Před dvaceti lety by to asi byla pecka. Už jen to, že herci v pražské Meetfactory jsou celou dobu nazí a teplouši i heteráci se mohou dosyta vynadívat na péra. Už jen pro ty přesvědčivé sexy vzdechy, honění si a dusnou prošukanou atmosféru, z níž jak od lžíce med odkapává sperma, kolomaz stroje celého představení. Buzní kříž režiséra Miroslava Bambuška (volně podle románu Chlípnice Michala Witkowského) diváka ani na chvíli nenechá zapomenout na to, co se mu klimbá nebo škvíří mezi nohama a že touha někoho nebo něco přefiknout či jako kuře příklepovou vrtačkou se nechat na dřeň zjebat, může být tím jediným, co stojí za to hledat a o co má smysl prosit, bojovat a svést to ve wroclavské holandě. Parku, kde se v osmdesátých letech scházela místní homosexuální scéna, o níž Witkowského Chlípnice respektive Bambuškův Buzní kříž, s autorskou licencí vypovídají. Máme být pravděpodobně svědky jakési skutečné touhy po životě (píše se to alespoň v programu). Svědky životů, jakkoli opovrhovaných, nicméně prožitých na maximum, zpřítomňujících se v postavách Patricie a Lukrecie (Karel Dobrý, Roman Zach), homosexuálního páru. Vlastně proč ne, dobré divadlo může být o čemkoli, vše záleží na způsobu zpracování. A v tom je, možná, v případě Buzního kříže, kámen úrazu. Explicitní sexualita (ať už je homosexuální, heterosexuální nebo jiná) má v umění z jakýchsi (zřejmě čistě biologických) důvodů stále punc čehosi kontroverzně chytlavého. To je dobré, protože přijdou lidi. Ovšem nebezpečné, pokud to tvůrci sugeruje pocit, že pouhým výběrem tématu je půl hotovo. Chtějí mrdošukat a to samé aby jim bylo jistými lidmi děláno na revanš, zatímco se při tom cítí jako hetero, nehetero, buzno královny či další z palety identit. Je to zajímavé východisko a v hledišti se čeká, co bude dál. Buzní kříž ovšem dál nejde (kromě jednoho dialogu na téma HIV). Nejde o to, že by měl chytrý hlas shůry kazit moralizováním Lukrécii s Patricií jejich sexuální apetit, ale o to, že obě/oba zůstávají od začátku až do konce představení jen jakýmisi nedůsledně stylizovanými klaunskými figurami. Je jejich směšnost režisérovým úmyslem? Smyslem představení bylo dělat si srandu z buzen? Spíše to vypadá na nechtěnost. Na režijní nejistotu, v jakém duchu by se vlastně měla hra nést. Výsledkem je, že plyne jako sled sexuálních gagů. Při tom se celou dobu z hlediště upřeně zírá hercům na péra s pocitem: jsme na alternativním divadle, neboli smysl je i tam, kde není vidět, a kdo si toho není vědom, je zapšklý puritán. Sled sexuálních gagů a klidně jen v provedení jakýchsi rádoby nebo nerádoby legračních teploušských karikatur, by přes to všechno mohl ke skvělému představení úplně stačit a mohli by ti dva konec konců i plácat nesmysly. Pod jednou podmínkou. Že bude mít představení svůj originální jazyk. Jenže nejen po obsahové, ale ani po jazykové stránce nejsou dialogy Patricie s Lukrécií a třetí postavy (šukáníhodný heteronovinář v podání Tomáše Jeřábka) nijak zvlášť nápadité. Vypjatě sexuální knihy, filmy či divadelní hry mají tendenci polarizovat společnost na jejich nadšené vyznavače a zaryté odpůrce. Alespoň to tak bývávalo. To i ono je rozhodně větší zábava a Buznímu kříži bych je přála víc než bezradné krčení ramen těch, kteří na premiéře tleskali jen chabě a nijak přehnaně dlouho.