Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.
Stanislav Zindulka
Četba a paměť
Prokousal jsem se prvním dílem vzpomínek Pavla Kohouta Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem a četl jsem i dva díly vzpomínek Ivana Klímy Moje šílené století. Také se mi dostala do rukou kniha Jiřího Hejdy Žil jsem zbytečně. Autor, národohospodář a básník, byl mimořádně zajímavá osobnost. Všichni tři reflektují „socialistické“ období naší novodobé historie. Kohout se ze svých iluzí takříkajíc vystonal. V padesátých letech věru nepatřil k mým favoritům, ale jeho zpověď je upřímná. A těžká, myslím i na váhu. Mám teď větší bicepsy, co jsem svazek otvíral a občas i nesl. Taky jsem mu říkal, že píše těžkou četbu. Dal jsem si pauzu a teď se teprve chystám na druhý díl. Kohout i Klíma napsali své vzpomínání chytře a jako kvalitní literaturu, ale nejvíc mě zasáhl přece jenom Jiří Hejda. Byl to pro mě objev. On v kriminále vymyslel knihu sonetů, bez tužky a bez papíru. I v souvislosti s četbou těchto knih si uvědomuji, jak je důležitá paměť. Paměť generační i individuální. Často si zoufám nad tím, jak ji lidé ztrácejí. Člověk má právo rozčilovat se nad současnou politickou situací, ale když slyším někoho vykřikovat, že to za komunistů bylo tisíckrát lepší, jdu „do vývrtky“. Takový člověk buď nemá paměť nebo svědomí, nebo je zlý… anebo blbý. Začal jsem si teď znovu číst Hérodota. Při kontaktu s dávnými autory zjišťuji, že se mezi lidmi vlastně neděje nic nového. Řekové ovšem některé problémy řešili kultivovaněji než my. V lecčem jsme je ještě nedohnali. Vzrušuje mě to a vlastně i naplňuje určitým optimismem.
Hudba
Mám rád velká symfonická díla a poslech Dvořáka, Janáčka, Beethovena či Brahmse naživo mi činí velké potěšení. Spolupracuji s charitativními organizacemi, byl jsem proto nedávno na koncertě Múzy dětem v sále Bohuslava Martinů na HAMU, kde jsem dostal – asi jako čerstvý osmdesátník – vyznamenání Univerzální dědeček opuštěných dětí z dětských domovů (To máš lepší než Thálii, podotkla má manželka). Hrála cimbálovka od Vsetína a zpíval ženský sbor, v takových situacích bývá hudba ve spojení s emocemi velmi účinná. Jedním z mých největších hudebních zážitků byla před dvaceti lety aktivní spoluúčast na provedení Honeggerovy Jany z Arku. S Marcelou Peňázovou jsme interpretovali mluvené pasáže, dirigoval Serge Baudo. Když si sám se sebou nevím rady nebo potřebuji „nakopnout“, beru si na pomoc symfonickou hudbu. Smetanova Vltava nebo Z českých luhů a hájů jsou sice takzvaně profláknuté, ale na mě zabírají spolehlivě.
Výtvarné umění
K modernímu výtvarnému umění se prokousávám, provokuje mě k myšlení a probouzí ve mně fantazii, leč nezasahuje citově. Ale takový Vincent van Gogh, ten se mnou zacvičí. Ta odvaha, ten „křik“ barev! Impresionisté mě rozechvívají taky. Z českých malířů mám rád Františka Tichého, Jana Zrzavého, Františka Kavana, ten mě ovšem přitahuje regionálně, je ze stejných končin jako já. Taky nacházím potěšení v obrazech Josefa Jíry. Z klasiků obdivuji Franciska Goyu, o němž napsal skvělý román Lion Feuchtwanger, ostatně další z mých velkých literárních oblíbenců.
Film
Málo se k němu dostanu, současnou světovou kinematografii prakticky neznám, domácí ovšem ano, je to moje povinnost, protože jako „akademik“ (Český lev za vedlejší roli v Michálkově filmu Babí léto) se účastním hlasování o „Lvy“. Rok od roku mi domácí produkce připadá slabší. V poslední době mě zaujaly pouze snímky Lidice a Alois Nebel. Jinak se mi všechno zdá podobné a stále se stejnými herci. Světová klasika, která se teď bohudíky začala objevovat ve vysílání ČT 2, takový Fellini či Pasolini a další, to je ovšem „jiná káva“. Dnešní diváci už ovšem na jejich způsob filmového vyprávění vůbec nejsou zvyklí a často ho nepřijímají. Na některá velká díla si stačí jen vzpomenout, třeba Tarkovského Andreje Rubleva, a už mi naskakuje husí kůže. Vážím si také tvorby Miloše Formana, včetně kritikou rozcupovaných Goyových přízraků.
Divadlo
Viděl jsem Kohoutova „Augusta“ na Palmovce, kdysi jsem to hrál v Brně v režii Pavla Rímského, nejsem tedy objektivní. Ve své době to neobyčejně rezonovalo, dnes už zjevně méně. Text nabízí víc humoru, než v Libni vytěžili, inscenace je ale dobře vystavěná a pochvalu zaslouží Radek Valenta v titulní roli. Navštívil jsem i v Praze hostující hradecké Jedlíky čokolády od Davida Drábka, to se mi velice líbilo, chytrý humor, výborní herci. Zhlédl jsem i Spílání publiku od Pražského komorního divadla, což také stálo za vidění, trochu jsem se toho bál, ale byl jsem v podstatě spokojený. Chci ještě před jejich koncem zhlédnout další tituly, rozhodně mě zajímají. A rád navštěvuji Semafor kvůli Jiřímu Suchému a Jitce Molavcové, je pořád obdivuhodné, co dělají.
zaznamenal br
Komentáře k článku: Stanislav Zindulka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
