Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem I

    Vyprávění o mé matce Jarmile Kröschlové, její sestře Nadě a o mně…

    Eva Kröschlová

    Leckterý čtenář si pomyslí, že se takové vyprávění do DN dostalo asi omylem. Ale mezi válkami (i v době války druhé světové) bylo jméno Jarmila Kröschlová pojmem v oblasti umělecké avantgardy a ovlivňuje i dnešek, jak ukázalo nedávné symposium pořádané Ústavem pro taneční vědu při HAMU. Ta oblast zahrnuje tehdy zcela nový výrazový tanec, výchovu k pohybové kultuře, divadelní avantgardu a posléze výuku hereckého jevištního pohybu, nemluvě o studiu lidového a historického tance.

    Rodina (1848–1914)

    Jméno Kröschel se vykytuje v Hovorech s TGM. Můj dědeček Alois byl předsedou „klubu výletníků“ profesorů Heyrovského, Golla, Masaryka, Strobacha a dalších. Masarykovi říkali „pastýř“, dědečkovi „zdravotník“. Byli zapálenými Sokoly a zřejmě si užili i trochy legrace na valné hromadě v Hotelu de Sachs. Po hostině vyprovázeli předsedu domů a provolali pod okny babičce slávu. Jak se dostal mezi profesory, to nevím. Byl to syn z hospody v Nové Vsi u Kolína a dotáhl to až na spolumajitele továrničky na hospodářské stroje v Praze Szalatnay a Kröschel. To už se mohl ucházet o dceru ze statku v sousední Křečhoři. Tu ves známe z rakouských dějin, tam se odehrála vítězná bitva s Prusy, podle níž byl nazván jeden vídeňský kontratanec les Victoires Autrichiennes (1757). Pro Marii Terezii to byl úspěch, ale obyvatelstvo trpělo. Svědčí o tom písnička, jejíž první slova použil Kmoch, ne však mollovou melodii Kolíne, Kolíne, na pěknej rovině, nejeden syneček u tebe zahyne…

    Dědeček maturoval v Kutné Hoře a pak studoval na obchodní akademii v Praze, ale nedostudoval. Měl pěknou češtinu, to vím z dopisů, které psal Jarmile do italského Allassia, kde se léčila před válkou z tuberkulózy. Učila se tam francouzštinu u jakési slečny Eusebio, která ji posléze chtěla vtáhnout do podnikání, což dědeček nedoporučoval. Ale Jarmilka stála na svém, a tak se jí dostalo lekce z prohrávání. Věc zkrachovala a ona přišla o většinu svého věna. On totiž dědeček určil pro každou ze svých šesti dcer malou sumu jako věno, ale nechával jim svobodu rozhodování, chtěly-li ji využít jinak.

    Tak nejstarší Bóža jela do Paříže studovat zpěv, ale nakonec se vyučila kosmetičkou u firmy Eleanor Adair. Ve svých lepších časech měla v hotelu Alcron zdarma pokoj, aby byla k dispozici tam ubytovaným dámám se svými pařížskými krémy. Vlasta se vydala do Ruska, kde se stala pro svou dobrou franštinu vychovatelkou v jedné šlechtické rodině. Seznámila se tam a vdala za Němce, který vyráběl a rozesílal sýry někde ze Zabajkalí po celém Rusku. Když byl za války internován, vymohla v Moskvě svou výmluvností pro sebe a dcerku Lilinku přístup do posledního vlaku dobrodružně prorážejícího frontu směrem do Vídně, který byl vypraven pro rodiny diplomatů. Žila pak u rodičů v Praze, aby se po válce usadila s mužem v jeho rodném Lübecku. Zdenka vystudovala v Německu metalografii a dostala místo v Argentině, kde se pak vdala za vdovce s dcerkou. V laboratoři jí prý říkali „naše madamme Curie“ pro strohost oblečení a vážnost. Byla jediný člen rodiny, který neměl vůbec smysl pro humor. Čtvrtá dcera Olga byla už v raném mládí stižena schizofrenií, takže žila v ústavech. Moje matka Jarmila použila zbytek otcových peněz na pobyt v Ženevě u Emila Jacques-Dalcroze, kde hladověla (o tom později), a poslední, Naděnka, se vydala do Londýna za panem MacRackenem.

    Americká odbočka

    To je tak: Po první světové válce pracovala Naďa v Červeném kříži. Tam přijela z USA delegace – Mrs. Dodd a Miss Gavin, doprovázená oním pánem, ředitelem Wassar-school, kde studovala Nadina přítelkyně Marie Krakešová, první vystudovaná česká socioložka, a Kýra Klinderová, pozdější sekretářka Alice Masarykové. Naďu Miss Gavin nadchla. Rozhodla se jet za ní do New Yorku a tam studovat. Za poslední peníze po tatínkovi si koupila jízdenku do Londýna, vyhledala pana MacRackena, s mnoha obtížemi, protože věděla jen, že ho najde v bance na Pall Mall, a tam bylo více bank. Na pohraničníky udělal její dětský úsměv takový dojem, že jí sami našli adresu, posadili ji do vlaku a pana MacRackena vyrozuměli. Ten se o ni postaral – vzal ji s sebou na loď do NY, ovšem zaplatil jí nižší třídu.

    Aby Naďa mohla studovat, zaměstnala ji Mrs. Dodd jako pomocnici v domácnosti. Ale Naďa vzbudila v domě pohoršení, když se bavila s černošskou služebnou z vedlejšího bytu. Taky se styděla za svůj apetit, když viděla střídmost v jídle starších manželů Doddových. Studium na Columbia University v angličtině jí asi taky moc nešlo, tak když si za dva semestry našetřila něco peněz, odjela do Buenos Aires k milované Zdeničce, kde zůstala asi půl roku. Do Prahy se vracela v době mého narození, aby tak právě stačila být kmotrou na mých křtinách.

    Kröschlovi

    Bábinka Božena Kröschlová, roz. Marešová (1863–1964), dědoušek Alois Kröschel (1848–1919), Naděnka (1897–1989) a Jarmilka (1893–1983) FOTO ARCHIV AUTORKY

    Z císařského statku

    Ale to jsem se dostala moc daleko dopředu, měla bych ještě vyprávět o dědečkovi. Všechno, co jsem právě vyjmenovala, se uskutečnilo jeho laskavostí. Byl prý velmi ohleduplný – když například „flečroval“ pro zdraví (Fletcher byl lékař, který doporučoval každé sousto dvacetkrát přežvýkat, což se ostatně tvrdí i o Kafkovi a v jedné odtučňovací dietě se doporučuje i dnes), odebral se do vedlejší místnosti, aby rodinu při jídle nezdržoval, natož – ač „zdravotník“ – aby někoho k tomu přemlouval. Co bylo podstatnější – odmítal propouštět zaměstnance při zmenšujícím se odbytu továrny. Naděnka mi vyprávěla, že starší sestry ještě jezdily v kočáře na plesy, ale jí a Jarmilce už byly kočár i plesy odepřeny, což Jarmile – příští tanečnici – kupodivu nevadilo. Ale Naděnka by se bývala těšila z krásných šatů. Továrnička koncem války zanikla a dědeček brzy po ní zemřel. V den jeho smrti se Jarmile zdálo, že letí opodál a volá Jarmo, Jarmo… Měla k němu z rodiny nejblíž a moc ji mrzelo, že s ním byla tak málo. Ostatně neslyšela jsem, že by se kdo stýkal s jeho rodiči či sourozenci.

    Zato rodina babičky byla pro nás zcela dominantní. Pocházela z Marešovic statku v Křečhoři, jednoho z tzv. „císařských“, který byl za Rakouska osvobozen od roboty. Tomu se divím tím víc, že to bylo sídlo tajných evangelíků, kteří se po vydání tolerančního patentu Josefa II. přihlásili k církvi „podobojí“, tehdy dovoleného kalvínského vyznání, později k církvi českobratrské evangelické. Dcery ze statku si podle toho vybíraly ženichy, a tak vím, že byli tajní protestanté na Kolínsku dosti rozšířeni. Svědčí o tom i Kolínský kancionál z roku 1517 a já si chci myslet, že už tehdy existoval rod Marešů. Jeho členové byli sečtělí, někteří hospodáři i svým způsobem vzdělaní. Babička a její sestry Katynka, Márynka a Nanynka byly na rok posílány do evangelické obecné školy v Niesky – Nízkém. Usadili se tam naši exulanti v 16. století a Marešovic děvčata se tam zřejmě jezdila nejen učit německy, ale i upevnit ve víře. Byly tam postupně poslány i všechny sestry Kröschlovy. Jednou jsem tudy autobusem projížděla i já, už nevím, jestli za Grotowským do Vratislavi nebo za souborem Lužických Srbů do Budyšína. Samozřejmě jsem neopominula alespoň „nasát vzduch“ tohoto zhořeleckého městečka a připomněla si, co mi máma kdysi o něm vyprávěla.

    Třeba o svém prvním školním dnu: Jedna holčička ji poučila, že až přijde paní ředitelka, musí vstát, uklonit se a pozdravit: Halt die Schnautze, alte Hexe! (Drž hubu, stará čarodějnice!), což Jarmilka svědomitě vykonala a celá třída trnula, co z toho bude. Paní ředitelka to však vzala rozumně, pochopila, o co jde, vysvětlila jí to, a tak byla máma přijata do nové školy.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Sbližování těla s duší aneb Za osvobozeným tancem I

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,