Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sněhulák, čtverec a hvězdná chvíle

    Ve filmovém přepisu románové krimi Sněhulák, jejímž autorem je populární norský spisovatel Jo Nesbø, se na plátně poprvé objevil kontroverzní policista Harry Hole. Tento detektiv s geniální intuicí a rozháraným soukromím tu řeší obludnou kauzu sériového vraha, který dějiště krvavých mordů „zdobí“ šklebícími se sněhuláky. Originalita Nesbøových detektivek – plných falešných stop i divokých konstrukcí – spočívá do značné míry v osobě jejich zdevastovaného protagonisty. Jeho rozvrácená duše se protlouká špinavým zákulisím zdánlivě bezproblémové severské komunity, prolezlé korupcí, mocenskými intrikami a vraždícími psychopaty.

    Čtverec je svobodná zóna, v níž vládne starost o druhé a důvěra FOTO FILM EUROPE

    Z filmu, který natočil renomovaný švédský režisér Tomas Alfredson, mj. tvůrce skvělého špionážního thrilleru Jeden musí z kola ven, se všudypřítomné svinstvo a vyšinutost rámující předlohu, bohužel, vytrácejí. Zpustlý detektiv v podání Michaela Fassbendera je příliš velký fešák a příběh paradoxně ukazuje spíš krkolomnost zápletky než psychologické zákruty, společenskou kritičnost a mravní přesah Nesbøových knih. Snímek proto vyznívá jen jako efektní šaráda, v níž se cestopis po zasněžených krajinách a městech prolíná s vyspekulovaným zabijáckým „hlavolamem“…

    Do českých kin během posledních měsíců vstoupilo také několik snímků oceněných na letošním festivalu v Cannes. Tím nejpozoruhodnějším je absurdní drama Čtverec, které získalo Zlatou palmu a jež natočil jiný uznávaný švédský filmař Ruben Östlund. Čtverec je svobodná zóna, v níž vládne starost o druhé a důvěra. Všichni tu mají stejná práva a povinnosti, zní ušlechtilé motto avantgardního výtvarného projektu, elegantně ohraničeného prostoru, který je součástí expozice v prestižní galerii. Hlavní postavou mnohavrstevného vyprávění je její šéfkurátor – vzdělaný, úspěšný a zásadový muž, který je bezděčně vmanévrován do řetězu soukromých i profesních pastí.

    Všechno začne zlodějskou fintou, při níž hrdina přijde o peněženku, mobil a manžetové knoflíčky. Ukradené věci sice získá brzy zpět, vyvolá však hněv kluka z emigrantské rodiny, který mu začne nesnesitelně komplikovat život. Do jiných ošemetných trablů se Christian zaplete při flirtu s americkou novinářkou, další malér vznikne kolem propagace výstavy prostřednictvím šokujícího klipu. Otřesy hrdinovy existence, jež se v důsledku zdánlivě bezvýznamných náhod hroutí jako domeček z karet, zrcadlí přízračná scéna, ve které se kvůli ztracenému papírku brodí v hromadě odpadků jako zdecimovaný bezdomovec.

    Tajuplný, duchaplný, znamenitě natočený film, oscilující na hraně existenciální sondy a jízlivé satiry, lze vnímat také jako anamnézu blahobytné společnosti, která pro samou toleranci a korektnost přehlíží hrozby primitivismu a násilí. V jedné z klíčových epizod nóbl publikum sleduje performanci ruského (!) herce, který jim předvádí opičí řádění. Jeho křepčení přeroste do výbuchu skutečné agrese, při němž je jedna z divaček málem znásilněna. A společnost šokovaných prominentů teprve poté zasáhne…

    Snímek klade spoustu znepokojivých otázek: ukazuje dnešní vykolejený svět, kde nad skutečnými hodnotami vítězí jalová gesta a vratké proklamace. Sarkasticky ilustruje i současný umělecký provoz, v němž mizejí rozdíly mezi objevnými díly, samoúčelnými provokacemi a bulvárními ostudami. S hloubkou Östlundova filmu korespondují i kameramanovy (Fredrik Wenzel) záběry pomyslných „hranolů“, které ostře kontrastují se zmíněnou definicí – mottem čtverce na exkluzivní výstavě. V průhledech do domovních schodišť a nákupních center se lidé spíš než svéprávným bytostem podobají omláceným loutkám…

    Do rozporuplného uměleckého zákulisí, tentokrát ve starodávných kulisách a reáliích, nahlíží také divadelní hra Mohla to být hvězdná chvíle německého dramatika a muzikologa Paula Barze (1943–2013). Líčí fiktivní setkání dvou geniálních barokních muzikantů – Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela. Během opulentní večeře se Händel projevuje jako chvástavý a poživačný reprezentant tehdejšího „showbyznysu“. Introvertnímu Bachovi vypráví o svých kontaktech s anglickým králem i o intrikách, jimž musí čelit ve světě mocných. Bach zprvu jen užasle poslouchá, poté ale i on začne „vystrkovat drápky“. A svému rádoby suverénnímu konkurentovi, jenž postupně ztrácí glanc, vyjeví své pojetí umění jako pokorné služby.

    Režisér Michael Tarant u nás málo známou hru, česky dosud uvedenou pouze v rozhlasové verzi, nedávno nastudoval na polské scéně dvojjazyčného divadla v Českém Těšíně. Ve své inscenaci Bacha ani Händela neodsuzuje ani je neheroizuje: bohem nadaní skladatelé, kteří se ve skutečnosti nikdy nesetkali, pro něj zosobňují dva odlišné přístupy k tvorbě. Oba ospravedlňuje jejich strhující hudba, jež se vznáší nad jevištěm jako pomyslná hlavní postava. Hostování této inscenace v září ve vršovickém divadle MANA mně přineslo nevšední zážitek. Díky snovým vizím, jimiž Tarant tuto dobovou konverzačku ozvláštnil, i díky soustředěným výkonům Tomasze Klaptosze a Bodgana Kokotka. Režisér nyní chystá českou verzi této magické féerie na komorní scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Její premiéra se koná počátkem prosince a troufám si odhadnout, že vnímavé diváky by mohla oslovit podobně jako Östlundova vynalézavá absurdita ze současnosti.

    • Autor:
    • Publikováno: 28. listopadu 2017

    Komentáře k článku: Sněhulák, čtverec a hvězdná chvíle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,