Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem III

    Měla bych se ještě zmínit, proč se Dalcroze po válce už neujal vedení v institutu, pro něho v Hellerau postaveném, v němž dosáhl největších úspěchů u návštěvníků z celého světa. Na začátku války totiž podepsal listinu proti bombardování francouzských katedrál, a byl proto z Německa vyhoštěn. Do smrti pak už nikdy nevstoupil na německou půdu.

    Poutník

    Pierre Reverdy: Poutník (r. Jiří Frejka, chor. Jarmila Kröschlová, Divadlo Dada, 1927) – na plátno v pozadí se promítala Chaplinova groteska. V rolích Chaplinů zleva Anna Kožená, Jožka Šaršová a Irmgard Ottcová. FOTO ARCHIV AUTORKY

    První vlastní koncerty (1921–1925)

    V Ženevě se Jarmila seznámila s recitátorem a básníkem Jeanem Bardem. Patrně už tam se zrodil úmysl vytvořit společné představení pod názvem Mluva pohybu. Dokončeno ale bylo až v roce 1921, když byla Jarmila v Hellerau. Obsahovalo tance Duše lesa, Strom ve větru, Východ Slunce, Gotická katedrála, Interier gotické katedrály, Bílé světlo, Průsvitná zeleň, Šedomodré světlo a Život – prostřídávané verši Jeana Barda. Ukázali ho v Římě, ve Florencii, v Ženevě, v Praze a v Hellerau. V roce 1925 také v Brně, ale bez recitace.

    Tance byly bez hudby. Nemyslím, že to byl protest proti Dalcrozovi, tím méně odmítání hudby, vždyť většinou Jarmila tančila na skvělou hudbu – např. Lento z Dvořákova Amerického kvartetu. Spíše snad únava z přemíry hudebních doprovodů při výuce, jako tomu bylo také u Mary Wigman, původně Dalcrozovy žákyně, která tanci bez hudby začala. Především chtěla Jarmila dokázat, že tanec umí mluvit sám o sobě a nemusí se opírat o zvuk nebo hudbu.

    V ženevském Insitutu vyvolal koncert živou polemiku a rozdělil diváky na příznivce a odpůrce. Všude byli kritici velmi zaujatí, neodbyli představení dvěma slovy, ale často se ptali, jde-li vůbec o tanec, nebo zda se nejedná o nějaké nové umění.

    Rozjezd (1924–1931)

    Už v roce 1923 se vytvořila v Hellerau kolem Jarmily skupina spolužaček a žaček různých národností, která tančila v její choreografii. V roce 1924 přišla pod jménem Skupina Jarmily Kröschlové do Prahy. Rosalia mi pak mnohem později řekla, že Jarmila měla v Hellerau tančit Bartókova Dřevěného prince v tamní skupině Valerie Kratiny (z rodiny českoněmeckého původu). Kratina si ale tuto postavu zatančila sama, a to uspíšilo Jarmilino rozhodnutí. K tomu dodávám, že v ten čas v Nové škole přednášel můj otec dr. Oskar Schürer dějiny umění, do Jarmily se zamiloval a následoval ji do Prahy, kde se v září 1924 vzali. Já jsem se narodila v roce 1926.

    Otec (1892–1947)

    Pocházel z patricijského rodu města Augsburgu. – Nejstarší historicky doložený předek se narodil roku 1295. Další jsou zpodobeni na rytinách z šestnáctého století připomínajících portréty Rudolfa II. a v tzv. kmenové knize je zobrazen výjev tančící společnosti, jejíž nedávné objevení mne, zaujaté historickými tanci, velmi potěšilo. – Mezi rodinami obou rodičů vidím určitou paralelu – obě příslušely k evangelické menšině, oba dědové byli spolumajiteli továren, které zkrachovaly, a oba zemřeli brzy po válce. Dědeček Schürer ještě stačil zahřímat na zápraží svého domu: Mein Sohn ist kein Kommunist!, když Oskara hledali poslové Výmarské republiky, protože ho chtěli pověřit některou funkcí. Otec totiž na frontě psal antimilitaristické expresionistické básně, které po válce vyšly ve třech malých svazcích (dvě z nich přeložil Ludvík Kundera), a tím si získal sympatie některých „levých“ intelektuálů. Když v roce 1997 vyšly básně souborně v Augsburgu, tamější tisk ho označil za druhého rodáka-expresionistu; prvním byl Bertolt Brecht. Otec se politikou nikdy nezabýval, za Hitlera nevstoupil do NSDAP, a proto se nestal řádným profesorem. Přesto ho některé americké prameny označují za souputníka nacistů, kdežto v jiné knížce o Hellerau se píše, že tam přišel dokonce jako „bolševik“.

    V Praze napsal řadu knih, článků a zajížděl na velmi úspěšné přednášky do českých i německých měst. První knížka byla o Picassovi, hlavní dílo byla velká monografie o Praze, která se dočkala pěti vydání. V milované Praze žil třináct let. Nejprve „na volné noze“, od roku 1931 sem jako soukromý docent na univerzitě v Halle dojížděl za rodinou.

    Jarmila založila v roce 1931 soukromou Školu pohybové výchovy a tance na prestižní adrese nového paláce Fénix na Václavském náměstí. Učila tam nejprve s kolegyní a žákyní z Hellerau, pak s absolventkami svých seminářů, které podle udělené licence mohla pořádat a udělovat i diplomy. První byla její sestra Naděžda, která zde učila až do smrti. Mezi ostatními byla určitý čas i Alena Skálová a já.

    Cesta za dobrodružstvím

    Skupina Jarmily Kröschlové: Cesta za dobrodružstvím (Divadlo pohybu, 1927) – zleva Magda Doktorová, Irmgard Ottcová a Jožka Šaršová FOTO BEDŘICH RÁDL

    Avantgarda

    Ale to už jsem postoupila moc daleko v čase. Od roku 1924 Jarmila pořádala přednášky, psala články a učila soukromě i v pronajatých místnostech, nastudovala se skupinou jednak vlastní představení, jednak spolupracovala s režiséry Jindřichem Honzlem, E. F. Burianem a Jiřím Frejkou v Divadle Dada, v Osvobozeném a v Moderním studiu, které spoluzakládala. Z prací s E. F. Burianem se nejvýrazněji prosadila ve Křtu sv. Vladimíra (K. H. Borovský, 1928). Teta Naďa mi ještě po letech zpívala Jezovitský marš a recitovala úryvky z VoiceBandu, například: Plivni si stokrát do moře, o-no se ne-zpě-ní! (v klesající intonaci). Ve Frejkově-Burianově Poutníku (Pierre Reverdy, 1928) bylo užito i promítání filmů v pozadí. Dle kritik nejlépe s filmem spolupracovala choreografie tří Chaplinů Skupiny J. Kröschlové (využití projekce v tanečním představení tedy není žádná novinka současného tance).

    Frejka přidal do Romea a Julie tanec kuchtíků a jiné vložky. Jarmilu obsadil do role Sluhy (1929).

    Když se poprvé jednalo o angažování Frejky do Národního divadla, kladl si – dle svědectví Ladislava Peška – jako podmínku angažování Jarmily Kröschlové. Podruhé, když Frejku skutečně přijali, tato podmínka už neplatila. Povolal ji však pro inscenaci Tlustého pradědečka (Josef Čapek, 1932), kde pohybově pracovala s herci Jiřinou Šejbalovou, Ladislavem Boháčem a dalšími. Skupina se v Národním divadle uplatnila i v inscenaci Fausta K. H. Hilara (1928). Podle tety Naděnky právě tam vyslovil Hilar bonmot, který se tradoval i jinde: Dámy, při výskoku musíte chvíli vydržet ve vzduchu, než dopadnete zpět na zem!

    Vedle práce s divadelní avantgardou pořádala Skupina vlastní večery, jejichž choreografie nazvala Jarmila Divadlem pohybu.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem III

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,