Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.
Staří rockeři, mámivé lesy
Že mě po šedesátce na jevišti okouzlí zprofanovaná výchovná pohádka Budulínek, toho bych se nenadál ani v nejdivočejších recenzentských snech. Stalo se v Naivním divadle Liberec, pohádku patřičně poťouchle přepsal Vítek Peřina, nastudovala ji Michaela Homolová, která ji se svým manželem Filipem a spoustou nápaditých loutek (výtvarník Robert Smolík) publiku předvádí.
Babička, dědeček, papoušek a Budulínek FOTO JOSEF PTÁČEK
Pověstné Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku v inscenaci sice několikrát zazní, jinak je ale optika příběhu poněkud pootočena. Podtitul Pohádka o poslouchání zahrnuje totiž nejen výchovný aspekt, ale také ten lékařský, „ušařský“. Babička s dědečkem jsou totiž zestárlými rockery (jeho loutka má na tričku logo Rolling Stones, vyplazený jazyk) a v zastoupení svými živými vodiči po stranách malého vyvýšeného jevišťátka také muzicírují (ona na elektrifikované housle, on na bicí). Kvůli tomu mají problémy se sluchem, neslyší například pokroky ve verbálním mistrovství domácího papouška a denně (sic!) navštěvují – autem – ušní lékařku. Při svých odchodech kladou vnoučkovi na srdce, aby nikoho nepouštěl dovnitř. Ten hned poprvé vpustí do chaloupky neuvěřitelné množství figurek: hajného, který přinesl do domácnosti lišky (rozuměj houby) i opraváře automobilů (ajajaj, chtěli překontrolovat brzdy). Také pošťačku, která přichází s objednaným časopisem Moderní hudba „na dobírku“, i početnou skrumáž malých dětí (třídní sraz z jeslí). Při dalších odchodech prarodičů je sice Budulínek opatrnější, ale liška se svým mámivým sloganem přece jenom proklouzne a unese zprvu papouška, pak i Budulínka. V noře nejprve obmyslná šelma chce, aby oba zajatci bavili její mláďata, jinak jim hrozí fyzickou likvidací – ke kulinárním účelům. Budulínkovi se podaří vypustit papouška z klece, ten zaletí domů, bědující babička s dědečkem však jeho informaci neslyší. Naštěstí dorazí hajný a odehraje se známá záchranná akce. Liška je pak spoutána elektrickou šňůrou, pokouší se ji přehryznout, dostane ránu a stává se po ní milým domácím zvířátkem. Budulínek si vezme pokyn, že nemá nikoho vpouštět domů, k srdci natolik, že při následném příjezdu prarodičů od lékařky… A dědeček s babičkou? Ti stojí za dveřmi své chaloupky a klepají a klepají a klepají, a pokud jim Budulínek neotevřel, tak tam klepou dodnes. – dodávají herci coby vypravěči.
Během tři čtvrtě hodiny, kdy se pohádka realizuje, mají Michaela a Filip Homolovi plné ruce práce. Vodí loutky, mění hlasy, zpívají i hudou. Úpravou hlavy (pokrývky) se stávají živými „dvojníky“ prarodičů. Hlasy a hlásky jednotlivých postav používají s charakterizační jistotou, nepřehrávají. Výtvarná koncepce pracuje na malé ploše i s iluzí perspektivy (auto prarodičů se objevuje ve dvou verzích, menší a větší), loutky se vyznačují výrazným „rukopisem“ výtvarníka: děda je v podstatě typ vyžilého rockera, na hajného rozeznělou vábničku se jen na okamžik mihne podivně tajemný jelen, „sraz z jeslí“ se objevuje coby dovádivý chumel, druhou podobu lišky (po „proměně“ elektrickým proudem) by jistě ocenil i Jorge Luis Borges, autor Fantastické zoologie. Kontaktnost protagonistů je suverénní, ne však podbízivá. Také libreto Vítka Peřiny zná ve své rozpustilosti míru.
Inscenace je určena dětem od 4 let. Jelikož pobaví i dospělého, ba otrlého, nemusejí mít liberečtí o divácký ohlas obavy.
Naivní divadlo Liberec – Vít Peřina: Budulínek. Režie Michaela Homolová, výprava Robert Smolík, hudba Filip Homola. Premiéra 12. května 2012.
Komentáře k článku: Staří rockeři, mámivé lesy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
