Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tak ošklivej pán… aneb Kolik lidí, tolik Magorů

    Knihou roku 2017 v tradiční anketě Lidových novin se stala biografie Ivana Martina Jirouse od Marka Švehly nazvaná Magor a jeho doba. Možná logická, pro mne ale překvapivá volba českých literárních intelektuálů (byť o výběru oslovených bychom mohli diskutovat a myslím, že by redakce v tomto měla být vyhraněnější).

    Ve svém bytě v Nádražní ulici č. 28 na pražském Smíchově při psaní jednoho z prvních sloupků do Divadelních novin na jaře 2008 FOTO VLADIMÍR HULEC

    Kniha je sice úctyhodným sběrem dokumentárního materiálu, jež vyčerpávajícím způsobem mapuje celý Jirousův život, v mnoha aspektech jde však o značně jednoduché, jazykově i myšlenkově až k nesnesení zjednodušující, jeho chování a činy banalizující vidění této neuchopitelné osobnosti českého kulturního života a jejího díla. Zbavuje ji totiž toho nejpodstatnějšího: magie a mysteria undergroundového šamana, intelektuála a současně klauna, člověka sečtělého a vědomého a současně skeptika, člověka skrz naskrz živočišného, drsného a současně jemného, divoké zvíře, ožralu, popeláře, plebejce nejhrubšího zrna a současně velkorysého duchovního člověka, svým způsobem aristokrata.

    Pro mou generaci vyrůstající v tzv. normalizaci byl ikonou. Znal jsem jej myslím stejně jako každý, kdo jen trochu vzdoroval tehdejší šedivé době. Když ne přímo, tedy jako osobnost spjatou s undergroundovou kulturou. Z opisovaných textů, z kopírovaných nahrávek festivalů druhé kultury… Blíže jsme se ale seznámili až na podzim 2007, kdy jsem s ním připravoval rozhovor do Divadelních novin. Od té doby jsem za ním – do nádražní hospody Oáza na Smíchově nebo domů (bydlel naproti přes ulici) – chodil téměř každý týden. Oslovoval jsem jej Ivane. Prý jsem byl v blízkém okruhu jediný. Magor znělo mi ale vždycky příliš určujícně. Jako svého druhu clona, která nutně vede ke stylizaci – jeho i těch, kteří se s ním stýkají. Oslovení Magore jsem používal jen v jasných souvislostech či situacích, kdy se tak skutečně choval či projevoval, kdy začalo jeho theatrum ganea. Třeba když mi začal nadávat.

    S katovskou sekerou po premiéře divadelní hry Olgy Havlové Výstup na Říp konané na Hrádečku v červenci 1985 při příležitosti jejích narozenin. Olga Havlová stojí vlevo, Václav Havel vpravo FOTO JAROSLAV KUKAL

    To bylo tak. S Jirousem jsem na podzim 2007 připravil pro DN 1/2008 rozhovor Nerozbíjím skleničky, ale držky. Současně jsme se dohodli, že do DN bude pravidelně psát, což s mírnými výkyvy plnil až do jara 2011. Jeho sloupky jsme nazvali Na Oáze s Magorem, odvolávajíce se na již zmíněnou nádražní hospodu Oáza, kde Jirous denně sedával, pil, diskutoval s kamarády i nahodilými návštěvníky, hrál šachy, četl noviny či knihy, poslouchal a komentoval rockovou hudbu, kterou pouštěl hostinský, a psával (dnes na tyto sloupky navázal Vratislav Brabenec svými Podobami). Takto vzniklé texty jsem ještě syrové odnesl domů či do redakce, přepsal a většinou rovnou šly do tisku. Vznikla tak řada chyb a překlepů. Jirousovi to většinou nevadilo, jednou – to jsem mu vstoupil do textu básně, na což byl přece jen háklivý – se ale rozčílil a vydal se mě hledat. Přišel na demonstraci za Tibet před čínskou ambasádu, předstoupil před demonstranty a křičel: Kde je Hulec! Zabiju ho! Mirek Vodrážka, který tam byl, mi hned volal, ať se Jirousovi ten den raději vyhnu, že vypadá opravdu rozlíceně. Neváhal jsem a jel jsem večer do Oázy. Když mě uviděl, šel hned ke mně. Místo aby křičel nebo mnou cloumal, si ale se mnou nejdřív sedl a tiše mi řekl: Vladimíre, tohle musíš vydržet a pak to spolu zapijem. Věděl, že agresivitu těžko snáším. A pak mi začal spílat. Celá Oáza ztichla. Píči, čuráci a hovada lítali po všech stěnách i přítomných opilcích a náhodných cestujících směr Černošice, Písek či Plzeň. Přišel hostinský a donesl nám panáky. Pak další a další. Celá hospoda se složila a my se opili do němoty. A Ivan se smál a další den mi dodal nový text.

    Píšu to proto, abych doložil, že každý, kdo Jirouse poznal, viděl vždy jinou jeho tvář. Kolik bylo lidí, tolik bylo Jirousů a proniknout přes hrubou slupku jeho osobnosti nebylo snadné, pokud to vůbec šlo. Pochopit jej tedy nelze přes popis jeho chování, přes lineární sledování jeho životního příběhu, jak to dělá Marek Švehla v Jirousově biografii. Svou knihu sice nazval Magor a jeho doba, ale ona „doba“ působí jen jako alibi, aby mohl do textu vsunout několik paralelních příběhů Jirousových přátel či známých (například osudy Milana Knížáka a jeho skupiny Aktual). Někteří podstatní však téměř chybějí. Především Egon Bondy a Jim Čert (alias František Horáček), které autor charakterizuje v podstatě jen jako agenty StB. Pro Jirouse však měli velký význam především jako inspirativní autoři, filosofové (Bondy) a blízcí přátelé. Tehdejší i polistopadová doba a Jirous v ní by se právě skrze tyto osobnosti a nejednoznačné vztahy dali nahlédnout daleko vrstevnatěji a méně jednoznačně, než jak činí autor. Soustředí se na všemožné detaily Jirousova života, jeho dokumentaristická preciznost a šíře informací jsou fascinující a kniha je a bude neopominutelnou studnicí pro kohokoli, kdo se Jirousem chce či bude chtít zabývat. Jirousovu osobnost však s jejími stíny a odlesky, intelektuálním a uměleckým přehledem (jeho literární činností se autor zabývá jen okrajově), hlubinnou tajemností a absolutní otevřeností, tedy vlastnostmi naprosto podstatnými pro pochopení jeho lidského i uměleckého rozměru a vlivu, se mu zachytit nedaří. Kniha je ryze žurnalistickým popisem jednoho života, zachycuje vnější podobu a životní peripetie Jirouse, avšak jeho duše, duše plebejce a světce, nezdolná duše Magora, mu uniká.

    Po propuštění ze svého prvního vězení 2. června 1974 před ateliérem Jaroslava Kadlece v Praze na Žižkově, kde se konala oslava jeho příchodu FOTO ONDŘEJ NĚMEC

    Byl to člověk bytostné osobní svobody, čímž často znesvobodňoval druhé, člověk s vizí aktivní umělecké tvorby bez vnějších kompromisů, chápal umění jako životní princip a hospodu jako svébytné společenství rovných. Byl to člověk k nesnesení živočišný, diktátor a vůdce, se kterým byla sranda, se kterým byla radost posedět a popít, ale těžké žít. Člověk, který definoval underground u nás a tuto interpretaci důsledně dodržoval. Když dal mé dceři, které tehdy bylo pět let, k Vánocům svou sbírku Magor dětem, četl jsem jí z ní před spaním. Znala Ivana z hospody, kam jsem ji s sebou občas bral, a moc nadšená nebyla. Když jsem četl asi třetí text, z postýlky se usínajícím hlasem ozvalo: Tak ošklivej pán a tak krásný básničky. Možná nejlepší definice Magora.

    Marek Švehla: Magor a jeho doba. Torst, 2017, 672 stran.


    Komentáře k článku: Tak ošklivej pán… aneb Kolik lidí, tolik Magorů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,