Štěpánka Glogarová, absolvující studentka katedry alternativního a loutkového divadla (KALD) DAMU, mohla diváky DISKu už na podzim minulého roku zaujmout jako podnapilý Trinkulo v absolventské inscenaci Shakespearovy Bouře. V únoru uvedl její herecký ročník dramatizaci Anderssonova komiksu Pixy jako svou poslední inscenaci v DISKu, v níž dostala hlavní roli Angíny. V předcházejícím autorském projektu stvoření si připravila zpověď týrané konžské ženy. Vystupovala také před nedávnem v Divadle Archa, kde spolupracovala s nizozemským choreografem a tanečníkem Frank van de Venem (bývalým členem skupiny Maijuku japonského tanečníka Mina Tanaky).

Jaká byla Tvá cesta k divadlu?

Na pražské střední zdravotnické škole, kde jsem vystudovala obor všeobecná zdravotní sestra, jsem ve studentském představení hrála vlka v Červené Karkulce. Řekla jsem si, že se zkusím přihlásit na divadelní školu. Přihlásila jsem se nejprve na VOŠ hereckou, na kterou mě přijali a kam jsem nastoupila.

Kde se zrodilo rozhodnutí přihlásit se ke studiu herectví na DAMU?

Myslím, že u stolu nad drinkem s kamarádem. Řekl: „Když tě to baví, tak proto udělej vše a studuj!“ S etudou s předmětem, kterou jsem si musela připravit k přijímacímu řízení, mi pomáhala moje kamarádka Dora Bouzková, absolventka a současná doktorandka KALDu, dlouholetá spolupracovnice SKUTRů, herečka Radokova Odcházení.  

Proč sis vybrala právě KALD?

Hodně mě ovlivnilo působení v Divadle Archa. Dělala jsem tam několik projektů „site specific“, na kterých je pro mě důležité absolutní napojení představení na konkrétní prostor či komunitu. Hráli jsme například v uprchlickém táboře Bělá pod Bezdězem. Zároveň jsem se začala zajímat o jiné formy divadla, než je čistá činohra.

Věděla jsi už předem, že bude vedoucím ročníku Marek Bečka, zakládající člen Buchet a Loutek? Tušila jsi, jaká je jeho divadelní poetika?

Na základě svých zkušeností, jako zmiňované „site specific“ projekty a studium činohry na VOŠH, jsem prostě cítila, že mě zajímá objevovat stále nové možnosti, hledat  nové cesty. Věděla jsem, kdo bude otvírat ročník, ale osobně jsem Marka Bečku a jeho divadelní poetiku neznala. Na Buchty a loutky jsem se šla podívat až po přijetí na DAMU.

Účastnila ses během studia divadelních festivalů? A proč?

Jasně. Můj oblíbený pouliční festival je Teatrotoč, který se koná na pražské Kampě. Každý rok tam premiéruji svou novou autorskou pohádku. Z dalších například slovenské Setkání v Teatro Tatro Nitra, Teatrofest Roma, Skupova Plzeň, Mezinárodní festival Divadlo v Plzni, Divadlo evropských regionů v Hradci Králové a samozřejmě pražský festival vysokých uměleckých škol Zlomvaz. Při vystupování mě zajímá nejvíce spolupráce s publikem. Jak si můžu hrát sama se sebou a s diváky. Kdy je to pro diváka zajímavé a kdy už ne. Zároveň mě zajímalo, jak si diváci dokáží hrát se mnou.

Právě ses vrátila z brněnského Mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání / Encounter. Jaké byly reakce na stvoření a jak se ti před festivalovým publikem hrálo?

Reakce byly velmi pozitivní. Myslím, že jsme se bavili my i diváci. Hlavně u večerního představení.

Kdy jste se dozvídali obsazení jednotlivých inscenací? 

Většinou jsme pracovali na základě částečné improvizace. V průběhu zkoušení vznikaly i postavy. Jen u Shakespearovy Bouře jsme věděli hned od začátku, které postavy budeme hrát.

V Bouři jste s Ivanem Dejmalem z katedry činoherního herectví byli postaveni před úkol zahrát komediální role Trinkula a Stefana. Neobávala ses spolupráce s přizvaným hostem? 

Naopak. Vím, že Ivan je velmi dobrý herec a  pracovat s někým takovým mě žene k lepším výkonům. Už od začátku to mezi námi fungovalo velmi dobře. Je to příjemná práce, když hereckému partnerovi něco nabídneš, on impuls zpracuje a zareaguje v dané situaci. Samozřejmě je rozdíl mezi zkoušením a reprízami. Premiérou inscenace druhá etapa procesu začíná. Jednotlivé výstupy v běhu repríz drobnými nuancemi rostou.

S nápadem na zpověď týrané a znásilněné konžské ženy v inscenaci stvoření jsi přišla ty sama?

Ano. Každý z nás si vymyslel a ztvárnil svou postavu sám. Já jsem si vybrala mýtus z Konga. Přišel mi zajímavý. Při hledání informací o Kongu na internetu jsem se velmi často setkávala s problémem těchto žen. Rozhodla jsem se, že se o roli konžské ženy pokusím. A režisér Ondra Spišák mě podpořil.

Jaké to tedy je, když jdeš na jeviště nejen jako herečka, ale současně před diváky odhaluješ svou výpověď, problém, který tě zajímá a trápí?

Zrovna v tomto případě to bylo na začátku těžší. Museli jsme navíc najít polohu, kdy zpověď zazní v odpovídající situaci a zároveň nebude patetická.

Přistupuješ k Angíně v Pixym jako postavě na Tobě nezávislé nebo se Tě příběh ženy, která prodělá potrat, nějak lidsky dotýká?

Vlastně obojí zároveň. Je na mně nezavislá a zaroveň se mě lidsky dotýká. V některých situacích je nutné mít nadhled nad postavou a někdy jí sluší opačný přístup. Je to nelogicky-logický komiks na jevišti.

Nadchlo tě krátké nahlédnutí do světa alternativního a loutkového divadla na DAMU natolik, že by sis už bez loutek nedokázala svoji další hereckou kariéru představit? 

Není to tak, že na této katedře se nestuduje jen práce s loutkou. Proto tady všichni studují. Mě zajímá propojování různých divadelních forem. Nebráním se ničemu. Ráda si zahraji v činoherní inscenaci stejně jako v loutkové, pohybové nebo jakékoli kombinaci různých divadelních forem.

V čem je pro tebe taková kombinace zajímavá?

V aktivitním přístupu. V tom, že člověk nikdy nesmí usnout, musí být stále otevřený novým impulsům.

Rozhovor je součástí dlouhodobého sledování divadelní tvorby současného absolvujícího hereckého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Studenti ve školním Divadle DISK uvedli čtyři inscenace – Goldingovým Pánem Much a Verneovými Dvěma roky prázdnin volně inspirované Tři měsíce prázdnin, výrazně scénograficky pojatou Shakespearovu Bouři, kosmogonicko-autorský projekt stvoření a žánrovou perzifláž komiksu Pixy. Rozbory všech inscenací vycházejí postupně v Hybris – časopise DAMU pro kritiku a divadlo — a specializovaném časopise Loutkář.