Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    S panem Čapkem tam a zase zpátky

    ČÁST PRVNÍ – PŘÍPRAVA

    Jan Budař s Martinem Hubou při natáčení FOTO ARCHIV

    5. 3.–14. 4. 2018

    Denně s Čapkem. Čtu vše, co napsal, vše, co o něm napsali ti, kdo ho zažili. Nikdy jsem nečetl tolik jako teď (4–5 knih souběžně), v tramvaji, na ulici a hlavně celé dny zavřený doma. Jako za starých analogových časů. Taky chodím v Praze všude tam, kde chodil i Karel. Žasnu, pláču, mluvím nahlas s mrtvými. Nasávám a obdivuji Čapkův sloh a styl. Píšu maily jako on dopisy. To, co byl Mozart v hudbě, je pro mě Čapek v literatuře. Lehce, bravurně, všestranně, neustále a geniálně, tak pro mě tvořil. (Jestli i pro někoho jiného takto psal, je mi fuk.) Kupuji si kalamář a pero, učím se psát pravou rukou. Tu a tam kouřím tenký doutník a lekám se, že mi tabák chutná.

    16. 4. 2018 – Praha

    Jdu na Vyšehrad. Mží. Tvář se mi potí jarním deštěm.

    „Čusík,“ slyším telefonovat cizí ženu. „Chceš slepičí vývar s kapáním?“

    Někdo na druhé straně nechce.

    „Tak dobře,“ říká žena zklamaně; je starostlivá příliš a ví to.

    Jdu dál ke hrobu Karla Čapka. Dnes ho vezmu na cestu…

    U hrobu je pusto. Za nápis „Olga Scheinpflugová“ vkládám kůru sekvoje tak, aby ji nikdo nevzal, až bude čistit náhrobek. Dojímá mě moje péče, dojímá mě (jako už po tolikáté), že pan doktor Čapek už tu není.

    „Karle,“ slyším v hlavě svůj hlas (stydím se mluvit nahlas, co by si turisté pomysleli).

    „Pane Čapku, přišel jsem tě pozvat na cestu. Vstup do mě, buď mnou, pojď se mnou. Budeme o tobě točit film. O tobě a o starém pánovi. V Topolčiankách budeme chodit v parku a mlčet, občas mluvit. Pojeď se mnou. Dej mi svůj hlas, myšlenky, tělo, pohyby, pomoz mi být tebou. Přijď ke mně cestou, kterou já přišel k tobě. Najdeš mě láskou v srdci, tak jako já našel tebe.“

    Ke hrobu pana doktora doběhli červenožlutí skauti – živá mláďata mezi slavnými mrtvolami. Hrají hru: najdi osobnosti našich dějin. Čapka mají, hurá! Radují se; šeptem, aby toho muže, co tu stojí a mlčí, nerušili. Bude to asi nějaký učitel, kdo jiný by tu taky tak zbožně trčel.

    16. 4. 2018 – vlak do Brna

    S hůlkou koupenou v antiku (kterou pak věnuji Karlovi na hrob) jsem doťukal na nádraží a koupil si lístek do Brna. V jídelním voze mě čeká překvapení; Simona, co jsem s ní mluvil naposledy před osmnácti lety! A teď dvě a půl hodiny do Brna… Mimo jiné vzpomínáme i na společného kamaráda Chinina. Hovor je špičatý, málo inspirativní a celkově jaksi nesmyslně bojovný. Byla to řeč, jakou vedou stárnoucí princezny z maloměsta. Když nám to došlo, přestali jsme zbytečně plkat a krajině za okny se ulevilo.

    17. 4. 2018 – Brno

    Sedím před kostelem svatého Jakuba. Čapek kouří tenký doutníček „Romeo & Jullyet“ a s Budařem pozorují lidi, co chodí okolo. Občas se na mě (Budaře) usmějí, jsem přátelský a srdečný. Oslovují mě dvě mladé ženy (50–60), prý jsem měl v seriálu Nevinné lži tričko s nápisem Dutch Harbor a tam ony žijí. Je to malé městečko kdesi na Aljašce! Zklamal jsem děvčata, když jsem jim řekl, že to triko mi dal kostymér, nejspíš ho splašil v nějakém sekáči v Libni. Celý Dutch Harbor to tehdy prožíval, že Budař má na sobě ten nápis, já sice ani nevěděl, co ta dvě slova znamenají, ale v Dutch Harbor jsem se stal přes noc slavným. Mám na tu ženu vizitku, vede tam company na výrobu lodí. Prý tam mají i jeden hotel (doslova jeden), ale můžu bydlet u nich.

    21. 4. 2018 – Bystrc

    Mám nějakou krizi. Dnes jsem nikam nešel. Pracoval jsem na zahradě, čistil předek chaty; řemeslníci, co to tu rekonstruovali, to parádně zfušovali. Mrvil jsem se s hlínou, kamením a jakousi podivnou izolací (možná to tak má být, no, nevím, nejsem stavař, ale nezdá se mi to). Každopádně tu vlastně pořád něco někde čistím. Taky se učím ten scénář a bohužel mi nepřijde nijak víc zábavný, dře to učení a málo mě baví. Bojím se, už se to blíží. Ještě pořád jsem si neudělal kamerové testy, abych viděl, jak ta postava funguje. Odkládám to, víc čistím a hrabu listí.

    24. 4. 2018 – Bratislava

    Zkouška u Martina Huby doma.

    Jeho pohostinnost je milá a chlapsky pečující. Ve scénáři skáčeme ze scény do scény, jako bychom se báli číst to celé. Režisér Jakub si zachovává svoji zdrženlivost a řídí to tím, že většinou akceptuje naše (Martina a mé) návrhy a nápady. Kéž bychom mu tím přinesli úspěch. Jeho hlavní prací a zásluhou teď je, že nás – Čapka s Masarykem, prostředky na realizaci a celý projekt – uvedl v život.

    • Autor:
    • Publikováno: 29. října 2018

    Komentáře k článku: S panem Čapkem tam a zase zpátky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,