Ucpanej systém režisérem Michalem Vajdičkou (spolupráce obou je kontinuální) v pražském Dejvickém divadle, vychází jak z literárního předobrazu, tak ze scénáře k filmu, jehož autorem je rovněž Welsh.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Smích chrání před ucpaným systémem

Skotský prozaik Irvine Welsh, známý u nás především jako autor předlohy kultovního filmu Trainspotting (1996), napsal jako svou druhou knihu sbírku povídek Acid House (1994) ze života zoufale všedních i nebezpečně podivných týpků na okraji společnosti, prodchnutou drsnou realitou, která je odlehčena vypointovaným humorem a fantaskními prvky. Podle tří povídek vznikl roku 1998 celovečerní film. Divadelní adaptace Daniela Majlinga, inscenovaná pod názvem Ucpanej systém režisérem Michalem Vajdičkou (spolupráce obou je kontinuální) v pražském Dejvickém divadle, vychází jak z literárního předobrazu, tak ze scénáře k filmu, jehož autorem je rovněž Welsh.

Petr Vršek, Jaroslav Plesl a Miroslav Krobot FOTO HYNEK GLOS

Zahuštěný prostor

Zatímco film přináší tři ucelené příběhy, Majlingova dramatizace se zaměřuje na širší okruh povídek – napříč příběhy si vybírá, vyštipuje, kombinuje, upravuje postavy, motivy, situace, dialogy. Lidé Welshových povídek, ač tvoří barvitou společnost, si nejsou nepodobní, mají každopádně (až na výjimky) společné „zázemí“ – alkohol, drogy, promiskuitní sex, rozvrat v rodině, nedostatek pracovních příležitostí, zkušenosti s kriminalitou a podobné roztomilosti, jejichž destruktivní účinky nestačí „zdravě“ vyrovnat zaujetí sportem (ponejvíce pasivní). Vesměs všichni používají šťavnatý jazyk, v němž se tělesné funkce a produkty označují natvrdo, v celé škále známých i méně známých výrazů. Patří do jedné velké rodiny, kde se jednotliví členové objímají a vzápětí si jdou po krku. Je tedy možné zahustit jeden prostor postavami z různých povídek, aniž by to skřípalo. Dramatizátorova vivisekce a následná transplantace byly úspěšné – celek působí přirozeně, určitá epizodická rozdrobenost je tmelena přesně načasovaným fázováním (krátké hudební předěly a zatmívačky) a bravurními hereckými výkony. Ovšem na nějaké hlubší náhledy do nitra lidské duše musíme rezignovat, ve svižně „šlapajícím“ sitcomu, jemuž se dejvická inscenace vnějšími atributy podobá, bychom je také nehledali.

Nízká cenová skupina

Realistická až veristická scénografie Pavola Andaška jako by byla připravena pro televizní inscenaci. Scéna představuje interiér hospody nízké cenové skupiny. Do symetrického sevření tří stěn jsou s důsledností fotografie rozmístěny hospodské stolky, židle, kamínka, hrací automat, funkční pípa (teče opravdové pivo), za ne příliš čistými okny vidíme iluzivně působící tapetu s oholenými stromy (občas se hraje i v tomto zadním plánu). Realistická sevřenost je svým zápecnickým způsobem útulná, vytváří však i bezútěšnou determinaci – útočiště i past pro mnohdy dosti energické živoření (jak komediografické tempo vyžaduje) několika lidských exemplářů, oblečených do modelů, co smetiště dalo. Hospodský, zabalený zřejmě v zimě i v létě do zánovního, s největší pravděpodobností propoceného svetru (Miroslav Krobot), je zároveň trenérem místního fotbalového klubu. Zaměstnává mladou ukřičeně energickou servírku Marge (Jana Holcová), jíž zpoza džíns vykukují rudá tanga, a nerudně trpí syna Boaba – smolaře a budižkničemu (Václav Neužil), jemuž se právě hroutí svět. Dalšími stálými i občasnými „obyvateli“ hospody jsou podsaditý vztekloun Gary (Hynek Čermák), který se nedávno vrátil z lochu a užírá se žárlivostí na svoji ženu Marge, opuštěný manžel Johnny (Jaroslav Plesl) – přilepený k hracímu automatu s dceruškou zavěšenou na hrudi (použití ošklivé panenky je trochu odbyté řešení), jeho výstředně vymóděná žena Katriona (Klára Melíšková) s nyvě zdrogovanou intonací, její milenec, nejistý drsňák Larry (Petr Vršek). Pracovně sem zavítá i exsnoubenka Boaba Evelyn (Lenka Krobotová), působící se svou úřednickou upjatostí jako perla bez lesku v hromadě světélkujícího hnoje (i když právě ona se ve své služební horlivosti výkaly potřísní), a dvojice univerzitních i hospodských filosofů (Martin Myšička a Martin Pechlát), jejichž teoretické spory vyústí v divadelně excentrický, leč naturalisticky krvavý boj.

Přisprostlý Bůh

Zvláštní kapitolou je děda alias Bůh v pokáleném pyžamu (Ivan Trojan), jemuž se ze záchodu vyvalila kanalizace. Tento anekdotický Bůh je postavou metaforickou, přesto má lidské rozměry. Postava je převzata ze dvou povídek (Zácpa systému a Masařka): v jedné vystupuje jako neškodný odstrkovaný dědula, v druhé je opravdovým Bohem, ovšem lidsky naštvaným a přisprostlým. Dramatizátor i herec zvládli spojení obou bytostí na výbornou. I když Bůh sedí většinu času stranou s čajíčkem u kamínek (aby neobtěžoval svým fekálním pachem), kde se pochechtává při četbě Nietzscheho, a hlavní slovo dostává až v závěru inscenace, když promění Boaba v mouchu (skvělá minimalistická herecká etuda Václava Neužila, vystihujícího kafkovskou proměnu pomocí pokrčenecké pozice těla a sajícího brčka v ústech), vztahují se k jeho „posrané“ situaci i situace ostatních nešťastníků. Humor inscenace, stavění a rozehrávání situací (ale v jemnější jazykové rovině) nejsou nepodobné legendárním Zelenkovým Příběhům obyčejného šílenství (premiéra 2001 v Dejvickém divadle, v částečně obdobném obsazení). Tehdy hrál Trojan smolaře, neustále se přikrčujícího před „ťafkami“ ze svého okolí. Nyní se úlohy obrátily, on je tím, kdo má pozici karatelského nadhledu a pod sebou vidí malého smolaříka, který ať udělá cokoliv, vždy je to blbě. Je však Bohem hospodským, odstrčeným do kouta, a když se konečně dostane ke slovu, jeho znechucený hlas už zní velmi unaveně, což platí i o jeho rezignované tváři, oživené občas „vševědoucí“ hospodskou naštvaností. Už se ani moc nebaví. Zato jeho představitel si evidentně užívá herecké potěšení.

Kamenný obličej uměleckého šéfa

Dalším, kdo si naplno vychutnává svůj herecký part (seskládaný v tomto případě opravdu z různých koutů různých povídek – dokonce i z jedné pro Welshe nezvykle sentimentální), je hrající režisér Miroslav Krobot. Už není jen tím naturščikem, využívajícím kamenný obličej a monotónní hlas. Základem jeho výraziva je sice stále na minimum potlačená mimika, nuance a akcenty se však časem vyhranily a rozrostly. Jeho upozaděný hostinský, otec a překvapivě tajný milenec, jemuž žárlivý manžel jako jedinému neškodnému svěřil manželku do opatrování, se umí i temperamentně a hlasitě naštvat. Mnohem nebezpečnější je však šikovně nenápadné intrikování na první pohled jednoduchého chlapíka. Jde v podstatě o padoucha, a přesto není nesympatický. To nakonec platí o celém osazenstvu hospody, včetně Boha. Nikdo se nemůže prokázat příliš čistým charakterem, a přesto lze každému fandit, nebo se mu alespoň přívětivě zasmát. A co se týče „špinavého“ jazyka – je docela zábavné naslouchat tak důslednému pokrytí téměř veškerých dialogů sprostými slovy.

Jak jsme na tom s vulgarismy?

Vulgarismy se na českých jevištích rozmnožily a usadily ke konci 90. let s vlnou cool dramatiky (s níž Welshova tvorba a popularita souvisí) a jejích odnoží a variant. Mohou se přijímat buď z hlediska charakterizačního jako lingvistický projev určité vrstvy na určitém místě, nebo z hlediska významového jako znak marasmu, vzteku a žaloby na současný „oficiální“, tzv. spořádaný svět, který na veřejnosti vulgarismy nepoužívá, ale jehož zlodějské manýry krajně vulgární jsou. Dnes nás už nějaký vulgarismus na jevišti moc nepřekvapí, ale vynalézavost a přívalovost v jeho užití nás znechutit nebo pobavit může.

Inscenace neplyne, ale dupe jako velmi svižná komedie, ozdobená souhrou hereckých výkonů (a ani nevadí, že nějaký aktér tu a tam zabrousí do brilantního exhibicionismu). Lehký vyprávěcí tón odpovídá sice ladění Welshových povídek, nejde však v pointách na samý okraj komiky, kde začíná profukovat závan opravdové tragické hrůzy, jak je tomu na některých místech předlohy. V druhé půlce večera sice jeviště trochu posmutní, tento lehký smutek má však k bezednosti situace beznadějných Welshových existencí daleko. Stále víme, že jsme na divadle, které nás baví. Víme, že svět stojí za málo a že je všude plno marasmu. A víme, že teď se tomu smějeme. Tento smích sice není útěšný, ale úlevný je. Člověk v situaci, z níž nevidí cestu ven, si pomáhá humorem. I tak je možné se bránit a přežít. Určité riziko setrvání v povrchnosti, i při zachování a dokonalém interpretování vtipného jazyka, plného nejen peprných slov, ale i chytrých pravd, však hrozí.

Bůh (Ivan Trojan) čte Nietzscheho FOTO HYNEK GLOS

Dejvické divadlo Praha – Irvine Welsh: Ucpanej systém (podle povídek z knihy a scénáře k filmu Acid House). Překlad Olga Bártová, divadelní adaptace Daniel Majling. Režie Michal Vajdička, výprava Pavol Andraško, hudba Marián Čekovský, dramaturgie Daniel Majling a Eva Suková. Česká premiéra 20. února 2012.
(Psáno z reprízy 12. března 2012.)

  • Autor: Marie Zdeňková
  • Publikováno: 3. Duben, 2012

Komentáře k článku: Smích chrání před ucpaným systémem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 7/2015

Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Českého literáního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


1. 4.-14. 4. 2015

Číslo 7/2015 (1. 4.-14. 4. 2015)

Obsah čísla 7/2015

Komentář

Kde vzít peníze na divadlo

Bez dotací se neobejdou ani...

Osobnost měsíce

Radek Balaš

autor scénáře, režisér a tvůrce...

Jak já to vidím

Zdeněk Stejskal

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Projde?

K věci

Kronika

Bylo & bude 7/2015

Bylo DIVADLO JAKO MAROLDOVSKÉ PANORÁMA...

Kritika

Člověk jako lidský...

Uvedení Havlovy Audience v propojení s...

Návrat citlivého satyra

Divadlo na Vinohradech se vrací k...

Avantgarda na gauči

Kniha 1913 Floriana Illiese splňuje...

Labyrint hrou

Zákulisí, šatny, sklepy, schodiště...

Na šikmé ploše

Štěpán Pácl přenesl děj hry...

Uhasit Ohnivého anděla se...

Ohnivý anděl (1928) Sergeje Prokofjeva...

Ikonické znaky baletní...

Nová inscenace Národního divadla...

Začátky a konce...

Lukáše Trpišovského a Martina...

Pokušení „velké hry“

Martin Františák (1974), absolvent...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 7/2015...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Rozhovor

Michal Isteník: Hamlet při...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kontext

O krasopisných Býcích v...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Autorita se smyslem pro srandu

Stručný obsah příspěvku zde není...

Přísný otec i chápající...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Eposy a legendy

Stručný obsah příspěvku zde není...

Měl vizi…

Stručný obsah příspěvku zde není...

Teď je řada na nás (Zemřel...

Josef Krofta (30. 3. 1943 Uherské...

Burza

Podoby

Stručný obsah příspěvku zde není...

Došlo do redakce

Michal Bystrov / Petr Nikl: Nech ten...

3LO3

Stručný obsah příspěvku zde není...

Návrh Státní kulturní...

Herecká asociace informuje

Pátek šťastný je den –...

Třináctého v pátek, přesněji 13....

Rejžek píše Justovi

Tak mě napadlo, že dneska učiním...

Zahraničí

Operní krásy a hnusy

Stručný obsah příspěvku zde není...

David Dimitri: Je třeba...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Ryszard Malinowski (29. 7. 1950 Poznań,...

Výročí

Výročí 1.–15. dubna

Hejcman Karel, výtvarník loutek (1. 4....

Paměti, záznamy, deníky

Život čtvrtý aneb V...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 7/2015



Obsah,