Pořadatelé festivalu Skupova Plzeň, jehož osmadvacátý ročník hostila v červnu západočeská metropole, vyrukovali letos s jednou drobnou, leč o to důležitější novinkou. Do podtitulu přidali kouzelné a všeobjímající slůvko „alternativní“, a tak mohla Mekka profesionálního loutkového divadla otevřít své brány oficiálně i všemožným alternativním výbojům.

Pravda, v programu to nebylo zas až tolik patrné – většina účinkujících byla k vidění i na minulých ročnících. Ale rázem byl konec dohadům o tom, co je, a co už není loutková inscenace, proč se kus bez loutek hraje na Skupovce atd.

Pořadatelé si díky tomu nemuseli lámat hlavu, koho kvůli loutkářské diplomacii vyšoupnout mimo soutěžní program, a porota nemusela formulovat krkolomné teatrologické obhajoby oceněných loutekprostých kusů. A jaký že tedy byl ten letošní, loutkově-alternativní ročník Skupovy Plzně? Ročník, na kterém se představilo 16 soutěžních a 7 nesoutěžních inscenací?

Nejvíce cen získali tvůrci inscenace La Putyka. Cenu za koncept a režii obdržel Rosťa Novák – nezdolný tahoun projektu, který ve spolupráci s tandemem SKUTR vykouzlil spojení snové imaginace francouzské novocirkusové školy s imaginací hrabalovských hospodských pábitelů. Oceněný herecký výkon Jiřího Kohouta v roli hostinského provází ozvěna pokleslých kabaretů a smutně-směšných čísel cirkusových klaunů. A trojice Jakub Prachař, Vojta Dyk a Jan Maxián (cena za hudbu) vytvořila špičkovou cirkusovou kapelu v tom nejlepším slova smyslu – perfektně akcentují čísla svých kolegů, s lehkostí improvizují a jako nášup přidají i porci jemného muzikantského humoru.

Nejvíce loutek se sešlo v inscenacích režiséra Tomáše Dvořáka James Blond, kterou uvedlo plzeňské Divadlo Alfa, a Labutí jezírko libereckého Naivního divadla. V „blondovce“ se při natáčení akčního filmu o tajném superagentovi pořádně vyřádili maňásci i marionety. Smršť originálních a vtipných gagů přinesla kromě ceny režisérovi i ocenění za výpravu pro Marka Zákosteleckého. A u loutkové komedie vystavěné s vtipem, hravostí a ironickým nadhledem na půdorysu klasického libreta Čajkovského baletu porota ocenila text hry Ivy Peřinové – bohužel však v nepřítomnosti autorky, in memoriam.

Nejvíce herců – 24 – účinkovalo společně na jedné scéně v česko-polsko-slovenském projektu Jánošík, Janosik! Jánošík?, který připravilo královéhradecké Divadlo DRAK v koprodukci s varšavským Teatrem Lalka a Starým divadlem Karola Spišáka z Nitry. Inscenaci „smontovali“ režiséři Jakub Krofta, Lukasz Kos a Ondrej Spišák z vybraných scén ze tří samostatných inscenací připravených na základě předem daného společného konceptu.

Nejpolitičtější divadla byla v Plzni k vidění hned dvě. Brněnské Divadlo Líšeň uvedlo pod názvem Putin lyžuje adaptaci knihy Ruský deník zavražděné novinářky Anny Politkovské. Režisérka a herečka Pavla Dombrovská sice spoléhá hlavně na sílu textu a s divadelními prostředky zbytečně šetří, ale je skvělé, že jsou tvůrci, pro něž je dnes politické divadlo něčím přirozeným. Do politiky zabrousilo i Divadlo Minor, které v inscenaci Hon na Jednorožce zpracovalo autentický příběh jednoho z vězňů komunistického režimu. Režisér Jan Jirků a dramaturgyně Adéla Balzerová dokázali vyprávění o naší nedávné historii vtisknout formu, která je atraktivní pro mladé publikum. Rocková kapela ve skautských kostýmech, projekce, stínohra, vpády herců do publika… A na závěr video s pozdravem bývalého „mukla“ Luboše Jednorožce – dotek konkrétního opravdového příběhu je silnější než dvacet hodin předčítání z učebnic dějepisu.

Nejneuctivější divadlo – tenhle titul si zaslouží dvě „rouhačské“ inscenace režiséra Jakuba Vašíčka. V Zatraceným děcku Divadla Mimotaurus vytvořil groteskní variaci na vánoční příběh o narození a v Neklanovi.cz Naivního divadla Liberec si zase utahuje z Jiráska a jeho pojetí české mytologie i z vlastenčení skákajících Čechů. Oba tituly jsou připravené se znalostí zpracované látky a s respektem k ní – nejde o parodickou „cochcárnu“, v jaké náhodné fórky zcela přebíjejí smysl.

Nejstrašidelnější pohádku (a nejzábavnější zároveň) sehrála na festivalu Mirka Bělohlávková, mj. protagonistka autorského Divadla jednoho Edy. Horor Červená Karkulka – rodové prokletí, rozehrává (za doprovodu hráčky na housle) s groteskně-strašidelnou expresí, černým humorem i smyslem pro pointování situací a výstavbu gagů. A rovněž s citem pro vedení loutek, s jakým se člověk musí narodit. Zkrátka, originální autorská osobnost a výjimečný loutkářský talent.

Největší maňáskový odvaz se jmenoval Polichinelle, pěkný ptáček a z Francie ho importovala Compagnie La Pendue. Estelle Charlier a Romuald Collinet oprášili starou dobrou pouťovou rakvičkárnu, sérii skečů s titulním hrdinou zasadili do současného rámce a výsledkem je neodolatelná bláznivá groteska. Fakt, že se má neapolský maňásek i po nějakých čtyřech stovkách let tak čile k světu, může být povzbuzením i pro leckteré současné divadelníky…

Jak je patrné z výše uvedených řádek, s loutkami to navzdory vpádu alternativy nebylo na letošní Skupově Plzni vůbec špatné. Při vědomí společných komediantských kořenů by ostatně bylo dost pošetilé chtít protagonisty obou proudů vzájemně vymezovat a omezovat. K seriózní debatě se nabízí spíše otázka, zda nepřišel čas vzkřísit na plzeňském festivalu cenu za nejlepší inscenaci. Důvody, proč se před lety začala udílet pouze ocenění za individuální výkony, už pomalu upadají v zapomnění. Tak proč to nezkusit?!