Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Švankmajer na psychoanalytické seanci

Na filmy Jana Švankmajera se nepíšou recenze snadno. Samotný autor je legendou, která silně ovlivnila jeden proud introspektivního i animovaného filmu. Navíc za jeho posledními díly už cítíte autoritativního režiséra, který mystifikuje i káže, hraje si s divákem spiklenecké hry, ale zároveň se mu posmívá. V jeho novém filmu Přežít svůj život vystupuje český surrealista osobně v sebeironickém prologu, aby uvedl pozadí vzniku této psychoanalytické komedie.

Po převážně hraném filmu Šílených sáhl Švankmajer z „finančních i úsporných důvodů“ po papírkové technice českých večerníčků. Nenatáčel s herci, ale převážně animoval jejich fotografie, obrazy prostředí i svých psychoanalytických fetišů, které prostřihával dialogy a klasickými obsedantními záběry na zduřelé rty a obnažené ruce. Obživlý šustící papír a hra vystřihovánek připomíná pimprlátka, jimiž se režisér naoko ironicky zaštiťuje, aby v uvozovkách bavil a přilákal dnešní na zábavě závislé publikum.

Nic z takového prohlášení nemusíme Švankmajerovi věřit, nakonec i sama krátkometrážní metoda zůstává pro běžného diváka největším problémem tohoto celovečeráku. Za chvíli mu hodina čtyřicet pět minut přijde dlouhá, zatímco papírové grotesce by slušel příběh s nějakou tou zkratkou. Jenže celý film tvoří popisnou a klikatou cestu do hlubin lidské duše, ale i štítivý komentář k současné době ovládané penězi, „utlačující opět (třebaže zase jinak) lidského jedince v jeho svobodě“. Vidíme tu lidi chodící místo do kina sázet loterii, zatímco po ulicích jezdí nedostižná auta s kufry peněz, které občas někdo vyhraje.

Největší údiv zažívá divák nad tím, jak řeznické jazyky či slepičí hlavy ztělesňují morbidní sexuální pudy, stejně jako postavičky jakéhosi naivistického Betlému. Neboť v této rozporuplnosti se nenásilně blížíme nějakému tajemství člověka.

Přežít svůj život nabízí trochu odlišný recept, který úsměvně převrací i dobrodružné filmové žánry. Jen tady nám exemplárně unavený i otrávený český hrdina Evžen (Václav Helšus) předvádí vlastní „smrtonosná“ dobrodružství, která se mu dějí a zdají ve snech. Před soužitím s úzkostnou manželkou (Zuzana Krónerová), před nesmyslnou kancelářskou kariérou dává přednost odvrácené imaginativní skutečnosti snů. Scéna, v níž uléhá s někdejší kabelkou své matky v zubech, aby přivolal další díl své skryté touhy, je ve filmu jedna z nejlepších.

Podstata obyčejného hrdinství v labyrintu snových rozkoší spočívá v tom, že se Evžen jal zkrotit své podvědomí a zároveň pronásledovat tajemnou i věčně unikající dívku v červených šatech (Klára Issová). Na pomoc si bere magické knihy, ale i stárnoucí psychoanalytičku bez záruky, která vědecky komentuje tento křehký sestup do nitra ušlápnutého i stydlivého českého „inženýra“ s dvojím životem. Na tomto cyklickém honu za ukojením touhy zůstává naším nejlepším průvodcem humor, který si přitom láme zuby na zcela vážném a těžkopádném tématu. Komedie si utahuje ze všech psychoanalytických postupů a klišé, zatímco nabízí průhledný neurotický případ stříknutý Oidipovým komplexem a sexuální impotencí. Mysteriózní dívka v červených šatech zastupuje Evženovu matku a zároveň jeho animu. Ve snu postupně zabije svého otce i sám sebe, zatímco jej pronásleduje superego v podobě staré babky od popelnic, která se prohlašuje tu za Ježíše, Napoleona, Papeže či Marxe. Mezi tím se vine had s lidskou hlavou, chodí plyšoví medvídci se ztopořeným penisem a tancují zvířecí kreatury s lidskými torzy. S trochou fantazie si divák za chvíli připadá jako na trochu rozvláčnější seanci, během níž sedí na psychoanalytickém křesle.

Nakonec film Přežít svůj život můžeme stejně tak vnímat jako obraz kocoviny z naší vnější svobody, která přišla darem s listopadem osmadevadesátého. Teprve z odstupu vidíme, jak je skutečně těžká, jak se za ni musí bojovat. Lidé zápasí s malomyslností, jestli to má vůbec cenu. V době zkorumpované politiky, zkomercializovaného umění a krize západního kapitalismu nám Švankmajer připomíná, že bychom neměli zapomínat to největší bohatství, jež si i v technizované a praktické době neseme uvnitř. Že si lze lehnout, aby se nám něco hezkého zdálo. Nakonec vnitřní svoboda je jednou z posledních hodnot, pro kterou stojí na světě žít.

  • Autor: Michal Procházka
  • Publikováno: 9. Prosinec, 2010

Komentáře k článku: Švankmajer na psychoanalytické seanci

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 18/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 10.-10. 11. 2014

Číslo 18/2014 (28. 10.-10. 11. 2014)

Obsah čísla 18/2014

Komentář

Říjen, měsíc posvícení...

Čas od času je vyhlášen konkurz na...

Sukces měsíce

Zdeněk Fibich: Pád Arkuna

Národní divadlo Praha, dirigent John...

Jak já to vidím

Jiří Bartovanec

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Srdce temnoty

Ten člověk na mne zpočátku působil...

Kronika

Bylo & bude 18/2014

Bylo Pocty osobnostem a projektům...

Kritika

Tanečníci v horečnatém...

Divadlo Kalich slaví dvacátou sezonu...

JAMU má Martu, Marta má...

Studio Marta se proměnilo v moskevskou...

Zrcadlo moci

Na první premiéru letošní sezony...

Činoherák hraje v Ústí!

Toho fénixe vyletěvšího z popele...

Nebeský & Peklo &...

V experimentálním prostoru NoD byla...

Kritický žebříček 18/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Vlny nálezů a ztrát

Pražská část 21. ročníku festivalu...

Rozhovor

Burza

Zemřeli

Zemřeli

Nina Jiránková (1. 10. 1927...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 18/2014



Obsah,