Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Superpozice, super-pozice, nebo opozice?

    Industriální sál s patrovým ochozem – tedy nový kulturní prostor DUP39, který spravuje Divadlo X10 –na první pohled připomíná spíše hudební klub než divadlo. Když jsem z ochozu shlédla dolů a dlouho před začátkem premiéry inscenace Aleše Čermáka Superpozice zde spatřila herce, jak se jako dva squatteři hřejí u provizorního ohně, a přes půl sálu nataženou slackline, myslela jsem, že právě z této super-pozice budeme sledovat i představení.

    Jindřiška Křivánková a Jakub Gottwald v inscenaci Superpozice FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Teprve pak jsem zahlédla dvě řady do půlkruhu postavených židlí v čele sálu, což mé očekávání alternativnějšího divadelního uspořádání mírně zklamalo.

    Snahu rozbít tradiční opozici jeviště a hlediště však tvůrci nakonec přeci jen projevili – jednak na začátku představení, kdy k Jindřišce Křivánkové, stojící na scéně, promlouval Jakub Gottwald zpoza našich zad, především však v jeho závěru, kdy společně začali tahat za provaz spojující přední řadu židlí tak, že diváky nejdříve posunuli, jako by je chtěli uzavřít do kruhu, avšak vzápětí se celá řada zvedla, neboť manévr začínal být poměrně nebezpečný. Dalo by se říci, že si tak herci šikovně zajistili premiérové standing ovation. Bylo však zasloužené?

    Po přečtení té nejabstraktnější anotace, s jakou jsem se kdy setkala, jsem si nedokázala představit, co mě v divadle čeká. Bůhvíproč jsem očekávala spíše pohybovou inscenaci, v čemž mě utvrdila i mezi sloupy zavěšená slackline. K mému překvapení do nás ovšem herci začali „valit“ obrovské množství podobně abstraktního textu (jehož autorem je sám režisér). Nebyla jsem schopná rozklíčovat záměr tvůrců ani žádné konzistentnější téma, kromě typicky postmoderní chaotičnosti, stírání hranic a sdělení, že žádný smysl neexistuje.

    Herec v roztrhaných kalhotách, lascivně odhalujících nahé hýždě, si v průběhu představení do dlouhých rozpuštěných vlasů uplete dva copánky a na chodidla si kobercovou páskou přilepí podrážky z dámských lodiček s vysokými podpatky. Herečka má naopak unisexový úbor jako z nějakého bojového umění, který její ženské křivky zcela zakrývá, a jeden přísně utažený cop. Gottwaldův projev působí živelněji, emocionálněji, kdežto Křivánková ztělesňuje spíše postoje racionální. Připočteme-li navíc skutečnost, že herec je po většinu času připoutaný za svůj lezecký sedák k volnému popruhu od slackline, což značně omezuje či determinuje jeho pohyb, zatímco herečka se může pohybovat volně, jak se jí zlíbí, vyjeví se nám parodie genderových stereotypů.

    Výtvarná performance Superpozice má obtížně vnímatelný text a málo vizuálních vjemů FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Díky této inverzi se zároveň přesná hranice mezi oběma póly stírá a postavy se proměňují v bezpohlavní jedince. Hra s gendery přitom není jediným vysvětlením polarity jejich vztahu; jeho jednoznačnému pojmenování se tvůrci ovšem systematicky vyhýbají a postavy mění ve zcela vyprázdněné znaky. Diváky tak nechávají napospas náročným, ba zcela neuvnímatelným blokům textu, jejichž superpozicí – tedy složením – žádná konkrétní výpověď nevzniká. Hovoříme-li stokrát jinak o ničem, výsledným sdělením bude zase nic. To by samo o sobě vůbec nemusel být problém, kdyby nám tato spíše výtvarná performance, pro niž je i slovo pouze formou, poskytla dostatečnou satisfakci v podobě vizuálních vjemů.

    Herec je po většinu času připoutaný za svůj lezecký sedák k volnému popruhu od slackline FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Mně bohužel opakované napínání popruhu, chaotický pohyb, občasné vržení velkého balvanu a plápolající oheň jakožto vizuální potrava nestačily. Velkým zklamáním pro mě například bylo, že herci nikterak nevyužili slackline pro pohyb. A to nevyžaduji žádná náročná akrobatická čísla na podpatcích ani její napnutí do výše ochozu – ačkoli by představovalo jistě efektní a efektivní využití potenciálu tohoto netradičního uměleckého prostoru. Zůstala jsem oním divákem v opozici. Avšak jak říkají tvůrci: Dívat se na něco a vidět to, znamená vidět a nevnímat.


    Komentáře k článku: Superpozice, super-pozice, nebo opozice?

    1. Minna L.

      Slečna Kykalová
      touto recenzí odhalila svou absolutní nezkušenost a neznalost filozofie a myšlenek umělců, které inspirovaly toto dílo a vznik inscenace. Místo toho, aby podala report a recenzi na úrovni, která je od Divadelních novin očekávána, popisuje DUP jako industriální (??) sál a nový kulturní prostor, což vůbec neodpovídá skutečnosti, a nijak neodhalený zadek herce za lascivní…
      Představení je jedinečné nejen výkony herců, ale i režijním a autorským pojetím Aleše Čermáka, který opět vnesl do českého divadla svěžest a naprostou originalitu.
      Vřele doporučuji!

      13.03.2018 (22.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Paní/sl. Minno,
      ono to není tak jasné a jednoznačné, jak se Vám zdá. Mluvil jsem o tom tento týden i s jednou z aktérek, performerkou Jindřiškou Křivánkovou. Výchozí teze a téma této performance jsou silné, ale pro diváka v podstatě neproniknutelné. Slova a myšlenky, jež jej neustále z úst obou performerů atakují, jsou přílíš složitá a vesměs abstraktní či přinejmenším složitě konstruovaná, takže se divák upíná k samotnému dění. Ale i to je jen těžko proniknutelný abstrakt a jen málokomu je asi jasné, kdo to před divákem vlastně vystupuje, kde se dění odehrává a jak je vnímat. V takovém případě záleží už jen na ochotě a empatii diváka nechat se obrazy a děním unášet kamsi do vlastních asociací.
      Možná, kdyby byl k dispozici text, šlo by se aspoň skrze něj na performanci (a performery) přímo napojit (byť až po produkci) a přijmout ji, pochopit ji. Nevím. Právě v tom jsem se Křivánkovou, jejíž dlouhodobé práce v oblasti nezávislého performativního umění u nás si velmi vážím (stejně jako všech tvůrců této produkce), nemohl shodnout. Myslím, že se přílíš spolehli na souznění a ochotu diváků sledovat dění a případně na konci, kdy je Jakub Gottwald (při mé návštěvě 6. března s pomocí Křivánkové) stahuje do smyčky a kamsi táhne, aktivně (ne)zareagovat. Věří, že to pro přijetí performance stačí. Pochybuju o tom, byť ve Vašem případě se tomu tak zřejmě stalo.
      Možná právě to tvůrci chtěli – znejistět diváka a vyvolat diskusi. Tedy pojďme do toho. 🙂

      16.03.2018 (18.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. A-B

      Tak tedy pojďme do toho.
      Ráda bych zareagovala na předchozí dva komentáře a především na text Kateřiny Kykalové.

      V úvodu bych ráda zdůraznila, že pokud začne autorka textu přemýšlet v analogiích typu – vše co je rozbité, nedodělané, rozdělané = industriální (i přesto, že sál Domu uměleckého průmyslu nikdy s industriálním prostorem nic společného neměl a zřejmě mít nikdy nebude), Slackline = předvádění nějakých dovedností, stojící lidé v prostoru = (vynucené – nevynucené) standing ovation, tak se sama okrádá o to nejpodstatnější a to je hlubší interpretace věci. Pokud hned od začátku (doslova od prvního slova v textu) nastavím takové vstupní parametry, pak se není čemu divit.

      Myslím, že celkové zmatení nejlépe vystihuje popisek k druhé fotografii. Pod fotografií, která je sama o sobě vizuální až až (podobně jako celá scénická úvaha), autorka doplní popisek, že […] Superpozice má obtížně vnímatelný text a málo vizuálních vjemů. To považuji za úplný nonsens.

      Přicházet kamkoliv s nějakým předem daným očekáváním (v případě kritika obzvláště), je na škodu. Argumentace plytkým osobním pocitem zmařeného čekání na začátek představení bohužel nikoho nezajímá a o samotném představení to nic nevypovídá.

      Namísto toho by bylo dobré se před příchodem (a nebo ideálně celkově) aktualizovat a průběh představení sledovat tak, aniž bychom museli po celou dobu pracovat s utkvělou představou původního nenaplněného očekávání. Tedy ideálně překonat sebe sama, ponořit se do univerzální propasti a tam znovu hledat společné území – případně generovat a pokusit se plodit terény mimo naše vlastní. Domnívám se, že to je úkol diváka, jakožto aktivního tvůrce, ale také kritika a kritiky samotné.

      Měli bychom udělat něco, alespoň ,,něco“ proto, aby bylo možné vycestovat z naší zóny spokojenosti plné ,,lascivních“ očekávání. Opustit představy o rozdělování na diváky – herce, netradiční pohledy odkudkoli, či alternativní divadelní uspořádání a podobné nesmysly. Pokusit se porozumět této oblasti, která se nachází mezi jazykem a ne-jazykem, rozluštit ji skrze aktivní naslouchání a nekonečné opakování. Jen tak bude možné proniknout do onoho ,,obrazu myšlení“ a případně ho změnit a nebo vytvořit nějaký další, nový vztah mezi myšlením a objektem. Je to naše společná práce! My všichni participujeme na finálním vyznění díla.

      Na závěr musím souhlasit s trefným komentářem Minny L., že zmíněný text + celková úroveň reflexe je opravdu nedostačující. Představení (scénickou úvahu) jsem měla možnost vidět (dokonce dvakrát) a divákům mohu vřele doporučit. Myslím, že je dobré k celému tvaru přistupovat s jistou mírou odcizení, tento postoj – přístup umožňuje divákovi pochopit různé formy zprostředkování a nejen to, umožňuje také vyhnat pozornost mimo území jednotlivých pocitů a přehodnotit to, co znamená ,,já“.

      25.03.2018 (20.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Kateřina Kykalová

      Dobrý den,
      velmi si vážím Vašich protinázorů, a to především proto, že jde o inscenaci, jež vyvolává mnoho individuálních pocitů a byla by škoda, aby tu zazněl jen jediný. Souhlasím v tomto ohledu s panem Hulcem a snad i s Vámi řečeným: tvůrci divákovi mnoho vodítek k pochopení nedávají a mně jejich záměr opravdu unikl. Právě proto, že se inscenace vymykala mému racionálnímu uchopení, měla jsem spíše potřebu popsat pocity, které ve mně vyvolala – pro někoho možná plytké, pro mě to jediné, čeho se zde dalo chytit.

      Slovo industriální, jež je mi shodně vytýkáno, jsem například nevztahovala k funkci sálu, ale dojmu, jaký na mě jeho betonový, holý, prázdný a surový ráz vyvolal; uznávám, že to z textu takto jednoznačně patrné není a že bych jako kritička měla slova vážit lépe. Podobně Vás popudil výraz lascivní, který jsem asi také nepoužila přesně; vnímala jsem ho jako synonymum slova dráždivý a rozhodně v mém textu není užit jako výraz hodnotící, nýbrž je součástí interpretace toho, že se v inscenaci pracuje s mužskou nahotou a skrýváním ženského těla. Že byly Gottwaldovy hýždě odhalené, je fakt, který nelze vyvrátit a dokládají ho i doprovodné fotografie.

      Silně bych se ohradila především proti Vaší výtce, že jsem na představení přišla s jakýmsi očekáváním a vše pak hodnotila ve vztahu k němu, což by, nelze než souhlasit, bylo vysoce neprofesionální. Mé očekávání však vytvořili až tvůrci, kteří se v sále pohybovali od začátku večera, takže jsem měla potřebu tento úvod vnímat jako součást představení, což spustilo mé úvahy o využití možností prostoru.

      Co se týče mé neznalosti filosofie, opravdu jsem nebyla schopná v inscenaci rozklíčovat žádné konkrétní odkazy, opět to ale nevnímám výhradně jako svou chybu. Pod inscenací je jako autor podepsaný pouze Aleš Čermák a ani v anotaci nezmiňuje žádné konkrétní inspirační zdroje. Vycházel-li tedy z konkrétních autorů, děl či proudů a já je jakožto divák k dostatečnému porozumění představení potřebuji znát, měla bych mít možnost se s nimi nějakým způsobem seznámit.

      Vaše hodnocení (Minna L.: jedinečné herecké výkony, svěží a originální režijní a autorské pojetí) či interpretace inscenace (A-B: předposlední odstavec), které by mě snad měly přesvědčit o vlastním selhání, vyznívají podobně individuálním, emocionálně zabarveným uchopením inscenace, a neposkytují mi žádné konkrétní argumenty, na jejichž základě bych dokázala změnit svůj vlastní divácký zážitek. Alespoň prozatím. 🙂

      26.03.2018 (9.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,