Brněnský nostalgický kruh
V Městském divadle Brno měla počátkem února světovou premiéru adaptace románu britského spisovatele Simona Mawera Skleněný pokoj, autorem a zároveň také režisérem dramatizace je Stanislav Moša. Přímo hmatatelně je znát, že se autor předlohy inspiroval osudem a interiéry jednoho z architektonických divů města Brna, vily Tugendhat – ve foyeru divadla je také instalována výstava fotografií zachycujících její osudy v průběhu zhruba osmdesáti let. Lidské obsazení románového díla je však zcela smyšlené a bylo by i zbytečné konfrontovat fiktivní postavy se skutečnými a hledat případné shody.
Pavla Vitázková a Petr Štěpán v „divadelní vile“ Tugendhat FOTO ARCHIV DIVADLA
Dramatizace předvádí v chronologickém sledu spleť osudů lidí spojených s rodinou úspěšného majitele automobilky Viktora Landauera a zachycuje i postupné proměny domu. Děj je ohraničen koncem dvacátých let minulého století a počínající normalizací Československa po sovětské okupaci v srpnu 1968. Představení začíná tím, že úslužný kolaborant provádí sovětské důstojníky po architektonickém skvostu. A touto prohlídkou i končí, aby se uzavřel nostalgický kruh. Nostalgie po čem? Po duchu doby opájející se ještě divy a vynálezy pozemské mechaniky, po kultivovaném optimismu, po estetizaci života s uměním a v umění, která prolíná s „bezpředsudečnou“ relativizací tradičních hodnot a vztahů. Ale tento život ve skleníku, přesněji ve skleněném pokoji, má být záhy konfrontován se světem a lidskými typy z jiných, brutálních dimenzí.
Scéna je vcelku jednoduchá – s jednotlivými sekvencemi se většinou mění pouze obrázek vyplňující pozadí: sňatek Landauerových (interiér kostela), Viktorova setkání s vídeňskou femme fatale, Židovkou Katou (Prátr s ruským kolem) atd. V představení trvajícím více než tři hodiny může něco takového působit stereotypně. Dynamičnost však zajišťují především herecké výkony, které jen dokazují, jak kvalitním ansámblem brněnská scéna disponuje.
V prvé řadě je třeba uvést Petra Štěpána jako představitele Viktora Landauera. V roli muže vedoucího ne banální dvojí život, ale žijícího v rozdvojení, je Štěpán nejsilnější v mezních situacích, při zásadní konfrontaci se svou ženou Liesel (Pavla Vitázková) nebo ve chvíli, kdy si uvědomuje, že svou nepředvídavostí přišel o Katu (Světlana Janotová), kterou i s dítětem zadrží nacisté na hranicích okupované Francie. Také u Vitázkové lze za vrcholné považovat místo, kdy její postava vypadává z role tolerující a nad věcí jsoucí „moderní ženy“ a bezmocně z ní přímo vyhřeznou výčitky a spílání, jakmile si uvědomí, koho Viktor skutečně miloval. Roli Jany Hanákové – nejbližší přítelkyně Liesel – svěřila režie Ivaně Vaňkové. Je škoda, že herečka tuto vnitřně složitou a rozpornou postavu (promiskuitní vztahy s muži, budící se lesbická „identita“) více vypráví, než hraje. Navíc milostný příběh Hanákové s nacistickým „badatelem“ zabývajícím se méněcennými rasami a jejich určováním Stahlem (Igor Ondříček) mi připadá – nevím, jak je tomu v románové předloze – dost přitažený za vlasy. A u postavy architekta Rainera von Abta (Rastislav Gajdoš) jsem chvílemi měl pocit, že do představení přeběhla z některého muzikálu. Těžko lze postavu Laníka, živočicha zalehlého ve své přízemní brázdě a díky tomu proplouvajícího všemi změnami politického počasí, označit za typického čecháčka – v dikci i v gestech Michala Isteníka je to přece vzorový Brňál, vybavený navíc optikou nenávisti k těm „bohatým“ a jsoucí ochotně k ruce těm u moci, hnědým či rudým (Laník provádí vilou sovětské soudruhy). Není to žádný zábavný a neškodný šašo; momenty přepísknuté do estrády, jakkoli divácky vděčné, proto tuto postavu spíš oslabují. Jeho znásilnění při „osvobození“ v pětačtyřicátém robustní sovětskou staršinou (je to i v románu?) mi přijde trochu zbytečné – „sranda z Rusáků“ je náročnější disciplína, než by se zdálo z prvního pohledu.
Inscenace však nebude mít i tak nouzi o diváky a dočká se zřejmě řady repríz – i z tohoto důvodu lze rozhodnutí dramatizovat Mawerův román považovat za šťastný a správný kalkul vedení divadla.
Městské divadlo Brno, Činoherní scéna – Simon Mawer: Skleněný pokoj. Dramatizace Stanislav Moša. S použitím překladu Lukáše Nováka. Scéna Christoph Weyers. Kostýmy Andrea Kučerová. Hudba Zdenek Merta. Premiéra 7. února 2015. (Psáno z reprízy 10. února 2015.)
Komentáře k článku: Brněnský nostalgický kruh
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
