Postmoderna na českém jevišti

Existuje vůbec něco takového? Kdo je jejím představitelem? Petr Lébl, Jan Nebeský, Vladimír Morávek, David Drábek, u nich bychom mohli najít prvky postmoderny. Mísili či mísí vysoké s nízkým, humor s vážností, manipulují textem i divákem, využívali či využívají asociací, citací, propojovali (do té doby) nepropojitelné, unikají jednoznačným interpretacím, mají rádi mystifikaci, extrém. Do těchto vod nyní vstupuje dramatik Petr Kolečko. Hravý, píšící s lehkostí, uhýbající krutosti i patosu, přesto naši dobu – a především svou generaci – výstižně charakterizující. Není úplně lehké jeho texty interpretovat, i když některé – především komedie – se staly diváckými hity: Britney goes to heaven, Láska, vole, Soprán ze Slapské přehrady, Jaromír Jágr, Kladeňák, Pornohvězdy… Drama Úl pokračuje v této linii. Nejde tu však o komedii, satiru či parodii, ale o temnější, vážněji míněnou reflexi doby, snad i celé společnosti. Efekt postmoderní dramatiky může totiž spočívat i v tom, že jakmile zvolíte nějaký výklad, dílo se „vysmekne“ a autor se vám případně vysměje.

Příběh Úlu je velice bizarní. Vystupují tu Chlapec, Ministr, Pekař, Děvka, Bordelmamá, Herečka (Rosnička), zcela nahodile se v některých chvílích objevují dva do plavek svlečení Výletníci-Politici, podstatnou roli hraje Sbor. Vedle snových, surreálných situací vyplouvají na povrch i reálné děje. Chlapec či možná bezdomovec (v podání Ondřeje Pavelky, nejstaršího z herců inscenace) se ztratil v jakémsi městě (zřejmě Praze) během povodní a není si jist, kým je a kde se právě nachází. Snaží se nesmyslně (vynášením kbelíků vody) pomáhat. Současně je poutníkem ve světě mýtů a pohádek. Dostává od Bordelmamá zenovou hádanku: Když rozdává med včelí královna, co medem potom bude královně? Hádanka ho po celou hru provází a on na ni po celý čas hledá – a nakonec nalezne – odpověď. Petr Kolečko konfrontuje pokleslá témata a pudové jednání postav (pekař je závislý na svém velkém penisu, v jedné chvíli se děj odehrává mezi porno-figurínami) s náboženskými symboly (mísení krve s těstem) a kulturními odkazy (velkou roli hraje „antický“ chór, ne náhodou Kolečko v textu uvádí, že sbor tvoří „pracující Betlém“). Celý text je psaný – jakoby – jambickým blankversem (ve skutečnosti je to spíše jeho parodie), jde ale o formu výsměšnou, s rýmy vesměs dětsky naivními a prostými. Setkáme se s typicky cynickými „hláškami“, s oblibou užívanými dnešní mladou generací (Vždyť ono zcela chčije, lásko má! / Co chčije, chcanec je to obrovský). Kolečko dokládá, jak blízko má tento slovník k jazyku budovatelských snímků padesátých let: Zas větší je dnes nežli hora Říp, / ten kopec práce za námi, / Zem dýchá dneska jenom nejčistší, / vzduch prosycený prací včeliček. / Tak ještě dneska honem na Mácháč, / tam zchlaďme údy dřinou znavené, / kdo zaslouží si odpočinek víc? / Šup do vody a věnujme se hrám… – a jak splývá s reklamními slogany dneška: Tak ono má být týden slunečno, / beach můžem hrát a házet frisbíčko. / Hrad postavíme z písku veliký. / Pak na lehátko nafukovací / si lehnem každý kousek od břehu. / Tak abychom tam oba stačili. Tento princip využil autor už v parodických Pornohvězdách, zde jej však zakomponoval do mnohem složitější struktury a podstatnějšího tématu. Vysmívá se politikům, kteří jsou především trapní, a tím nebezpeční. Nešetří ani vlastní generaci, patrný je tu existenciální rozměr i rafinovanější forma a jazyk.

Režisér Thomas Zielinski se pokusil dát textu adekvátní, velkorysý formát. Jednotlivé výstupy se odehrávají na otevřené, víceméně prázdné scéně, ovšem v monumentálních skupinových obrazech, často doprovázených zadní projekcí. Atmosféru podstatným způsobem dotvářejí světla a hudba (Ivan Acher). Představení co chvíli rytmizuje velký dívčí voiceband vedený Bordelmamá (Eva Salzmannová, alternuje Alena Štréblová). Některé části jsou muzikálově zpívané, jiné hrané s naivitou lidových (vánočních) her. Inscenaci lze vnímat jako svobodnou hru, akrobacii obrazů, žonglérství forem. Mladí herci i Eva Salzmannová s Ondřejem Pavelkou tomuto přístupu rozumějí. Každý z protagonistů si během představení nachází výstup, ve kterém se může realizovat a projevit. Každý je výrazně jiný, někdy až příliš, což vyvolává pocit chaosu a vykloubenosti. Když si před diváky začnou s míčem hrát do plavek a koupacích čepic odění Výletníci Leoš Noha (alternuje Jiří Ployhar) s Tomášem Kobrem, nemá to zdánlivě žádnou vypovídací hodnotu. Je to jen divné, jakoby nepatřičné. Cák cáky cáky cáky cáky cák / Šup do vody a věnujme se hrám. Oni – jak se ukáže – jsou však také politiky (Ministr a jeho Náměstek), představiteli země, kteří rozhodují o jejím osudu jen na základě hlášení televizní Rosničky. Ta se ale zmýlila, protože snědla zkaženou housku. A přišla potopa. Nebudu zde popisovat další krkolomné zvraty a proměnlivost výkladu postav a situací. Ne všechno se povedlo, ne všechno je inscenačně dotažené (problematické playbacky). Kolečko se Zielinským vytvořili typicky postmoderní dílo. Jeho obsah i forma jsou skryté v řadě – od tématu odvádějících – inscenačních hrátek, citací a mystifikací. Produkce se vyznačuje odvahou a rázností. A je především svobodomyslná.

Kauza Kolečko

Kdo je vlastně Petr Kolečko? Vážný, seriózní autor, nebo života si užívající nadaný mladíček, kterému to rychle a vtipně píše, ale víc než spontaneita a nahodilost v jeho psaní není? Asi obojí.

Dokladem budiž jeho dramaturgie v pražském A studiu Rubín. Dává v něm prostor komorním inscenacím současných režisérů – vedle Zielinského především svým generačním druhům Petru Svobodovi, Danielu Špinarovi a Janu Fričovi, režíruje zde i Lucie Málková a Jan Nebeský. Tato dramaturgie klade důraz na divokou formu, miluje ohlasy či adaptace slavných literárních předloh, pop-art a mystifikaci. Kolečko sám napsal či spolupřipravil pro tento prostor většinu textů – Zlatý prsten Jana Třísky, Soprán ze Slapské přehrady, Kauzu Salome, House of Love, Díru, Kouzelníka a zatím naposledy Kauzu Médeia. Právě minicyklus ohlasů či persifláží slavných literárních předloh – Kauza Salome a Kauza Médeia – ukazuje na obrovský Kolečkův autorsko-dramatický a dravý dramaturgický talent, na schopnost nápaditě pracovat s předlohami, aktualizovat je, zasazovat do jiných kontextů a nahlížet na ně současnýma očima. Zatímco Salome zobrazil jako infantilní dívku odkojenou kýčem telenovel a různých „superstars“, uzamčenou v soukolí mrtvolného světa královské (ubuovské) rodiny, je Médeia (Jana Stryková) z těchto dětských střevíčku již vyrostlá, mladá žena žijící v této době i světě, ostrá punkerka. Na začátku ji sledujeme, jak kdesi v paneláku, mezi hračkami svých dětí, zlostně žehlí. Vchází Glauké (Zuzana Stavná) s úlisnou snahou domluvit s ní pravidla rozchodu s Iásónem (Jaromír Nosek), kterého si bude brát. Jsme svědky energické výměny názorů a postojů dvou zcela rozdílných typů žen – vzteklé „lvice“ a hloupé (ovšem fyzicky zdatné) naivky. Překřikují se, bojují spolu a rvou se, až se málem ubijí k smrti. Na chvíli uzavírají příměří, aby za chvíli po sobě házely vše, co jim přijde pod ruku. A nakonec – po antickém vzoru – zabíjí Médeia Glauké svým darem, otrávenými šaty. Po smrti Glauké (a vraždě vlastních synů) vítá Médeia Iásóna. Uvaří mu musaku „na peloponéský způsob“ – z jejich dětí. A zahubí ho.

Kolečko v podstatě napsal černou coolness grotesku pro tři herce. Inscenace netrvá ani hodinu. Ovšem vedle nabídky pro herce „pořádně si zařádit“ využívá dramatik i odkazy na rozdílné kulturní a civilizační kodexy (Médeia je divá Peloponésanka, Glauké křehká Evropanka) a především opět zdůrazňuje práci s jazykem, který je pro něj hlavním nositelem významu a charakteru postav a situací. Zatímco Médeia mluví ve verších, vyjadřuje se Glauké pokleslým jazykem reklam a telenovel. Iásón pak dvě polohy – podle situací – střídá. Na jedné straně se objevuje rovina realisticko-civilní, křupanská, na druhé královsky vznešená, veršovaná. Režisér Daniel Špinar dal v inscenaci prostor především hereckým akcím. A jelikož se všem třem hercům daří vytvářet divoké, pikantní, pohybově vypointované situace, vznikla dynamická, dravá inscenace plná nesmírně vtipných situací, rychlých řešení a ostrých střihů. Chvílemi jako bych sledoval grotesku z dob Macka Sennetta. Divák si ani neuvědomí, že sleduje krutou tragédii. Nebo komedii? Hříčku, anebo promyšlený text? Ukradený příběh, anebo rafinovanou aktualizaci? Eurípida v kuchyni, anebo Tarantina v rozvalinách antické kultury?

A Studio Rubín – Thomas Zielinski, Petr Kolečko: Úl. Režie a scénografický koncept Thomas Zielinski, asistentka režie Zuzana Burianová, hudba a projekce Ivan Acher, kostýmy Vladimíra Fomínová, dramaturgie Petr Kolečko. Premiéra 1. 11. 1010 na Nové scéně Národního divadla.

A Studio Rubín – Eurípides, Petr Kolečko, Daniel Špinar: Kauza Médeia. Režie a scénografie Daniel Špinar, pohybová spolupráce Lenka Vágnerová. Premiéra 5. 12. 2010.