Přála bych si, aby ozvěna toho jedinečného pietního týdne, který doprovázel rozloučení s Václavem Havlem, zůstala v lidech. Aby laskavost, vlídnost a snaha o pochopení druhých se znovu nadýchla a v malých, zlobných srdcích probudila k životu pocit vzájemnosti. Aby česká kritická obec, často s takovou radostí surová a bezohledná, a to i k právě zesnulému, si s novým rokem položila otázku, zda neexistuje jiná cesta k sebeuspokojení, než na účet druhých. Že ten druhý nemusí být takový vůl, jak se mi jeví, že tím volem dokonce mohu být já sám, protože něco třeba nechápu, a že i kdyby ten druhý volem byl, tak že přece jen stojí za úvahu, jestli na něm není dobrá alespoň ta oháňka. Taky stojí za malý novoroční sebezpyt, zda já sám podávám takové výkony, které tak nekompromisně a hlasitě požaduji od jiných. Zda profesní odpovědnost připouští, aby kritik prospal část představení, o kterém následně napíše, aby seriózní a pracnou analýzu zaměňoval za dojmy ovlivněné vlastní zálibou, pod jejímž praporem jsou často do živého masa pranýřováni ti, kteří se o něco pokoušejí. Jestliže nestojí na začátku otázka, o co těm lidem asi šlo, oč usilovali a proč, pak je z reflexe viděného předem vyloučen pokus o porozumění. Někdy z kritik cítím, místo námahy, zálibu v krutosti. A jistý exhibiční syndrom – čím budu tvrdší a urážlivější, tím budu viditelnější. Tím se o mně a mém článku bude víc mluvit. Stoupnu v očích svých stejně zarputilých kolegů. Hopla! Tak se mi to jevilo i v případě Havlova filmu Odcházení. Považuji za vyloučené, že by si pisatel neuvědomil, jak ublíží. Ubližuje cíleně. A ubližuje rád. Některé kritiky vypovídají víc o kritikovi než o zhlédnutém. Proč se tak chová inteligentní člověk, nechápu. O blbcích nemluvíc. Chtělo by se říct, ty vzal čert, ale nevzal, bohužel. Jsou nebezpeční svojí mediální mocí a stejně jako jiní mocní jsou beztrestní. Nemají se čeho bát. Přes hubu jim dneska už nikdo nedá. A tak si hrubost a arogance zvesela bobtná v teple bezpečí. Škoda, že ty povýšené dravce nelze strčit do našich kožichů – na jeden popremiérový den. Ten začíná tím, že se dotyčný z titulku v ranních novinách dozví, že je úplný kretén. Rozvedeno a zahuštěno dále. Kdo všechno si tu veřejnou hanbu asi přečetl? Známá pokladní v obchůdku na venkově schová rozečtené noviny a nasadí křečovitý úsměv, když kretén vstoupí. Vyhýbavé pohledy provázejí i několik dní příštích, telefon mlčí, pouze nejodvážnější projeví soucit kletbou na pisatele. A tak se kretén rozhodne, že příště noviny číst nebude. A dodrží to. Sám po premiéře radostně zamíří na premiéru kolegy a nechápe ty srolované tváře vůkol. Obličeje známých se stáčí k jedné straně a proč ti lidé mění nečekaně směr chůze a zabočují do zdi nebo se rychle otáčejí zády a oslovují nejbližšího neznámého? Co se děje, říká si po cestě domů a najednou křup a – je čtvrtek. Kritika. Hrdě mine noční obchod s novinami, které si nekoupí, rozhodnut nevědět. Zloby a krutostí je na světě dost i bez kritiků. Posílen vítězstvím nad vlastní zvědavostí si doma pustí záznamník. Statečný hlas vybízí novopečeného blba, ať si z toho nic nedělá, že volajícímu se to fakt líbilo. Ještě že jsem to nečetl! Páteční ráno přináší dobrou zprávu: čtvrtek je za námi, nové noviny, nový idiot na přetřes. Zazvoní telefon. Milovaná bytost se hlásí z letiště hned po příletu. Včera v letadle přečetla noviny. Fuj. Ať to rozhodně drahý blb hned pustí z hlavy. Ten ujistí, že to v ní ani nemá. Sotva zavěsí, zazvoní u souseda a vyžádá si včerejší noviny. Musí přece vědět, co se o něm milovaná bytost dočetla. A tak zase jednou neunikl. Takový pěkný den by si měl kritik čas od času zažít. Třeba by mu tělo něco napovědělo, když už hlava ne. A to prosím nežádám, aby si jednou zarežíroval. Na ARU není tolik volných míst. Závěrem: to, že člověk před kritikou prchá, místo toho, aby mu odborností byla nápomocna v další cestě, je, dle mého soudu, špatně z podstaty. Tak to vidím já. A apeluji tímto na lidskou slušnost. I v této oblasti. Jakož vůbec. To je mé idealistické přání pro rok 2012.