Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Stanislav Zindulka

Četba a paměť

Prokousal jsem se prvním dílem vzpomínek Pavla Kohouta Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem a četl jsem i dva díly vzpomínek Ivana Klímy Moje šílené století. Také se mi dostala do rukou kniha Jiřího Hejdy Žil jsem zbytečně. Autor, národohospodář a básník, byl mimořádně zajímavá osobnost. Všichni tři reflektují „socialistické“ období naší novodobé historie. Kohout se ze svých iluzí takříkajíc vystonal. V padesátých letech věru nepatřil k mým favoritům, ale jeho zpověď je upřímná. A těžká, myslím i na váhu. Mám teď větší bicepsy, co jsem svazek otvíral a občas i nesl. Taky jsem mu říkal, že píše těžkou četbu. Dal jsem si pauzu a teď se teprve chystám na druhý díl. Kohout i Klíma napsali své vzpomínání chytře a jako kvalitní literaturu, ale nejvíc mě zasáhl přece jenom Jiří Hejda. Byl to pro mě objev. On v kriminále vymyslel knihu sonetů, bez tužky a bez papíru. I v souvislosti s četbou těchto knih si uvědomuji, jak je důležitá paměť. Paměť generační i individuální. Často si zoufám nad tím, jak ji lidé ztrácejí. Člověk má právo rozčilovat se nad současnou politickou situací, ale když slyším někoho vykřikovat, že to za komunistů bylo tisíckrát lepší, jdu „do vývrtky“. Takový člověk buď nemá paměť nebo svědomí, nebo je zlý… anebo blbý. Začal jsem si teď znovu číst Hérodota. Při kontaktu s dávnými autory zjišťuji, že se mezi lidmi vlastně neděje nic nového. Řekové ovšem některé problémy řešili kultivovaněji než my. V lecčem jsme je ještě nedohnali. Vzrušuje mě to a vlastně i naplňuje určitým optimismem.

Hudba

Mám rád velká symfonická díla a poslech Dvořáka, Janáčka, Beethovena či Brahmse naživo mi činí velké potěšení. Spolupracuji s charitativními organizacemi, byl jsem proto nedávno na koncertě Múzy dětem v sále Bohuslava Martinů na HAMU, kde jsem dostal – asi jako čerstvý osmdesátník – vyznamenání Univerzální dědeček opuštěných dětí z dětských domovů (To máš lepší než Thálii, podotkla má manželka). Hrála cimbálovka od Vsetína a zpíval ženský sbor, v takových situacích bývá hudba ve spojení s emocemi velmi účinná. Jedním z mých největších hudebních zážitků byla před dvaceti lety aktivní spoluúčast na provedení Honeggerovy Jany z Arku. S Marcelou Peňázovou jsme interpretovali mluvené pasáže, dirigoval Serge Baudo. Když si sám se sebou nevím rady nebo potřebuji „nakopnout“, beru si na pomoc symfonickou hudbu. Smetanova Vltava nebo Z českých luhů a hájů jsou sice takzvaně profláknuté, ale na mě zabírají spolehlivě.

Výtvarné umění

K modernímu výtvarnému umění se prokousávám, provokuje mě k myšlení a probouzí ve mně fantazii, leč nezasahuje citově. Ale takový Vincent van Gogh, ten se mnou zacvičí. Ta odvaha, ten „křik“ barev! Impresionisté mě rozechvívají taky. Z českých malířů mám rád Františka Tichého, Jana Zrzavého, Františka Kavana, ten mě ovšem přitahuje regionálně, je ze stejných končin jako já. Taky nacházím potěšení v obrazech Josefa Jíry. Z klasiků obdivuji Franciska Goyu, o němž napsal skvělý román Lion Feuchtwanger, ostatně další z mých velkých literárních oblíbenců.

Film

Málo se k němu dostanu, současnou světovou kinematografii prakticky neznám, domácí ovšem ano, je to moje povinnost, protože jako „akademik“ (Český lev za vedlejší roli v Michálkově filmu Babí léto) se účastním hlasování o „Lvy“. Rok od roku mi domácí produkce připadá slabší. V poslední době mě zaujaly pouze snímky Lidice a Alois Nebel. Jinak se mi všechno zdá podobné a stále se stejnými herci. Světová klasika, která se teď bohudíky začala objevovat ve vysílání ČT 2, takový Fellini či Pasolini a další, to je ovšem „jiná káva“. Dnešní diváci už ovšem na jejich způsob filmového vyprávění vůbec nejsou zvyklí a často ho nepřijímají. Na některá velká díla si stačí jen vzpomenout, třeba Tarkovského Andreje Rubleva, a už mi naskakuje husí kůže. Vážím si také tvorby Miloše Formana, včetně kritikou rozcupovaných Goyových přízraků.

Divadlo

Viděl jsem Kohoutova „Augusta“ na Palmovce, kdysi jsem to hrál v Brně v režii Pavla Rímského, nejsem tedy objektivní. Ve své době to neobyčejně rezonovalo, dnes už zjevně méně. Text nabízí víc humoru, než v Libni vytěžili, inscenace je ale dobře vystavěná a pochvalu zaslouží Radek Valenta v titulní roli. Navštívil jsem i v Praze hostující hradecké Jedlíky čokolády od Davida Drábka, to se mi velice líbilo, chytrý humor, výborní herci. Zhlédl jsem i Spílání publiku od Pražského komorního divadla, což také stálo za vidění, trochu jsem se toho bál, ale byl jsem v podstatě spokojený. Chci ještě před jejich koncem zhlédnout další tituly, rozhodně mě zajímají. A rád navštěvuji Semafor kvůli Jiřímu Suchému a Jitce Molavcové, je pořád obdivuhodné, co dělají.

zaznamenal br

  • Autor: Stanislav Zindulka
  • Publikováno: 24. června 2012

Komentáře k článku: Stanislav Zindulka

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 6.-1. 9. 2016

Číslo 13/2016 (21. 6.-1. 9. 2016)

Obsah čísla 13/2016

Sloupek

Poslední sloupek

Setkal jsem se nedávno v kavárně s...

Komentář

Sukces měsíce

Ch. W. Gluck: Orfeus a...

Koprodukce Hudební fakulty a Divadelní...

Dotazník

Vladimír Marek

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Zrušit, nebo novelizovat?

Podle legislativního plánu vlády má...

Názor

Glosa

Ediční čin, nebo...

Bezmála sedmisetstránková kniha...

Anketa

Po sezoně a před...

Konec divadelní sezony si zaslouží...

Reportáž

Kritika

Depresivní děti dospěle

Ve stísněném předsálí Venuše ve...

Žádná luza, perfektní...

Poslechnout si zase jednou operu...

Doba ledová v Čechii

Poslední premiérou sezony v...

Mezi minulostí a...

Jako poslední činoherní premiéru...

Vyhaslý rocker Oblomov

Po Haně Burešové a Štěpánu...

Při mém zeleném ptáku, to...

Do poměrně zkostnatělého prostředí...

Evžen Oněgin za železnou...

Puškinův Evžen Oněgin jako příběh...

Pochybnost anglicky zvaná...

Když v roce 2012 uvedlo Dejvické...

Mlč a tanči!

Po osmdesáti letech se na scénu...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2016...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Tomáš Dianiška: Láká mě...

Stručný obsah příspěvku zde není...

SKUTR: Bystrouška je...

Rozhovor s režijním tandemem

Kauza

Kontext

Hrdinové a padouši po...

Úvahy filmové

Důlní divadlo

Letošní osmý ročník festivalu Dream...

Divadelní svět Brno o...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Fagi a divadlo

Podoby – Co se stalo U...

Žena Marie se vracela z venčení psa v...

Došlo do redakce

Jan V. Kratochvíl: Básník okamžiku...

Muzeum české loutky a...

Národní muzeum informuje

Prázdninové spočinutí

Herecká asociace informuje

Divadlo na cucky Olomouc

Místa pro „nová“ divadla

Levínský píše Uhdemu

Když už se nedostanu do Berlína a po...

NA LETNÍ LETNÉ

V polovině srpna začíná festival...

Zahraničí

Divadelní Oscaři – Tony...

V neděli 12. června byly v newyorském...

Divadlo nesené vánkem

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Adolf Born (12. 6. 1930 České Velenice...

Paměti, záznamy, deníky

Divadla v lesích a na...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Příloha

Česko-polsko-slovenské...

První ročník mezinárodního...

Jan Klata: Nebojte se

Už třetí sezonu je režisér Jan...

Krystian Lupa: Politika je...

Práce polského režiséra, scénografa...

Setkání divadel střední...

V Divadle pod Palmovkou na přelomu...

Dnes o všem pochybuji –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2016



Obsah,