Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Slunce nad deštivým Londýnem

Můj letošní nájezd na divadelní Londýn měl jeden konkrétní cíl. Po záplavě Olivier Awards, které letos posbíral muzikál z produkce The Royal Shakespeare Company Mathilda, a rozhovoru s jedním z jeho tvůrců Denisem Kellym, mě zajímalo prozkoumat, zda se jedná jen o humbuk, nebo skutečně ojedinělou událost.

Diváka zaujmou už detaily scény Roba Howella vytvořené z posuvných stěn naddimenzované knihovny a pohyblivých světelných kostek. FOTO MANUEL HARLAN

Nikdy nekončící londýnská divadelní sezona je pro návštěvníka z Česka vždycky a znovu překvapující. Přijedete-li sem v jakoukoli roční dobu, divadla ve West Endu i na South Banku jsou stále ověšena hrozny diváků. Případné zájemce upozorňuju, že není radno věřit cenám zlevněných lístků v předprodejích na Leicester Square, ale vždy je výhodnější zajít přímo do divadla. Téměř všude totiž mají nějakou zvláštní rezervu či konkrétní bonus – například the ticket of the day – kdy můžete pořídit lístek do třetí řady za cenu lístků do řady poslední, nebo být z oné poslední řady na poslední chvíli přesazena blíže.

Mathilda, the Musical

The Royal Shakespeare Company, soustředěná především na shakespearovský repertoár, přišla s nápadem oživit svou produkci původním muzikálem. Scénář Mathildy vznikl na objednávku, na základě kultovní dětské knížky Roalda Dahla. Jeho autorem je Denis Kelly, autorem písní Tim Minchin, režisérem Matthew Warchus. Muzikál měl premiéru na jaře 2011 ve Stratfordu nad Avonou, poté se přestěhoval do West Endu, kde se v divadle Cambridge hrál od listopadu 2011 do května 2012 v nepřetržité sérii, někdy i dvakrát denně, před stále vyprodaným hledištěm. Je přímo exemplárním případem propojení až veřejnoprávního tématu (holčička Mathilda je zanedbávána svými rodiči, věnuje se sebevzdělávání, četbě knih a díky tomu získává schopnosti a dovednosti, které jí umožní zvítězit nejen nad nepřátelskou ředitelkou školy, ale také zachránit svého otce před bankrotem a překonat psychické trauma své oblíbené učitelky) s perfektním uměleckým ztvárněním a zábavností.

Angličani prostě dokážou připravit divadlo, které je dokonalé ve všech složkách. Od vtipné a funkční scény a světelného designu přes hudební složku k jedinečnému herecko-pěvecko-tanečnímu projevu nejen protagonistů, ale i celého sboru. Diváka zaujmou už detaily scény Roba Howella vytvořené z posuvných stěn naddimenzované knihovny a pohyblivých světelných kostek, na nichž blikají jednotlivá písmena Mathildina jména, či bleskové přestavby, kdy zcela nepozorovaně vyjedou z ploché scény řady školních lavic. Pokud jde o herecký ansámbl, inscenace zcela vyvrací tvrzení, že děti na jeviště nepatří. V tomto případě totiž rozhodně nejde o zneužití „cvičených opiček“, které se s přibližnou dojemností snaží o herectví. Všechny děti působí jako dokonalí profesionálové. Ať už jde o představitelku Mathildy (všechny čtyři alternantky získaly cenu za nejlepší ženský herecký výkon sezony), nebo o celou třídu, jejíž národnostní složení neokázale plní limity britské korektnosti. Z dospělých – více či méně karikovaných – postav dospělých pak nelze pominout Bertieho Carvela v roli ředitelky ústavu Miss Trunchbull, bývalé atletky, esence nočních můr všech dětí (Olivier Award za nejlepší mužský herecký výkon je tedy bez diskusí). Na představeních se výborně baví dospělí i děti. Dialogy jsou opravdu vtipné a plné gagů. Přitom se ale jedná o téma vážné. O dětské osamělosti i nejrůznějších ústrcích, kterých se dospělí ve jménu svého ega a ambicí vůči dětem dopouštějí. Takže ani závěrečný happy end nemá v sobě přemíru patosu a sentimentu. Přináší skutečnou katarzi.

Zpívat jako déšť…

V době mého pobytu v Londýně pršelo skoro pořád. Ale v průběhu dne vždy nastala chvíle, kdy vysvitlo sluníčko. Během chvilky dokázalo dokonale vysušit louže, byť následující slejvák znovu udělal z ulice říčku. Takže mě pochopitelně nalákalo další muzikálové představení – slavný muzikál Singin’ in the Rain režiséra Jonathana Churche v divadle Palace, který kritika charakterizovala slovní hříčkou „Splash!“, což znamená nejen Slejvák, ale taky Senzaci.

Lehce starobyle působící scéna, trošku ordinérní Kathy Seldenová (Scarlett Strallen), s odpornou důsledností pištící blondýna, hvězda němého filmu Lina (Katherine Kingsley) a dva pánové Adam Cooper a Daniel Crosley v ústředních rolích, u nichž je dokonalé stepařské umění samozřejmostí, stejně jako perfektní zpěv. Upřímně řečeno, žádná bomba. Prostě dobře odvedený muzikál. Ale pak přišel ten šok – slavná scéna Zpívání v dešti patří k těm, na které se nezapomíná. Na jeviště se totiž spustí takový nefalšovaný slejvák, že během minuty je na podlaze dvacet centimetrů vody. A herci promočení až na kůži bez nejmenších problémů dál tančili a zpívali jakoby nic. O přestávce desítka uklízečů během čtvrt hodiny uvedla scénu do původního stavu. Ale čekalo je to ještě jednou. Stejná situace na závěr. Herci i scéna promočení do morku kostí.

Když král koktá podle Stanislavského

Do třetice něco vážnějšího, typicky anglického. Co třeba koktající král? Ano, ten nedávno proslavený film s Colinem Firthem v roli druhého syna krále George V., který se jako nastávající panovník musel potýkat s řečovým handicapem, byl původně divadelní hrou. Film Králova řeč (King’s Speech) ale divadlo předběhl, a tak se autor David Seidler dočkal jevištní verze až nyní. Hraje se ve starodávném westendovém divadle Wyndham v režii Adriana Noblea. Z hlediště je cítit, jak toto téma v Anglii rezonuje. Jedná se o komorní inscenaci s minimální výpravou jen občas doplněnou projekcí dokumentárních záběrů. Pozornost je tedy soustředěna téměř výhradně na detailní hereckou akci. V hlavních rolích se představují Charles Edwards jako Bertie a Jonathan Hyde jako jeho hlasový poradce Lionel Logue. Edwards má způsob zadrhávání zmáknutý naprosto autenticky, až jej podezříváme, že to sám zažil. Vzhledem k tomu, že jej vidíme naživo, je působivější a dojemnější nežli Firth ve filmu (tento názor se mnou sdílí nejeden britský kritik). Ostatně Hyde je skutečně původem Australan jako jeho postava, a tím má pro jazykové odborníky punc autenticity, který ne-Angličan těžko ocení. Nicméně právě herectví této dvojice, jejich intimní, suchým humorem podávané dialogy, jsou nejpůsobivější části inscenace.

Ovšem nad jejich starodávně poctivým psychologickým herectvím by patrně leckterý z našich kritiků ohrnul nos. Ian McNeice fyziognomií dokonale připomíná Winstona Churchilla, herecky však příliš nezaujme. Výraznější je Albertův ďábelský tajemník Cosmo Lang Michaela Feasta. Oproti filmu je posílena role Lionelovy manželky Myrtle Charlotte Randlové – Lionel je, jak se zdá, trochu pod pantoflem. Naopak méně výrazná je královna Alžběta (budoucí královna matka) Emmy Fielding. Jako jistou daň vládnoucí královské rodině vidím lehce parodizovaný vztah odstupujícího Albertova bratra a jeho nastávající, rozvedené Američanky Miss Simpson, jejichž poměr je ukázán jako lehce frivolní tanec životem.

Vévodkyně v rytmu dvorských intrik

V další návštěvě se vypravuji prozkoumat South Bank. Zkouším Old Vic. Předchozí divácký zážitek ze shakespearovských titulů mě sice neokouzlil, ale Old Vic je opravdu krásné divadlo, a stojí za to jen se po něm projít. Letos sáhli po drasťáku Johna Webstera Vévodkyně z Malfi. V titulní rolí Eve Best, u nás známá z filmové verze Královy řeči jako královna Alžběta. Mám štěstí, získala jsem the ticket of the day za poloviční cenu. Sedím ve třetí řadě, a mám tedy možnost nejen zblízka sledovat scénu ponořenou do téměř chrámového přítmí a vůně kadidla, ale i detaily hereckých akcí. Práci režiséra Jamieho Lloyda jsme měli možnost poznat z nedávného přenosu NT Live – Omyly jedné noci. Zdá se, že Angličané (a zvláště pro Old Vic je to typické) sázejí především na přesnou, psychologicky podloženou akci. Zase je tu to staré herectví, formálně dokonalé, i když tak trochu nudné. Inscenace byla britskou kritikou oceněna jako poctivý, tradiční výklad jakubovské tragédie bez zbytečných experimentů. Má to své charisma, ale vzpomínce na fascinující inscenaci Cheek by Jowl, kterou Declan Donnellan přivezl před lety i k nám (1995 Archa), nemůže konkurovat. A tak mě čeká nejpříjemnější bonus na závěr. Ohlašují totiž besedu s herci. Ti přicházejí po necelých deseti minutách už v civilu, dokonale uvolnění a vstřícní, a více než půl hodiny ochotně odpovídají na dotazy z publika. Mimochodem, na diskusi zůstala v sále asi polovina hlediště a trapné ticho ani z jedné strany se nekonalo. Herci jsou vtipní, vzájemně se špičkují, a přímo před diváky vedou polemiku o pojetí jednotlivých postav.

Olympijský Londýn

Na další akci by divák potřeboval několik měsíců. V Londýně se totiž v souvislosti s olympiádou rozhodli připravit adekvátní nabídku kulturní, tj. Kulturní olympiádu, do níž se zapojila divadla z celé Británie a která probíhá od dubna do listopadu. Její součástí je též Světový Shakespearovský festival a velkolepá šestitýdenní událost Globe to Globe.

A co mohou diváci vidět? Především Shakespearovy hry, které přivážejí soubory doslova z celého světa. Shakespeara si tedy diváci vychutnají prakticky ve všech evropských jazycích. Představí se soubory ze Severní a Jižní Ameriky, Asie, Afriky a blankvers zazní v jazycích tak kuriozních jako zulu, bengálština, turečtina, jorubština, hindi, svahilština, mandarinština, japonština, ale také třeba litevština či arménština, palestinská arabština, korejština, hebrejština. Ano, zdá se že chybí pouze čeština…

  • Autor: Jana Soprová
  • Publikováno: 25. Červen, 2012

Komentáře k článku: Slunce nad deštivým Londýnem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 8/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 4.-29. 4. 2014

Číslo 8/2014 (16. 4.-29. 4. 2014)

Obsah čísla 8/2014

Komentář

Dva diváci…

Nedávno přišli na představení do...

Sukces měsíce

Městské divadlo Kladno –...

Režie Jan Frič, premiéra 22. března...

Jak já to vidím

Marek Bečka, Loutkář

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Být idiotem, nebýt idiotem,...

Když jsem v roce 2006 před českého...

Kronika

19. března—1. dubna 2014

19. března V pražské malostranské...

Kritika

Soudě dle soudce to bude...

Nová inscenace ředitele Divadla na...

Veselá opera pro celou rodinu

Těsnohlídkova povídka, napsaná pro...

Staré dobré poetické

Federico García Lorca se prakticky...

Smrt pamětníků

David Jařab se po pěti letech vrátil...

Vzorec civilizace

Prostor je v inscenaci minimalizován na...

V domě smutku slunce vyjít...

Tato kniha nepatří na vánoční stůl...

Kritický žebříček 8/2014

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Rozhovor

Martin Zahálka: Hysteričtí...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kontext

Neztrácím naději – Za...

Nenápadný, vždy jakoby skryt za...

Když zpívajícím komikům...

Jiří Šlitr nebyl u nás první ani...

Burza

Fagi a divadlo

IDU 2014: Prostor pro divadlo

Institut umění – Divadelní ústav...

Ctrl + S

Dva skladatelé, dva Magoři

3SES3

Určitě jste vy samy seděly v nějaké...

Thálie po roce (Alternativní...

Co se týká všelijakých divadelních...

Ceny Thálie za rok 2013

Činohra Ženský výkon: Tereza...

Upřímné Ceny Thálie

Herecká asociace informuje

Just píše Rejžkovi

Zarazila mě Tvá věta o dvouhlavém...

Zahraničí

Za humny je klasika

Stručný obsah příspěvku zde není...

Roald van Oosten: Vrátit...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Paměti, záznamy, deníky

Sbližování těla s duší...

Měla bych se ještě zmínit, proč se...

Dědova mísa

Dědova mísa

Bylo nečekané a překvapivé, že...

Příloha

Sbohem!

V březnu 1941 nařídil K. H. Frank...

Rekapitulace událostí, jež...

Nabízíme přehled událostí konce...

Činoherní studio Ústí nad...

Činoherní studio bylo založeno v...

Plzeň 2015

Evropské hlavní město vrcholné...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 8/2014



Obsah,