Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Pašije jako karneval

Viděl jsem druhou premiéru Slečny Jairové, v níž opravdu řádili divadelní Trollové jako pominutí. V originální scénografické stěně Martina Černého (jejímž pootočením se nápaditě mění vstupní dvorek v interiér) se potměšilé dveře otevíraly, kdy neměly, větrný mlýn v pozadí se točil, kdy chtěl. V závěru se navíc zasekla opona a zoufalé pokusy ji nadzdvihnout jevily se záškuby, jež mimoděk korespondovaly s rytmem hudby, takže někteří diváci to považovali za odvážný režijní trik. A k dovršení klaněcího zmatku jako z Formanova Hoří… vpochoduje na scénu dáma s pugéty, rozhlédne se, a ač značná část herectva je pugétůprostá, zase s květinami odejde, staví se pod jeviště, dočká konce klaněčky a odnese si pugéty neznámo kam.

Slečna Jairová

Magdalena Zimová jako zombie-slečna Jairová FOTO MARTIN ŠPELDA

 

Vzdor podobným šumům, jež také dělají divadlo divadlem, jsem viděl představení, jež díky strhující první půli a některým sekvencím půle druhé (masky!) patří k mým nejsilnějším zážitkům nejen v tomto divadle, srovnatelným s nejlepšími kreacemi Burešové od Dona Juana a Fausta, Obrazů z francouzské revoluce až po Běsy. Na dosavadní kritické odezvě se potvrdilo, že problémem reflexe každého mimořádného díla, jež něčím přesahuje standard, je to, že každý si z něho odnese jen tolik, kolik unese. Když něčemu neporozumí (a řekněme rovnou, že Ghelderodeho enigmatická poetika, lavírující na hraně grotesky a mystiky, přímo vyzývá k domýšlení), místo aby hledal chybu v úbytích vlastní imaginace, okamžitě přisoudí vinu režii…

Jak jinak si vysvětlit, že recenzenti si stěžují, že to celé je o ničem, jindy zas, že to plyne neznámo odkud a neznámo kam, a chyba je prý dokonce v příliš pečlivě stavěné architektuře, kdy každý drobný posun je promyšlený? Kéž by jednou všechna představení českých divadel trpěla touto chybou! Obrazotvornost režisérky tu opět, jako kdysi u Grabbeho, Calderona či Merežkovského, křísla o imaginaci, vymykající se běžné zkušenosti, nikoli však kruciálním otázkám dneška (mediální parazitování na smrti, pokrytectví truchlících, karnevalový výprodej pašijí, jenž skrývá nová násilí, motiv zmrtvýchvstání jako rušivého zásahu do přírodních zákonů). Inscenace dokázala přečíst sakrální téma groteskní fantazií stejně černou, s jakou pohlédl na Nesení kříže Hieronymus Bosch a na Triumf smrti Petr Brueghel. Kromě těchto nabízejících se inspirací vykouzlila režie v interiéru i živé obrazy Vermeerovy a k vrcholům večera patří i pointa přízračného běsnění tří černých plaček – Marienek do sousoší piety (jejich výstup, který obstarala „slovenská sekce“ divadla, má jedinou chybu: je tak dokonalý, že jeho „bílá“ replika ve druhé půli už působí jako odvar – ale odvarem by bylo po tomto výkonu vlastně všechno, tomu říkají zasvěcení „průšvih úspěchu“).

Umírající Blandina (Magdalena Zimová) je v nejvypjatější scéně inscenace vzkříšena mágem Zrzounem jen proto, aby performer provokoval okolí a vyzval na souboj utilitární kauzalitu (to, že tento „Kristus“ přichází z jiného světa, skvěle vystihlo obsazení nehercem; kritické výtky stran jeho „neprofesionality“ jsou jen projevem neschopnosti přečíst metaforu). Na umírání i smrti Blandiny profitují kromě Marienek i další kreatury – Turkův doktor Kloribus, Vondráčkův farář Kalifáš, Wohankův pohřebák a Emmy Černé čarodějnice Antikva. Ta se nakonec v michelangelovské pietní poloze stává pro konečně spokojeně umírající Blandinu jakousi Mater Dolorosou. Až bude přizpůsobena temporytmicky i druhá půle fascinující první půli a budou proškrtány některé statické monologické pasáže (klíčová pasáž se stejně postiženým Lazarem aj.), stane se inscenace nejen apokryfním rubem jednoho mýtu, ale i příspěvkem k debatě o umělém zasahování do zákonů přírody.

Hodnocení: 5

Divadlo v Dlouhé – Michel de Ghelderode: Slečna Jairová. Režie Hana Burešová, dramaturg Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Hana Fischerová, hudba Vladimír Franz. Premiéra 3. května 2013.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 29. května 2013

Komentáře k článku: Pašije jako karneval

  1. Richard Novák

    Jen malý dodatek ohledně Zrzouna a neschopnosti posuzovatelů typu Varyše či Švejdy „odnést více než unesou“ – vstup moravského burana s nezaměnitelným přízvukem nedoprovází jen ostré oslňující světlo, ale také – zde poprvé a naposledy použitý – zvuk indického sitáru, obecně vnímaného v euroamerické kultuře jako „duchovní“ nástroj; navíc, podle některých apokryfních vyprávění se Ježíš po svém více či méně zázračném obživnutí odebral právě do Indie. Podobných mimořádně pečlivě vystavěných momentů a scén je v představení nepočítaně. Výše zmínění pánové to označují mj. za hudební „eklekticismus“ a „vtíravost“, pan Varyš tomu nádavkem říká „hudba k večerníčku“… Inu, stupid is as stupid does.

    03.06.2013 (17.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    • Petr Pavlovský

      Pokud jde o Ježíše:
      setkal jsem se i s teoriemi, že právě v Indii strávil Ježíš těch jinak neznámých dvacet let mezi svým dětstvím (kdy polemizoval v synagoze) a dobou svého křtu.

      05.06.2013 (9.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,