Rozum je dobrý sluha, ale zlý pán, říká se ve hře Karla Steigerwalda Marta Peschek jde do nebe, režírované Ondřejem Pavelkou v A studiu Rubín a platí to i pro hru samotnou. Ne že by se při ní nemělo myslet, ale nejsilnější je ve chvílích, kdy rozum jakoby zůstával stát. Ať už proto, že se mluví o Bohu nebo že neutuchající proud replik a jejich náhlé zvraty jeden nestíhá.

Steigerwald v rádiu prohlásil, že Marta Peschek jde do nebe je o chmurném údělu a selhání intelektuálů dvacátého století. Hlavní postava Marta (Eva Salzmannová), která chce do nebe, zatímco chlap, co je na příjmu, jí nechce pustit dovnitř, ovšem není intelektuál, ale intelektuál-ka a je to právě ono KA, co do velké míry formuje její osud. KA, které ve dvacátém století znamenalo, že žena byť filosofující, tak celý den jen potichu krouží kolem Jeho pracovny, k obědu podává na stůl a po obědě myje mastnotu, aby večer mávala svému géniovi, když se vydává na flám a měla za to, že jeho sexuální výstřelky jsou jen jiným způsobem, jímž ohmatával svět. Postihlo vás neštěstí, jako každou ženu, do níž se zamiluje muž s fantazií, říká Martě ten chlap vrátný do nebe (Jiří Štrébl), který ji ne a ne vpustit dovnitř. Za jeho slovy tušíme nejen ono staré známé, že talent s morálkou nesouvisí, ale také dobové zvyklosti. Žena bývávala láskou spíše postihována, než že by se chápala iniciativy, to příslušelo muži. Inu, je to hra o starém dávném dvacátém století.

Byli jsme nejšťastnější generace, co kdy nosila tahle zem, říká Marta a jednomu spolu s husí kůží div nevyhrknou slzy do očí. A když se na pódiu jakési mladé ženy (Jana Pidrmanová, Týna Průchová) čílí, proč, že se tu hraje taková starodávná blbina o nějakých dávno mrtvých lidech a ne něco současného, třeba z problematiky lesbických romských žen na vozíčkách, jsou to pro změnu slzy smíchu. Steigerwald si utahuje kde z čeho od naivity levičáků přes sebezahleděnost umělců až po ochotu žen ve jménu čehosi vše snášet. Je na každém, co si z představení vybere jako svoje téma, o konkrétní příběh tu natolik nejde. V rámci silné mužsko-ženské linky stojí za pozornost také etuda o hlídačově pohlaví, respektive pimpasníkovi, který místo avizované bázně a vzrušení vyvolává pobavení a soucit. Obnaženost ve Steigerwaldově hře neevokuje pravdivost či opravdovost, ale jen nafouklé nic. Kdosi pimpasníkovu pověst z neznámých důvodů obdařil něčím, čím on chudinka ale vůbec nedisponuje.

Podobně jako Marta klepající marně na nebeskou bránu, nacházíme se i my diváci kdesi v mezisvětě. Mezi dějem a nedějem, tragédií a komedií, skutečností a skutečností v pokřiveném zrcadle. Onen vnitřní dialog, který se sebou divák při sledování Marty Peschek vede, je nedílnou součástí pozoruhodného zážitku. Pozoruhodného proto, že do věcí se tu tepe s razancí, ovšem nikoli bez ambivalence. Marta Peschek jde do nebe není levičáckým cajdákem, marxistickou agitkou, ani výsměchem intelektuálům, co dělají za peníze daňových poplatníků velké houby. Svého snipera si tu najde každý, střílí se na všechny strany.