturalitu a toleranci byla vyjádřena přítomností tanečníků a hudebníků různých ras. Touha po svobodě a toleranci je sdělována svým rubem – scénami násilí a manipulace, a koneckonců i samotnou jednobarevností mužského obsazení. Obrazy Zla jsou ovšem vždy impozantní a přitažlivé; v tanečním provedení strhující.

A jako hledá Noam Chomsky ve svých lingvistických studiích prajazyk, tak i Cherkaoui hledá mezi tanečními jazyky rozmanitých kultur prajazyk taneční. Hledá ho věcně, jakkoli expertně. Mezi tanečníky je i sám tančící choreograf. Vedle mužského obsazení je dalším vnějším projevem mužnosti civilnost zevnějšku. Před námi jsou běžné typy mužů prořídlých vlasů v každodenních šatech. A věcný, jakkoli náročný, je i jejich tanec. Téměř nedbalý, avšak s inkorporovanými různonárodními náročnými pohybovými technikami, na nichž Cherkaouiho choreografie stojí.

Myšlenkově se Sidi Larbi Cherkaoui opírá o úvahy zmíněné kultovní osobnosti amerického myšlení Noama Chomského, jehož text o svobodě projevu tvoří ideové i zvukové pozadí. Tento text obsahuje varování proti zneužití slova, manipulaci – proti tomu, co bychom dnes nazvali dezinformacemi. Touto okolností se inscenace ještě zaktualizovala. Sidi Larbi Cherkaoui bere Chomského myšlenky svobody projevu za své a propojuje je s obhajobou multikulturality. Proto ona směs stylů a národností na scéně – jsou tu tanečníci i hudebníci z několika kontinentů. A s nimi i jejich taneční geny a biografie. (Zachytila jsem i drobnou narážku na naše místní poměry – jeden z tanečníků, který se právě neúčastnil pohybové akce, seděl stranou na židličce a četl si v aktuálním čísle časopisu Respekt.)

V Praze se Siena konala v Colloredo-Mansfeldském paláci FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

Žena jako muž a žena jako žena

V choreografii Hope Hunt and the ascentionin to Lazarus bere tanečnice Oona Doherty na sebe mužský způsob chování, mužský typ pohybové nervozity. Zkoumá tak rozporuplnost mužské identity; zcela jistě je rozporuplný její tanec – do roztrhání těla. Provokativní gestika a styl voguingu a hip-hopu jsou uvozeny a vysvětleny drsným výstupem na ulici před divadlem, do něhož vypadne tanečnice z auta, stylizována jako muž má mužsky neurvalou gestiku. Je to uvedení do bezohledného světa obecně, a specificky do maskulinního tanečního stylu. Tanec vytvářející stylizaci asociála má kontrastní pozadí v religiózní hudbě.

Irku ve večeru doplnila svým sólem členka La Veronal, Španělka Lali Ayguadé v choreografii Portland, tancem drkotavých vln napříč těla. A podobně jako u její „mužatkovské“ kolegyně, i její virtuózní tělo je rozebratelné na nejmenší částečky, ďábelsky obratné a odhodlané – ve výskoku i v pádu, jenom v jejím případě je žensky vláčné a delikátní.

Mimo společenská tabu

Jakkoli nahota na scéně není dnes už nic těžce tabuizovaného, přece jen není něčím samozřejmým. Nikdy nebude. Je svatá. Je mytická. A zůstává mytickou i v případě švýcarské taneční umělkyně Yasmine Hugonnet. Jakkoli s ní v inscenaci Le Récital des Postures zachází věcně – jako s trikotem nebo montérkami. Svléká se, aby lépe a názorněji mohla své tělo prostudovat, procítit, analyzovat a vyložit. Zaujímá v jednoduchém sledu za sebou různé jednodušší a snadnější i sofistikovanější a obtížnější tělesné pózy, setrvává v nich meditativně. Je zřejmé, že to, co zkoumá, nejsou fyzické schopnosti těla (ty jsou zde samozřejmě také uplatněny), ale prožitky a významy oněch tělesných póz. Významy, které pramení v hloubce těla a realizují se na jeho povrchu – na nahé kůži tanečnice. Jde od pózy k póze, do tělesných konfigurací zapřádá i své vlasy. Tmavé dlouhé vlasy si vyměňují názory s bílým tělem a vzájemně se definují. Tanečnice promýšlí pózy, činí z toho pravděpodobně nějaké závěry a nechává na nás, abychom učinili ty své. Nad rámec analytického záměru působí dílo výrazným estetickým dojmem a někdy i jemným závanem humoru.

Proti normám

Svého času se vzbouřil Lloyd Newson (DV8 physical theatre) proti vládnoucím normám krásy v tanci, které udával balet. A učinil z tohoto zápasu politikum. Vlastně totéž, jakkoli bez jeho rétoriky, učinily skupiny postižených tanečníků, jako byla nejznámější z nich – CanDoCo – a mnohé další. Vehementně a často i (na obou stranách rampy) bolestivě rozšiřovaly hranice našeho estetického vnímání.

V této linii se odehrává duet Tordre britské tanečnice Annie Hanauer (má protézu na levém předloktí, spolupracovala mimo jiné i s CanDoCo) a Lory Juodkaite z Lotyšska. Jedná se o choreografické dílo Rachida Ouramdana, mladého viditelného choreografa francouzské současné taneční scény, kompozičně přehlednou a čistou choreografii na bílém pozadí.

Slovo tordre znamená kroutit (se), vymknout, vyvrknout si, svíjet se… Vztahuje se k motivu točení, kterým je posedlá lotyšská tanečnice. Britská tanečnice jako by se zase torzními pohyby chtěla svléknout z kůže; dřevěné předloktí jí nebrání ani ve velmi obtížných pohybech. Ženský duet je zprávou o dílčím vítězství ducha nad hmotou, emoce nad obsesí, tance nad postižením. Také zpráva o sesterství – sklízí sympatie diváků. Nic víc, nic míň.

Přední belgický soubor Eastmen uvedl proklamativně angažovanou inscenaci Fractus V FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

Tanec bez přívlastků

Nesmíme ovšem pro samou toleranci a občanskou uvědomělost zapomenout na tanec jako zdroj čiré radosti. Tu přinesl divákům jihoafrický tanečník Vincent Mantsoe. Část jeho představení byla věnována ptačímu tanci, do kterého se prolnula lidová africká tradice napodobivých tanců. Mantsoe nijak na tradici neulpíval, měl ji dostatečně vepsánu do paměti těla. To, co po většinu své produkce předváděl, byl prožitek vlastního živého tančícího těla, radost a vzrušení, sdílené s diváky. Začínal tancem dechu, tancem kůže, která hrála po celém svém povrchu v ustavičném neklidu, ustavičných impulzech. Pokožka tanečníka se vrásnila a vlnila, vstřebávala do těla a vyplouvala z těla, chvěla se a viditelně dýchala. Inscenace Gula je do značné míry improvizovaná, jakkoli tisíckrát vyzkoušená a nazkoušená (jím osobně a jistě i tradicí). Byly to taneční reakce na záchvěvy těla, na záchvěvy průvanu, světla, na záchvěvy obdivu publika. Tanec tady a teď.

Momenty ustavičného překvapení se odvíjely od četných a komplikovaných rytmických změn. Tanečník měnil rytmy náhle, poťouchle a záludně, jako když se vypravují vtipy, a tak také čekal na hlasitou reakci publika, kterou s uspokojením kvitoval. Pozoruhodná je na africkém tanci vedle nápadné živočišnosti ovšem i jeho skrytější, nicméně silná ornamentálnost. Ta se projevuje v detailech práce dlaní – stylizovaném držení prstů, ve vlnění paží a uvolněné šíji. Mileráda bych si u Tance Praha objednala: více Afriky!

Kultura narážek a odkazů

La Veronal je španělská, přesněji katalánská taneční skupina z Barcelony, založená roku 2005, která s postmoderním eklekticismem mísí modernitu i historii, performanci a taneční tradici. Jejími členy jsou tanečníci, filmaři i literáti. Pracuje s různými výrazovými prostředky a s četnými kulturními odkazy a narážkami. Její umělecký vedoucí Marcos Morau analyzuje svět skleněným mnohostěnem. Práce La Veronal již byla představena na mnohých zásadních scénách a festivalech celé Evropy.

Název inscenace Siena odkazuje k renesanci a k toposu galerie. V době premiéry a prvních uvedení byla ústředním vizuálním momentem této performance Tizianova Urbinská Venuše v nadživotní velikosti. Nastolovala tudíž téma nahoty, voyeurismu a zmnoženého voyeurismu, kdy návštěvníky galerie pozorovali další návštěvníci, a všechny pozoroval hlídač galerie. Voyeurské karty byly rozdány původně složitěji.

V Praze se Siena konala v Praze v Colloredo-Mansfeldském paláci, v jeho slavnostním sále pod nástropní freskou, znázorňující alegorii vítězství habsburské monarchie nad Turky. Freska byla dost vysoko nad hlavami tanečnic, aby s ní mohly navázat vztah. Performance byla vystavěna nezávisle na specifice prostoru, lze právem pochybovat, zda šlo vůbec o site-specific. Narativ se odvíjel mezí přivezením a odvezením nemocničního vozíku s mrtvolou v zazipovaném pouzdře. V mezičase pět tanečnic v šedivém šermířském oblečení svádělo mezi sebou boje, ale pouze s imaginárními rapíry; vypadalo to trochu dětinsky. Je zde i výstup připomínající původní „Urbinskou Venuši“. Jedna tanečnice se v určitém okamžiku svlékne a zaujme na zemi polohu pózující nahé modelky. Z dokumentace na webu však je zřejmé, že inscenace je v zahraničí zalidněnější co do množství tanečníků; jsou tu i mužští tanečníci. A šermuje se imaginárními i skutečnými rapíry.

Největší hodnotou proto byl sám tanec, silně kontaktní, hlavní výrazový prostředek. Je to stejná taneční poetika jako u Oony Doherty, Lali Ayguadé, vlastně lingua franca současného tance, kdy se tělo pod vnitřními záchvěvy a otřesy všemožně prolamuje, štěpí, drobí. Jako by jím probíhaly elektrické vlny, jako by to byl tanec galvanizovaných mrtvol.

Je skutečně důležité, že jsme se s touto skupinou v Praze seznámili. Avšak nemohu zavírat oči před tím, že nám představila poněkud ochuzenou variantu. Jakkoli bylo představení uvedeno v adekvátním prostředí Colloredo-Mansfeldského paláce, tedy ve srovnatelných podmínkách, v jakých se uvádí v cizině, bylo obsazení chudší početně, omezeno jen na ženské obsazení, vztah k specifickému prostoru nebyl nijak propracovaný, pravděpodobně jsme přišli i o některé epizody. Chudší varianta. Trochu jsem se urazila.

Letošní ročník festivalu Tanec Praha byl velmi informativní; poznali jsme dosud nám neznámé osobnosti a poetiky. Také jsme vzali na vědomí různé způsoby myšlení, zprostředkované tancem. A vzali na vědomí, že tanec se stále více a více jako způsob myšlení prokresluje a že stále více a více zaujímá i občanská, humanistická, liberální stanoviska.

  • Autor: Nina Vangeli
  • Publikováno: 06. září 2017

Komentáře k článku: Tancem proti předsudkům

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Kritika

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,