Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Pašije jako karneval

Viděl jsem druhou premiéru Slečny Jairové, v níž opravdu řádili divadelní Trollové jako pominutí. V originální scénografické stěně Martina Černého (jejímž pootočením se nápaditě mění vstupní dvorek v interiér) se potměšilé dveře otevíraly, kdy neměly, větrný mlýn v pozadí se točil, kdy chtěl. V závěru se navíc zasekla opona a zoufalé pokusy ji nadzdvihnout jevily se záškuby, jež mimoděk korespondovaly s rytmem hudby, takže někteří diváci to považovali za odvážný režijní trik. A k dovršení klaněcího zmatku jako z Formanova Hoří… vpochoduje na scénu dáma s pugéty, rozhlédne se, a ač značná část herectva je pugétůprostá, zase s květinami odejde, staví se pod jeviště, dočká konce klaněčky a odnese si pugéty neznámo kam.

Slečna Jairová

Magdalena Zimová jako zombie-slečna Jairová FOTO MARTIN ŠPELDA

 

Vzdor podobným šumům, jež také dělají divadlo divadlem, jsem viděl představení, jež díky strhující první půli a některým sekvencím půle druhé (masky!) patří k mým nejsilnějším zážitkům nejen v tomto divadle, srovnatelným s nejlepšími kreacemi Burešové od Dona Juana a Fausta, Obrazů z francouzské revoluce až po Běsy. Na dosavadní kritické odezvě se potvrdilo, že problémem reflexe každého mimořádného díla, jež něčím přesahuje standard, je to, že každý si z něho odnese jen tolik, kolik unese. Když něčemu neporozumí (a řekněme rovnou, že Ghelderodeho enigmatická poetika, lavírující na hraně grotesky a mystiky, přímo vyzývá k domýšlení), místo aby hledal chybu v úbytích vlastní imaginace, okamžitě přisoudí vinu režii…

Jak jinak si vysvětlit, že recenzenti si stěžují, že to celé je o ničem, jindy zas, že to plyne neznámo odkud a neznámo kam, a chyba je prý dokonce v příliš pečlivě stavěné architektuře, kdy každý drobný posun je promyšlený? Kéž by jednou všechna představení českých divadel trpěla touto chybou! Obrazotvornost režisérky tu opět, jako kdysi u Grabbeho, Calderona či Merežkovského, křísla o imaginaci, vymykající se běžné zkušenosti, nikoli však kruciálním otázkám dneška (mediální parazitování na smrti, pokrytectví truchlících, karnevalový výprodej pašijí, jenž skrývá nová násilí, motiv zmrtvýchvstání jako rušivého zásahu do přírodních zákonů). Inscenace dokázala přečíst sakrální téma groteskní fantazií stejně černou, s jakou pohlédl na Nesení kříže Hieronymus Bosch a na Triumf smrti Petr Brueghel. Kromě těchto nabízejících se inspirací vykouzlila režie v interiéru i živé obrazy Vermeerovy a k vrcholům večera patří i pointa přízračného běsnění tří černých plaček – Marienek do sousoší piety (jejich výstup, který obstarala „slovenská sekce“ divadla, má jedinou chybu: je tak dokonalý, že jeho „bílá“ replika ve druhé půli už působí jako odvar – ale odvarem by bylo po tomto výkonu vlastně všechno, tomu říkají zasvěcení „průšvih úspěchu“).

Umírající Blandina (Magdalena Zimová) je v nejvypjatější scéně inscenace vzkříšena mágem Zrzounem jen proto, aby performer provokoval okolí a vyzval na souboj utilitární kauzalitu (to, že tento „Kristus“ přichází z jiného světa, skvěle vystihlo obsazení nehercem; kritické výtky stran jeho „neprofesionality“ jsou jen projevem neschopnosti přečíst metaforu). Na umírání i smrti Blandiny profitují kromě Marienek i další kreatury – Turkův doktor Kloribus, Vondráčkův farář Kalifáš, Wohankův pohřebák a Emmy Černé čarodějnice Antikva. Ta se nakonec v michelangelovské pietní poloze stává pro konečně spokojeně umírající Blandinu jakousi Mater Dolorosou. Až bude přizpůsobena temporytmicky i druhá půle fascinující první půli a budou proškrtány některé statické monologické pasáže (klíčová pasáž se stejně postiženým Lazarem aj.), stane se inscenace nejen apokryfním rubem jednoho mýtu, ale i příspěvkem k debatě o umělém zasahování do zákonů přírody.

Hodnocení: 5

Divadlo v Dlouhé – Michel de Ghelderode: Slečna Jairová. Režie Hana Burešová, dramaturg Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Hana Fischerová, hudba Vladimír Franz. Premiéra 3. května 2013.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 29. května 2013

Komentáře k článku: Pašije jako karneval

  1. Richard Novák

    Jen malý dodatek ohledně Zrzouna a neschopnosti posuzovatelů typu Varyše či Švejdy „odnést více než unesou“ – vstup moravského burana s nezaměnitelným přízvukem nedoprovází jen ostré oslňující světlo, ale také – zde poprvé a naposledy použitý – zvuk indického sitáru, obecně vnímaného v euroamerické kultuře jako „duchovní“ nástroj; navíc, podle některých apokryfních vyprávění se Ježíš po svém více či méně zázračném obživnutí odebral právě do Indie. Podobných mimořádně pečlivě vystavěných momentů a scén je v představení nepočítaně. Výše zmínění pánové to označují mj. za hudební „eklekticismus“ a „vtíravost“, pan Varyš tomu nádavkem říká „hudba k večerníčku“… Inu, stupid is as stupid does.

    03.06.2013 (17.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    • Petr Pavlovský

      Pokud jde o Ježíše:
      setkal jsem se i s teoriemi, že právě v Indii strávil Ježíš těch jinak neznámých dvacet let mezi svým dětstvím (kdy polemizoval v synagoze) a dobou svého křtu.

      05.06.2013 (9.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 10/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 5.–29. 5. 2017

Číslo 10/2017 (16. 5.–29. 5. 2017)

Obsah čísla 10/2017

Slovo ...

Náš dialog, naše...

Byl to Václav Havel, který...

Osobnost měsíce

Martin Finger

jako Walter v inscenaci Homo Faber v...

Dotazník

Eliška Brtnická

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Internetová kasička

Na Hithitu byly donedávna aktivní hned...

Názor

Grantová výhybka aneb K...

Pamětníci si možná vzpomenou na...

Glosa

Zašel jsem na kávu

V Brně, do kavárny Spolek, v Orlí,...

Bez pravidel se žít nedá

Podivení Marie Reslové nad...

Kronika

Jednou větou

Tanec komunikuje a rozšiřuje...

Kritika

Kdo neskáče není My

Položil bys život za svou vlast? S tou...

Jaj, ty Nevěsty…

Sdružení Masopust uvedlo pět let...

Fraška o revoluci, která se...

Když Národní divadlo uvedlo 1....

Don Juan bez vášně

Co je za boomem uvádění Molièrova...

A nejste vy takový ten...

Don Juan se hraje v pražském Divadle...

Člověk strůjce na cestě

Poslední premiéra v ústeckém...

Tradičně, nebo moderně?

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke...

Byla, nebyla… eine kleine...

Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér...

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 10/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Pavla Vykopalová: Na kurtu i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miřenka Čechová: Prožít...

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a...

Kontext

Megapřehlídka narcistů

Úvahy výtvarné – Jarní výstavní...

Vláda věcí tvých…

ÚVAHY TELEVIZNÍ

Cit pro věci, které mají...

Tuto malou vzpomínku na Jirku Ornesta...

Burza

Jubilejní Poděbrady jinak

Herecká asociace informuje

Podoby – Tři mouchy

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moravské divadlo Olomouc

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Slovensko intimní i veřejné

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vladislav Trojickij: Herci...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Vyjádření k mediální...

Naše studentka 3. ročníku oboru...

Zemřeli

Zemřeli

André Louis Perinetti (7. 8. 1933...

Výročí

Výročí 1.−15. června

Výročí 1.–15. června △ Hnilička...

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

O tanci i bez něj

Ve foyeru Jihočeského divadla v...

Fagi a divadlo

Expert – splněný sen II

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 10/2017



Obsah,