Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Stanislav Zindulka

Četba a paměť

Prokousal jsem se prvním dílem vzpomínek Pavla Kohouta Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem a četl jsem i dva díly vzpomínek Ivana Klímy Moje šílené století. Také se mi dostala do rukou kniha Jiřího Hejdy Žil jsem zbytečně. Autor, národohospodář a básník, byl mimořádně zajímavá osobnost. Všichni tři reflektují „socialistické“ období naší novodobé historie. Kohout se ze svých iluzí takříkajíc vystonal. V padesátých letech věru nepatřil k mým favoritům, ale jeho zpověď je upřímná. A těžká, myslím i na váhu. Mám teď větší bicepsy, co jsem svazek otvíral a občas i nesl. Taky jsem mu říkal, že píše těžkou četbu. Dal jsem si pauzu a teď se teprve chystám na druhý díl. Kohout i Klíma napsali své vzpomínání chytře a jako kvalitní literaturu, ale nejvíc mě zasáhl přece jenom Jiří Hejda. Byl to pro mě objev. On v kriminále vymyslel knihu sonetů, bez tužky a bez papíru. I v souvislosti s četbou těchto knih si uvědomuji, jak je důležitá paměť. Paměť generační i individuální. Často si zoufám nad tím, jak ji lidé ztrácejí. Člověk má právo rozčilovat se nad současnou politickou situací, ale když slyším někoho vykřikovat, že to za komunistů bylo tisíckrát lepší, jdu „do vývrtky“. Takový člověk buď nemá paměť nebo svědomí, nebo je zlý… anebo blbý. Začal jsem si teď znovu číst Hérodota. Při kontaktu s dávnými autory zjišťuji, že se mezi lidmi vlastně neděje nic nového. Řekové ovšem některé problémy řešili kultivovaněji než my. V lecčem jsme je ještě nedohnali. Vzrušuje mě to a vlastně i naplňuje určitým optimismem.

Hudba

Mám rád velká symfonická díla a poslech Dvořáka, Janáčka, Beethovena či Brahmse naživo mi činí velké potěšení. Spolupracuji s charitativními organizacemi, byl jsem proto nedávno na koncertě Múzy dětem v sále Bohuslava Martinů na HAMU, kde jsem dostal – asi jako čerstvý osmdesátník – vyznamenání Univerzální dědeček opuštěných dětí z dětských domovů (To máš lepší než Thálii, podotkla má manželka). Hrála cimbálovka od Vsetína a zpíval ženský sbor, v takových situacích bývá hudba ve spojení s emocemi velmi účinná. Jedním z mých největších hudebních zážitků byla před dvaceti lety aktivní spoluúčast na provedení Honeggerovy Jany z Arku. S Marcelou Peňázovou jsme interpretovali mluvené pasáže, dirigoval Serge Baudo. Když si sám se sebou nevím rady nebo potřebuji „nakopnout“, beru si na pomoc symfonickou hudbu. Smetanova Vltava nebo Z českých luhů a hájů jsou sice takzvaně profláknuté, ale na mě zabírají spolehlivě.

Výtvarné umění

K modernímu výtvarnému umění se prokousávám, provokuje mě k myšlení a probouzí ve mně fantazii, leč nezasahuje citově. Ale takový Vincent van Gogh, ten se mnou zacvičí. Ta odvaha, ten „křik“ barev! Impresionisté mě rozechvívají taky. Z českých malířů mám rád Františka Tichého, Jana Zrzavého, Františka Kavana, ten mě ovšem přitahuje regionálně, je ze stejných končin jako já. Taky nacházím potěšení v obrazech Josefa Jíry. Z klasiků obdivuji Franciska Goyu, o němž napsal skvělý román Lion Feuchtwanger, ostatně další z mých velkých literárních oblíbenců.

Film

Málo se k němu dostanu, současnou světovou kinematografii prakticky neznám, domácí ovšem ano, je to moje povinnost, protože jako „akademik“ (Český lev za vedlejší roli v Michálkově filmu Babí léto) se účastním hlasování o „Lvy“. Rok od roku mi domácí produkce připadá slabší. V poslední době mě zaujaly pouze snímky Lidice a Alois Nebel. Jinak se mi všechno zdá podobné a stále se stejnými herci. Světová klasika, která se teď bohudíky začala objevovat ve vysílání ČT 2, takový Fellini či Pasolini a další, to je ovšem „jiná káva“. Dnešní diváci už ovšem na jejich způsob filmového vyprávění vůbec nejsou zvyklí a často ho nepřijímají. Na některá velká díla si stačí jen vzpomenout, třeba Tarkovského Andreje Rubleva, a už mi naskakuje husí kůže. Vážím si také tvorby Miloše Formana, včetně kritikou rozcupovaných Goyových přízraků.

Divadlo

Viděl jsem Kohoutova „Augusta“ na Palmovce, kdysi jsem to hrál v Brně v režii Pavla Rímského, nejsem tedy objektivní. Ve své době to neobyčejně rezonovalo, dnes už zjevně méně. Text nabízí víc humoru, než v Libni vytěžili, inscenace je ale dobře vystavěná a pochvalu zaslouží Radek Valenta v titulní roli. Navštívil jsem i v Praze hostující hradecké Jedlíky čokolády od Davida Drábka, to se mi velice líbilo, chytrý humor, výborní herci. Zhlédl jsem i Spílání publiku od Pražského komorního divadla, což také stálo za vidění, trochu jsem se toho bál, ale byl jsem v podstatě spokojený. Chci ještě před jejich koncem zhlédnout další tituly, rozhodně mě zajímají. A rád navštěvuji Semafor kvůli Jiřímu Suchému a Jitce Molavcové, je pořád obdivuhodné, co dělají.

zaznamenal br

  • Autor: Stanislav Zindulka
  • Publikováno: 24. června 2012

Komentáře k článku: Stanislav Zindulka

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 4/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


20. 2.–5. 3. 2018

Číslo 4/2018 (20. 2.–5. 3. 2018)

Obsah čísla 4/2018

Slovo ...

V povolební kocovině

Tak se vám svěřím. Ani tři týdny...

Dotazník

Tereza Volánková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Ceny Thálie s Václavem...

Herecká asociace oznámila zásadní...

Fejeton

Divadlo pije!

Divadlo žije! Divadlo pije! Fenomén...

Názor

Jak v Národním divadle...

Myslel jsem, že stoletým výročím...

Kronika

Jednou větou

Na piazzetě Národního divadla (nám....

Kritika

Jeviště plná techniky a...

Plzeňské Divadlo J. K. Tyla nabízí...

Příroda proti kultuře

Divadelní spolek Tygr v tísni se v...

Smutná válečná romance

Novelu Petr a Lucie napsal Romain...

Krejčík by se nezlobil

O’Caseyho Pension pro svobodné pány...

Zrození, život, smrt

DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí...

Nenechat se sbalit do Ikea...

Hra Burgtheater (1983) Elfriede Jelinek...

Trochu si zahajlujeme a...

Činohra pražského Národního divadla...

William Shakespeare, Klatův...

Jan Klata je prvoligový evropský...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 4/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Dotkni se komedie a zazpívej

Na pardubickém GRAND Festivalu smíchu...

Rozhovor

Ivana Uhlířová: Vůle,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Felix Koch a Nathalie Frank:...

Rozhovor se zástupci sdružení LAFT...

Kontext

Hmyz na divadle a u voleb

Světoznámý český výtvarník Jan...

Co s tím ministr kultury...

Ministra kultury v demisi Ilji Šmída...

Burza

Ceny Thálie 2017

Herecká asociace informuje

Divadlo 1918–2018

Rudozelený anton pro EFB Aprílové...

Podoby – Brambory

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sbírka trofejí

Národní muzeum informuje

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Zahraničí

Divadlo v troskách –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jan Klata: Teď a tady budu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřel

Jiří Laštovka (21. 7. 1978 České...

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Payanoia: Pajány CD Galén, 42:07 min....

Postdramatično, kam se...

Někdy se to prostě stane. Nad...

Obrazem

Konkurs Fotografii Teatralnej

V Polsku se již třetím rokem koná...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XIII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 4/2018



Obsah,